Už od roku 2007 u nás vycházejí sborníky Soudobá sociologie. Jak uvádějí editoři, jejich hlavním cílem je „představit ze soudobé sociologie to, co u nás zatím není příliš známé a rozšířené“. Po čtvrtém dílu o tématu Aktuální a každodenní z roku 2010 letos vyšel pátý svazek, jenž je věnován teoretickým přístupům k problematice sociální změny: v protikladu ke všemu, co je statické, znamená podle anotace sociální změna dynamiku a diskontinuitu. Týká se sociálních struktur, kulturních vzorců, společností, jejich subsystémů, organizací, institucí a skupin.

Jednotlivé kapitoly se vytčeného tématu týkají nebo s ním souvisejí v nestejně velké míře. Najdeme zde texty o globalizaci, teoriích moci a závislosti, ale i o koevoluci genů a kultury (u autorovy závěrečné teze, že „mnohé, co řekneme o kultuře, dává také smysl ve světle evoluce“, jsem jako čtenář váhal, jestli je opravdu tak banální, jak působí, nebo natolik tajemná, že její pravý smysl nejsem schopný postihnout).

Za pozornost na druhou stranu stojí příspěvek Pala Fabuše o proměně časovosti (od premoderního cyklického času až do současnosti, kdy hrozí až příliš individuálně utvářený čas a „elektronický izolacionismus“). Nebo text P. Vidomuse o „kontrahnutích“, čímž je myšleno například hnutí zpochybňující ekologické změny a nutnost ochrany klimatu. Autor připomíná teorii, podle níž je příčinou vzniku „klimatického skepticismu“ pád železné opony a to, že americké konzervativní hnutí potřebovalo tehdy nového a zřetelného nepřítele a našlo jej v environmentalismu. Markéta Sedláčková ve svém podnětném textu zkoumala „utváření moderní demokracie v kontextu vývoje vztahu politické sféry a náboženství“. Její výklad vytváří jakýsi myšlenkový kruh: podle ní západní civilizace dospěla od úpadku oficiálních náboženství, která byla dříve jedním z hlavních pilířů důvěry člověka v řád světa, ke stadiu obecné nedůvěry v principy zastupitelské demokracie a k „privatizaci“ demokracie.

Zuzana Kubišová psala o trvání a změně národní identity, a to z hlediska „etnosymbolistů“. Ti národ pojímají jako jednu z forem kulturní identity, a rozhodně tedy pro ně není něco, co vzniká až v moderní době, naopak autorka při pátrání po tom, jak se vymezovala a sama sebe chápala jednotlivá etnika a národy, putuje v čase až ke starým Sumerům, Asyřanům a Babyloňanům. I když ve svém výkladu občas zmiňuje i Čechy, je škoda, že v tomto kontextu trochu více nepřiblížila debaty a polemiky, které se právě na téma vzniku českého národa vedly mezi D. Třeštíkem (zastáncem teze, že jde o konstrukt nedávného data) a jeho oponenty, především A. Stichem a F. Šmahelem.

Helena Kubátová rekapitulovala různá sociologická pojetí moderního individualismu. Bohužel ale zůstává jen u těch, jejichž díla byla přeložena do češtiny či slovenštiny (i když v literatuře uvádí i jednu anglickou knihu), naopak autory k nám zatím nepřeložené, jako Richarda Sennetta, Christophera Lasche (1932–1994) nebo knihu o počátcích evropského individualismu od A. Gureviče opomíjí. Takže se dá jen těžko tvrdit, že by její text říkal něco, co u nás není známé. Naštěstí se to ale netýká sborníku jako takového: ten je celkově tematicky velmi pestrý a jeho příspěvky mají rozdílnou úroveň, jak už tomu navzdory všem sociálním změnám u podobných sborníků obecně bývá.