Uzavřená komiksová série Watchmen (česky vyšlo pod názvem Strážci) v druhé polovině osmdesátých let znamenala jeden z prvních kroků, jimiž se komiks vydal od zábavy pro (sebeodrostlejší) děti směrem k suverénní a mnohovrstevné umělecké disciplíně, mezi jejíž publikum patří i dospělí intelektuálové. Dílo scenáristy Alana Moorea a kreslíře Davea Gibbonse sice přineslo příběh z tradičního pohádkového světa superhrdinů, tento svět však zbavilo vší dětské (a dětinské) nevinnosti a prostoduchosti. Jednak samotným dějem plným rozčarování z toho, jak se mohou superhrdinové chovat, když jim přisoudíme obvyklé vlastnosti nedokonalých a chybujících a k tomu dosti často ještě velmi sebestředných lidských bytostí. A také formou, když oba autoři lineární děj všelijak zpomalovali odbočkami, návraty do blízké i vzdálené minulosti a rafinovanými obrazovými i grafickými hříčkami. Díky obojímu se jeden z prvních komiksů hodný označení komiksový román (od prvního souborného vydání v roce 1987 už vychází výhradně jako úctyhodný vázaný špalek) dostal do všech následných teoretických prací o komiksovém médiu a také do mnoha dalších kunsthistorických studií.

Zároveň zůstal solitérní legendou, protože ačkoliv tomu jak autoři, tak nakladatelství byli zpočátku nakloněni, po roztržce mezi Moorem a nakladatelstvím DC Comics nikdy nevyšlo žádné pokračování. I to přispívalo k pověsti milníku komiksové historie. A také k přesvědčení, že jakýkoliv návrat k němu je nemožný či přinejmenším nepatřičný. Nicméně práva ke Strážcům zůstala obřímu nakladatelství, které nakonec i bez Moorea (přesněji: navzdory němu) a Gibbonse prosadilo svůj zájem na popularitě letitého komiksu (v roce 2009 výrazně oživené podařenou filmovou adaptací Zacka Snydera) ještě něco trhnout a loni spustilo sérii Before Watchmen neboli Před Strážci. Jednoduchý název napovídá, že půjde o příběhy předcházející ději původního díla. Česky nedávno v jednom svazku vyšly první dva díly z celkem deseti.

Je možná trochu překvapivé, že DC Comics první dva díly mimořádně očekávané série svěřilo autorům nepříliš známým, navíc v obou případech především kreslířům, kteří si napsali i scénář: Darwynu Cookeovi a Amandě Connerové. Další epizody již totiž připravila scenáristická esa komiksového mainstreamu Brian Azarello a J. Michael Straczynski. Kupodivu se ale nekoná úplný průšvih, jakkoliv mají oba příběhy k původním Mooreovým Strážcům úrovní dosti daleko; výsledkem jsou dva nadprůměrné komiksy pro dospělé čtenáře, které sice budou skalní fanoušky Strážců asi trochu iritovat, ale nikoli fatálně. Více posměšků vzbudí Cookeovi Minutemani, hlavně za to, jak se očividně snaží upomínat na slavné rychlé střihy a další drobná narušování lineárního vyprávění, na promyšlenou kompozici komiksových oken ve stránkách a dvoustránkách a další formální a vizuální hříčky. Zůstává samozřejmě jen u chabé nápodoby, podobně, jako je tomu u příběhu. Ten má vypovědět historii předchůdců Strážců, poloamatérské superhrdinské party Minutemani. Úskalí spočívá v tom, že Cooke jen variuje přesně to, co čtenáři Strážců očekávají: Minutemani jsou tedy partou od počátku nefunkční, postavenou více pro marketing než kvůli skutečnému boji se zločinci. A jejich jednotliví členové si nesou různou zátěž (povahové vady, sexuální úchylky či temnou minulost), která přispěje k rozpadu skupiny a zničení některých z nich – vůbec k tomu nepotřebují nějakého velkolepého nepřítele, stačí se posekat sami mezi sebou. Cooke od Moorea s Gibbonsem dobře pochytil některé vypravěčské triky, zejména zdrženlivé odkrývání minulosti, povah a motivací jednotlivých postav, ale onu původní sílu už to nemá. Zčásti proto, že původní Strážci byli mnohem promyšlenější a vrstevnatější, zčásti proto, že od té doby uplynulo již patnáct let a mnozí komiksoví tvůrci se od nich učili také. Minutemani tak uvízli v oné pasti, která podobným projektům hrozí nejčastěji: tedy ve snaze s úctou zopakovat to nejcennější ze vzoru, pokusit se o novou verzi s jiným, ale podobným obsahem. Ten pokus mohl vyjít někdy v půli devadesátých let, v roce 2012 je to sice sympatické a ne úplně hloupé, ale přesto zpozdilé.

Amanda Connerová na to šla jinak, v Hedvábném přízraku se vůbec nepouští do formálního následování Moorea a Gibbonse a jen se pokouší propátrat minulost nejkrásnější členky Strážců, která samozřejmě není nijak růžová. Výsledkem je solidní teenagerský komiks, atraktivní tím, že je zasazený do hippie éry v San Francisku. Titulní hrdinka si užije chvíle příkoří v rodném zapadákově, pak se však vydává za štěstím na západní pobřeží. Idylka s milencem po boku a prvními pokusy o pronásledování padouchů však končí, když se mladí naivkové dostanou do spárů vychytralých obchodníků s drogami. Ale – opět v Mooreově duchu – největší příkoří hlavní hrdince nakonec způsobí její „superhrdinští“ rodiče. Connerová se sice snaží, její kresba je však dosti konvenční a ani příběh příliš nevybočuje z iniciačních příběhů mladých superhrdinů; právě jen tím, že tu chybí superpadouch a životní křivdu místo něj působí – s dobrými úmysly – ti nejbližší.

Minutemani a Hedvábný přízrak by neměly čtenáře zklamat: přinejmenším ne ty, kterým muselo být jasné, že úrovně Strážců prequely nemohou dosáhnout. Čtenáře si nepochybně najdou – fanoušci původního díla nakonec neodolají zvědavosti a možná se k nim přidá i několik mladších. Odměnou jim budou malá dějová pomrkávání pro zasvěcené: třeba jak se Komediant dostal ke smajlíku, který se – potřísněný krví – pak stal symbolem Mooreova a Gibbonsova díla.