Italská metropole, začátek devadesátých let, kdy dnes důležité postavy politické a kulturní scény právě ve světle reflektorů zahajují své oslnivé kariéry. A naopak, nezkušený třicetiletý spisovatel se dostává do přítmí archivu. Mladý autor se mezi zaprášená kvanta materiálů nadace Piera Paola Pasoliniho stěhuje čistě náhodou, o to důležitější však bude setkání, ke kterému v archivu dojde. Po léta shromažďovaným spisům, uchovávaným v nenápadném a velmi omšelém bytovém domě v římské čtvrti Prati, kraluje despotická Laura Betti, vtělení samotného Piera Paola Pasoliniho. Setkání s ní proto vydá za osobní setkání s furlánským literátem a režisérem. Vliv, jaký Laura v mladém autorovi zanechává, je znatelný z každé strany knihy Qualcosa di scritto. Kromě toho, co se odehrává uvnitř stěn Pasoliniho archivu, obrací román Emanueleho Treviho, poraženého finalisty prestižní italské literární ceny Premio Strega, svou pozornost na politický a kulturní život 90. let. Vývoj na italské scéně je čtenáři filtrován prostřednictvím častých večírků a setkání v režii Laury Betti, která s až puntičkářskou pečlivostí vybírá, komu zaslat pozvánku, tak aby se u jednoho stolu potkali zástupci několika rozdílných společenských tříd a názorů. Při jednom z těchto večírků můžeme v reálném čase sledovat i jednu z klíčových situací na italském politickém poli, nástup Silvia Berlusconiho k moci po volbách v roce 1994.

Text Qualcosa di scritto je čtenáři prezentován jako román, napovídá tomu i obálka knihy a její podtitul „téměř pravdivý příběh o neuskutečnitelném setkání s Pasolinim“. Ale už po několika úvodních stránkách začneme o avizované literární formě pochybovat. Kniha není tradiční román, je to „něco napsaného“ – Qualcosa di scritto. Jde o heterogenní směsicí mnoha žánrů. Však také vzdát hold tak komplikovanému velikánovi italské literatury, jakým byl Pier Paolo Pasolini, sepsáním jednoduše zařaditelného díla, by bylo zneuctěním jeho osoby. Qualcosa di scritto proto začíná vyprávěním o životě mladého spisovatele v římské nadaci pod bedlivým dohledem Laury Betti. Nevyrovnaný vztah mezi spisovatelem a jeho nadřízenou je patrný od prvních chvil soužití, kdy mladý autor musí snášet příkoří, časté urážky a jízlivé poznámky korunované oblíbeným oslovením „úlisná šlapko“ a dalšími nadávkami, povětšině v ženském tvaru. Zvláštní hra záměny pohlaví není ničím jiným než odkazem na Pasoliniho knihu Petrolio. Nedokončený román, jehož hlavní hrdina Carlo trpí rozdvojením osobnosti a v průběhu děje se stává ženou, je v knize Qualcosa di scritto citován nesčetněkrát. Název Treviho knihy je vypůjčený – figuruje totiž jako nadpis třicáté sedmé kapitoly Petrolia. Od vzniku tohoto Pasoliniho románu uplynulo přes dvacet let a vybudoval si podobnou slávu jako další jeho knihy, přestože zůstal větší částí čtenářského publika nepochopen. Proniknout do světa geniálního autora a utřídit jeho myšlenky, tak aby bylo možné je knižně vydat, bylo nelehkým úkolem Emanuela Treviho, jenž text editoval a redakčně zpracovával. Plánované vydání nikdy nespatřilo světlo světa, ale dojem z prvního setkání s Laurou Betti a  stopa, kterou správkyně římské nadace v Trevim zanechala, daly silný impuls k tomu, aby se autor k této životní zkušenosti po letech vrátil a podal o ní zprávu v podobě vlastního románu. Pier Paolo Pasolini byl mistr mnoha uměleckých oborů, proto máme při čtení díla pocit, že je právem pozornost upřena chvílemi na literaturu, potom zase na divadlo a jindy na film.

Román Qualcosa di scritto je svým způsobem autobiografické vzpomínání, ovšem jen do té chvíle, než do hry vstoupí již vzpomínané Petrolio. Autor si se čtenářem začíná pohrávat a staví před něj hluboký a zajímavý rozbor Pasoliniho knihy, který Treviho „román“ posunuje na hranici literárněkritického díla. Ani u té se ale Emanuele Trevi nezastaví a při dvou návštěvách Řecka, kam pošle hlavního hrdinu, se nám kniha přímo pod rukama mění v detailně propracovaný cestopis. Z Athén se společně s protagonistou vydáváme na cestu do Eleusi, bájného místa, na kterém v dávných dobách docházelo k zasvěcovacím rituálům. Symbolicky na posledních stranách díla nás autor staví před tajuplnou vizi, která celé dílo završuje a ponechává je záměrně otevřené, neukončené. Stejně jako tolikrát zmíněné Pasoliniho Petrolio.

Přesto je možné komplikovanou spleť různých žánrů označit za román. Snad díky tomu, že dílo se románem stává až po svém přečtení. Až ve chvíli, kdy pozorný čtenář dokáže spojit jednotlivé díly mozaiky, kdy z množství odkazů, poznámek pod čarou a opatrných náznaků vytvoří jedinečný obraz, poctu Pieru Paolu Pasolinimu.