Název románu Dinise Machada by docela dobře mohl místo tečky končit otazníkem. Ve čtenářově hlavě se otázky rojí od samého začátku, tedy od okamžiku, kdy se naprosto bez varování, bez jakéhokoliv nápomocného úvodu ocitne v místnosti, snad pracovně, kanceláři. A není tam sám. Slyší hlasy dvou mužů. Jeden, jakýsi Austin, mluví skoro pořád. Co je zač? (Působí tak trochu, jako by přišel z časů, kdy stejnojmenná britská automobilka slavila úspěch se svým modelem mini.) Druhý muž převážně mlčí a klidně poslouchá. Občas Austina přeruší stručnou poznámkou či dotazem. Austin ho oslovuje jako Mistera DeLuxe. Co je to za divné jméno, napadne čtenáře.

Bezradný čtenář se pak nějakou dobu snaží zorientovat v prostoru. Je to obtížné, protože místnost je zšeřelá, nejen kvůli cigaretovému kouři. Pach tabáku soupeří s lehce zatuchlým zápachem plísně. Stejně zšeřelé i zatuchlé bylo i Portugalsko první poloviny sedmdesátých let, kdy Dinis Machado svůj román psal. A podobně zatuchlá nostalgie jistě převládala v mnohých pracovnách a kancelářích starého Lisabonu, v Bairro Alto, Machadově čtvrti, kde nejspíš rozhovor probíhá.

Čtenář se snaží zorientovat i v příběhu. Brzy ovšem zjistí, že Austin tak docela nevypráví příběh, ale seznamuje svého kolegu či nadřízeného s obsahem zprávy, kterou sepsal jakýsi Molero. A co ten Molero ve své zprávě vlastně tvrdí? Čtenář ani nedutá, aby tomu přišel na kloub dřív, než ho ti dva, v jejichž pracovně se nějakým nedopatřením ocitl, vyženou. Rozhovor se zdá být poměrně důvěrný, kdo ví, je-li tahle zpráva vůbec určena širší veřejnosti. Týká se jakéhosi chlapce, kterého oba protagonisté zřejmě znají, nebo jim je přinejmenším jasné, o kterého chlapce jde. Molero zaznamenal fakta z chlapcova života od dětství přes dospívání v partě kluků z jedné čtvrti, první lásky, první básně sebrané v knize Angel Face, první pokusy prosadit sny z mládí v realitě. Ovšem mluvíme-li o faktech, celá věc má jeden háček. Molero se s chlapcem nikdy nesetkal osobně. Veškeré informace získal nepřímo, z vyprávění jiných lidí, z předmětů, které chlapci někdy patřily, z chlapcova deníku, z jeho básní: „Molero procházel čtvrtí, vyhraboval ze zapomnění události i věty, odměňoval tady a tamhle, naslouchal bezprostředním příběhům a se zapnutým diktafonem přemáhal ostych, dělám něco jako román o chlapcově životě, do zprávy vše přepisoval, používal vlastní jazyk s parafou, snažil se, jak říká, chytit rybu ještě živou...“

Molero stvořil svou postavu chlapce ve zprávě podle popisů od jiných lidí. Austin z ní pak vytváří další postavu téhož (téhož?) chlapce pro svého posluchače. Postava chlapce metamorfující v této tiché poště je natolik výstižná a tvárná zároveň, že čtenář si do její siluety může dosadit libovolného chlapce, občas možná dokonce i sebe samotného. Zdá se, že i systematik Molero se místy nechal unést sněním o vlastním mládí, a Austin tyto pasáže ve své interpretaci nijak nezkracuje, naopak je dál rozvíjí: „,Chlapcova kniha se jmenuje Angel Face, jeden vcelku bystrý i poměrně hloubavý kritik v tom podle Molera viděl naivní, avšak upřímný projev vzdoru proti vyumělkovanému světu, kosmetickým přípravkům, afektovaným pózám, obálkám módních časopisů a všemu ostatnímu. Druhá část knihy se překvapivě jmenuje Maquillage, což, zdá se, do jisté míry, svědčí ve prospěch interpretace zmíněného kritika, který knihu nazývá, cituji, tím nejintimnějším lyrickým výronem za posledních pět let. Domnívám se, že Molero nebyl s tou svou poznámkou daleko od pravdy.‘ Chvíli bylo ticho. ,Angel Face jsem já,‘ pravil Austin a díval se přitom na Mistera DeLuxe, ,i když tématem Angel Face je ženská tvář, tesaná kousek po kousku, stránku po stránce, na straně tři kontura obličeje, na straně čtyři kresba úst, na straně pět křivka obočí, na straně šest oči, a takhle až do konce, přičemž druhá část je věnována malování obličeje a patetické masce, kterou na něm vytvářejí slzy, a celá kniha končí palčivou vizí míšení barev.‘“

V takových chvílích přichází na řadu Mister DeLuxe a jeho lakonické poznámky: „Já, kdybych byl ženská, ... tak se nemaluju.“

Mister DeLuxe glosuje Austinův projev poměrně často. Jeho strohé komentáře nepostrádají vtip, ale současně se snaží držet Austinovy vzletné interpretace a výbuchy fantazie víc při zemi. Občas tím poskytne i dobrou službu čtenáři, který není vystaven riziku, že se v tom bohatě rozvětveném řečišti fantazie utopí. Misterův zpočátku poměrně suchopárný a faktografický přístup k obsahu zprávy se však časem mění. I jeho strhne čistota a upřímnost onoho bezejmenného chlapce. Zprvu lehce nadřazený odstup, který si od interpretovaného textu udržuje, se mění v nostalgii po chlapcově vroucnosti a volnosti bez předsudků, na kterou si on sám ještě dokáže vzpomenout, ale už ji neumí prožít.

Text představuje labyrint zážitků, dětských a adolescentních traumat, svérázných postaviček, dobových módních ikon a oblíbených filmů a knih. Je to mozaika jednotlivostí, tvořících rámec i náplň lidského života v čase, kdy jej ještě primárně nedeformují a nestandardizují požadavky na to, co se sluší a co už ne, co je bezpečné a kdy už člověk příliš vybočuje z řady. Takové tlaky a požadavky určovaly život v salazarovském Portugalsku víc než dost, podobně jako v uniformizujícím období normalizace u nás.

První čtenáři Machadova románu patřili ke generaci, která vyrostla v atmosféře nejistoty a strachu. Odlišnost byla předem podezřelá a izolovaný režim tvořili lidé, kteří se děsili humoru či svobodné fantazie. Významným nástrojem k udržení moci, ke kontrole jednotlivých životů jim byla tajná policie, jejíž neviditelné prsty byly velmi dlouhé mimo jiné i díky tisícům konfidentů. A tito čtenáři přivítali s nadšením Machadovu knihu, která je hravá a radostná, ačkoliv se zabývá textem, který by klidně mohl být zprávou vypracovanou příslušníkem tajné bezpečnosti (v Portugalsku známé jako PIDE), pověřeným sledováním „objektu“.

Ať už je účel Molerovy zprávy jakýkoliv, síla autentického života nad ním převáží. Tempo záznamu se postupně zrychluje. Některé pasáže připomínají komentář sportovního utkání. Například nezapomenutelná scéna pouliční bitky Angela s kamoňáky, jíž chlapec přihlížel „zpoza pytle s fazolemi z koloniálu Joãa Olejáře a nevycházel z údivu nad tím, co Molero nazývá tím nejohnivějším a nejvýbušnějším představením v oblasti výprasku, kam až paměť sahá, úplnou melou, filmem o jednatřiceti dějstvích v přímém přenosu, kde skutečnost přebírá vládu nad mýtem a snít nestačí.“ Jednotlivé sekvence zachycující chlapcův svět jsou postupně redukovány na obrazy popsané několikaslovnými pojmy v surrealistických zřetězeních. V závěru Molero nejen zpracovává, ale přímo cituje chlapcův autentický text, který nazývá „prorockým“. Ze zprávy vyplývá, že chlapec je v době, kdy prorocký text psal, už daleko od omšelých zákoutí lisabonského Bairra Alta. Cestuje po světě. Jeho putování trochu připomíná Gulliverovy cesty a trochu pouť Malého prince po hvězdách. Chlapec svůj text schoval u „majitele krámku s železářským zbožím, který byl mimochodem pán jediného známého modrého psa v okolí“, a pojal jej jako varování. Adresuje své varování všem, ale využít je mohou jen ti, kteří „mají zájem o pláž Naplnění“, „mohou z milovaných osob vystavět zeď“ a dokážou vytvářet něco jen tak, pro radost, která přesáhne je samotné. Protože jen ti mohou čelit bezútěšnému světu „nenávisti, závisti, sobectví a krutosti“. Jen ti ještě mají naději uvidět hvězdy, jimž Machado dává jména. Je tu hvězda Tom Sawyer, Pessoova hvězda, hvězda Miró a nesmí chybět ani hvězda Růžové poupě, pojmenovaná po saních, k nimž upíná svoji mysl v poslední chvíli mocný Kane v kultovním filmu Orsona Wellese.

Kniha Co tvrdí Molero byla prvním bestsellerem portugalské beletrie po karafiátové revoluci roku 1974. Poté, co na ni napsal nadšenou recenzi básník a nakladatel Luís Pacheco, dostala se rychle do povědomí veřejnosti a vzbudila obrovskou vlnu zájmu. Ačkoliv tento zájem přirozeně s časem polevil, Machadův román se dodnes řadí k oblíbeným knihám portugalských čtenářů.

Machadův text je radostný, plný barev. Proto je škoda, že nakladatelství Dauphin vydalo jeho českou verzi v zádumčivé, bílé a šedivé obálce, ačkoliv jinak je grafická úprava příhodná, kompaktní text zaplňuje stránky doslova od kraje ke kraji, což vyvolává představu listů té poněkud záhadné Molerovy zprávy.

Vynikající je překlad Vlastimila Váněho, ačkoliv práce nad Molerovým/Machadovým textem zajisté nebyla jednoduchá. Skvělé překladatelské dílo doplnil obsáhlým doslovem. Tento doslov je odměna pro toho čtenáře, který v koutku pracovny možná stále ještě čeká, že mu Austin, Mister DeLuxe nebo Dinis Machado vysvětlí, kdo ksakru je ten chlapec, o kterého se všichni tolik zajímají.