Chorvatský autor mladší generace Damir Karakaš (*1967) patří tak trochu mezi enfant terrible chorvatské literatury. Není sice členem či sympatizantem skupiny mladých autorů, kteří se na konci 90. let 20. stol. sdružili kolem Festivalu alternativní kultury (Festival alternativne kulture – FAK), takzvaní Fakovci, ale z hlediska poetiky a vůbec stylu, jakým Karakaš pracuje s jazykem, i používaných narativních postupů se do této protestující generace jasně řadí. Stejně jako pro Eda Popoviće, Roberta Perišiće a další je pro Karakaše důležité nějakým způsobem „šokovat“ chorvatského čtenáře a tím více připoutat jeho pozornost. Zatímco Popović vsadil spíše na „neznámé“ suburbánní prostředí, drogovou problematiku a třeba přidal i vraždu cizinky-prostitutky (Smrt plesačice iz Blue bara), Perišić na vtip, odkrývání a objasňování zákulisí mediálního i politického světa (Naš čovjek na terenu), Karakaš je spíše příznivcem často samoúčelných vulgarismů, popisů rozmanitých sexuálních praktik, leckdy přímo naturalistických výjevů ze života „obyčejných lidí“ na zapadlém chorvatském venkově apod. Nakladatelství Dauphin na zadní obálce knihy tyto aspekty zdůrazňuje, patrně v rámci snahy o zaujetí českého čtenáře: „Příběhy jsou to syrové, drsné, místy až kruté a vulgární, vidění prostředí i osudů lidí je zbaveno patosu a sentimentu... Karakašovy povídky vyvolaly na chorvatské literární scéně zemětřesení...“ Český čtenář na zemětřesení různého typu navyklý jistě sám posoudí, co je mu bližší, ale protože se každý rok z chorvatštiny do češtiny přeloží v průměru jedna až dvě knihy, pokusili bychom se zamyslet nad tím, zda se v tomto případě jednalo o dobrý tip, či nikoliv a také, jak se vyvedl překlad.

Knihu tvoří šest povídek s jednoduchými názvy, které velmi přesně postihují hlavní problém té které příhody: Kurva – lamentace mladíka nad tím, že si jeho dívka dovolila v posteli kouřit a kromě toho se s ním rozešla. Druhá povídka – Harmonika – pak vypráví o vesničanu Glišovi (tuto postavu ve velmi utlumené a posunuté podobě si Karakaš zahrál ve filmovém zpracování povídek režiséra Dalibora Mataniće, Chorvatsko 2009), do kterého praští blesk, ale on – domněle mrtvý – se v rakvi probudí a zahraje si aspoň na harmoniku, než jej zachrání. Příběh je prolnut druhou linií, jež vypráví o velmi nemocném dítěti Glišova kamaráda Igumana, které si přeje jen jednu věc – harmoniku. Třetí povídka nese název Olga podle trochu korpulentní, naivní, ale hlavně sexuálně neukojené vesnické dívky, které se i přes tetiny snahy nedaří najít ženicha. Nevyjde dokonce ani pokus o sňatek s německým Chorvatem, ještě že je doma v chlívku u čuníka tak příjemně… Čtvrtý příběh s názvem Devět je vystavěn na jednoduchém půdorysu vyprávění pacienta u psychologa – klasická rodinná historie, v níž otec s despektem přihlíží, jak se syn pokouší vykročit z kruhu depresí. Na syna, který vypadá jako nadějný mladý fotbalista, se přijíždí podívat hledač talentů ze známého velkoměstského klubu. Při ukázkovém fotbalovém zápase ale mládenec zklame a svůj život končí s igelitkou na hlavě a s plynovou hadicí v puse… Konec příběhu je poněkud explozivní, otázkou je, zda to má být komické. Povídka Voda pak trochu až v duchu expresionismu líčí tajemné onemocnění malého chlapce, který jen pije vodu a nikdo neví, jak léčit to, co ani lékař nechápe. Navíc je suché léto, vody je málo, když se neustále lije do dítěte, asi brzy nezbude pro dobytek… Co s tím? Vrcholem celé sbírky je pak nejkratší povídka nazvaná Bouře, v reálu tedy název chorvatské vojenské operace Oluja, kterou byla osvobozena oblast tzv. Srbské Krajiny, tedy jakéhosi pseudostátu, který si vyhlásili zástupci chorvatských Srbů i na území části Liky. Podstata příběhu spočívá v přemítání nad historkou o tom, jak se jeden Mića z Gospiće vrací do svého domu, odkud utekl na začátku války. Vše vypadá vcelku normálně, pouze podivný zápach z bytu o patro níže naznačuje, kam celé čtyři roky chodila nově přistěhovalá srbská rodina na záchod, než musela před Bouří utéct. Jedná se tedy až o „hamletovskou“ otázku, zda se vrátit domů a žít v patrně neodstranitelném smradu, nebo ne.

Všechny příběhy se odehrávají v Karakašově rodné Lice – drsném horském kraji, kde se míchala etnika i jazyky, ale kde všichni byli vždycky především velmi chudí. Povídky jsou v originále vcelku čtivé, byť se tematicky nejedná o nic obzvlášť originálního, v českém překladu se ale setkáváme s jedním zásadním problémem. Pokud pomineme některé překladatelské nepřesnosti – Jugoslavenska narodna armija (JNA) se vždy překládala a překládá jako Jugoslávská lidová armáda a ne národní (s. 48–49), podobně lidová pověst také v tomto kontextu není národní – je největším problémem zvolená metoda překladu lických nářečí srbštiny a chorvatštiny do češtiny. Lucie Rychnovská problém překladu dialektu řeší přímým převodem do jednoho moravského nářečí – patrně slováckého (nejsem nářeční specialista). Musím se přiznat, že jsem si nechtěl počíst, zda se „Slovácko zase súdí, či nesúdí“, chtěl jsem si přečíst něco z Chorvatska. Použité nářečí neuvěřitelně deformuje celkový dojem z povídek, čtenář se musí při čtení dialogů soustředit hlavně na to, co které nářeční výrazy znamenají, a příběh sám mu trochu uniká. Zvolený způsob překladu proto považuji za naprosto nevhodný, obecná čeština by funkci rozlišení spisovné jazyka vypravěče od vesnické mluvy splnila dostatečně. Vzhledem k tomu, že se jedná o stále častější jev u některých překladatelů z chorvatštiny (dále třeba J. Hrabal a překlad románu T. Gromači Černoch), chtěl bych kolegy tímto poprosit, aby takto už nepřekládali! Opravdu to není dobrý nápad.