Thriller z Olomouce
Sýkora, Michal: Modré stíny (in HN)

Thriller z Olomouce

V konkurenci překladových titulů Sýkorův druhý román nepřináší nic objevného, ale v kontextu české detektivní tvorby vyčnívá. K tomu stačí na první pohled málo: uvěřitelná a netriviální zápletka, solidní, byť místy přehnaně detailní charakteristika postav a umění udržet čtenáře v napětí.

Když loni literární vědec Michal Sýkora (nar. 1971) vydal Případ pro exorcistu, bylo to docela překvapení: autor dvoudílné monografie o Vladimiru Nabokovovi publikoval detektivku, žánr u nás tradičně dosti podceňovaný. Zanedlouho ovšem se svými studenty z Univerzity Palackého v domovské Olomouci vydal také teoretickou brožurku Britské detektivky: od románu k televizní sérii, a tak v případě aktuálního románu Modré stíny může být překvapivé snad jen to, že jej už nevydal u Paseky, jako Případ pro exorcistu, ale v nakladatelství Host; které má ovšem s vydáváním detektivek podstatně víc zkušeností.

Případ pro exorcistu nabídl některé slibné momenty, ve finále však ztroskotával na nesourodosti dvou hlavních linií: humorné a domácké prvky vyšetřování na rázovité hanácké vesnici nešly příliš dohromady s brutální bezcitnou vraždou, kterou následovaly ještě dvě další. Ve své druhé knize už je ale Sýkora mnohem soustředěnější a výsledkem je solidní detektivka, která v druhé polovině nabírá thrillerový ráz.

Podobně jako v Případu pro exorcistu, i v Modrých stínech autor zasadil děj do prostředí, které důvěrně zná – tentokrát jde o Palackého univerzitu, kde je ve své kanceláři nalezen třemi střelami zabitý docent Chalupa, komparatista tamější filozofické fakulty. Naštěstí pro většinu čtenářů se však pátrání z poněkud nezáživných univerzitních prostor přenese na jinou půdu: Chalupa měl sice na fakultě své nepřátele, pádnějším důvodem pro vraždu se však ukazuje jeho snaha přijít na kloub majetkovým machinacím univerzitního kvestora. Toho navíc čeká prestižní místo na ministerstvu vnitra, kterému právě šéfuje jeho starý známý Gelnar. Neboli Sýkora tu využívá v médiích tak často se opakujících kauz tunelování veřejného majetku či evropských dotací. Hlavním podezřelým je právě kvestor, který sice dokázal zajistit opravy historických budov univerzity, zároveň si ale předraženými zakázkami pomohl k bohatství.

Ačkoliv Gelnar je průhledná přesmyčka Ivana Langera, slavného „Íčka“ a jednoho z křiklavých symbolů propojení podsvětí s nejvyšší politikou, Sýkora nedělá tu chybu, jaké se ve svých dvou posledních románech dopustil Michal Viewegh, a nesnaží se být protikorupčním aktivistou. Jen dovedně využívá prostředí, které u nás panuje, jako kulisu k fiktivnímu případu, který tím takto získává na uvěřitelnosti a aktuálnosti. Obojí je hlavní předností Modrých stínů: když román čteme, nenarazíme na nic, co by bylo příliš nadsazené, nepravděpodobné, vyumělkované.

Sýkora je zároveň dobrým znalcem současných trendů kriminálního románu, takže ve shodě s nimi si také velmi pozorně všímá postav svých vyšetřovatelů. A protože to není samotářský detektiv, ale celý policejní tým, zabere dost místa, než všechny představí a všem připraví nějaké vedlejší linky. Zpočátku se zdá, že podrobné mapování osobního i profesního života podceňované komisařky Výrové, jejího zapáleného kolegy Edelweisse, milostnými problémy soužené policejní novicky Kristýny i ambicemi zmítaného kazisvěta Barana jen zdržuje tempo románu, ale ve výsledku se ukáže, že Sýkora umí vedlejší linky vždy nějak propojit s hlavní zápletkou a dodat jim i jiný smysl než prokreslení klíčových postav. Pravda, portrétu ukrajinské uklízečky, která se na stránkách knihy objeví jen jedinkrát, nemusel věnovat hned tři strany, ale to se dá snadno odpustit.

Vinou představování aktérů příběhu a jejich spletitých vztahů chvíli trvá, než Modré stíny naberou spád. Ale ve druhé polovině už nečteme klasickou poklidnou „whodunitku“, ale thriller, tedy žánr, který v českých končinách obvykle působí dost nepatřičně a jeho nejslavnější tuzemský tvůrce Pavel Frýbort se vždy potýkal s nepravděpodobně přepálenými zápletkami. U Sýkory toto nenastane: i když vytvoří napětí a hned dvě dramatické akční scény, vždy zůstává při zemi.

Jediné, co u Modrých stínů trochu zamrzí, je pachatel. Již ve dvou třetinách knihy čtenář začne mít podezření, že potenciálních pachatelů se v knize vyskytuje nějak málo, přičemž v závěru se toto tušení potvrdí a jeden z nich je skutečně odhalen. Je to zřejmě daň za věrohodnost: asi by bylo překvapivé a originální, kdyby docenta Chalupu zastřelila samolibá romanistka, ale míra pravděpodobnosti něčeho takového je asi tak stejně velká jako možnost, že Roman Janoušek půjde za mříže. Mimochodem tragikomická scénka v úvodu knihy, kdy právě zmíněná profesorka Kulová potměšilým způsobem s mnoha účelovými a malichernými důvody zabrání zisku docentury jedné staré kolegyni, momentálně skvěle rezonuje s aktuálním reálným případem, kdy Univerzita Karlova se směšně zmatečným a nesmyslným vysvětlením neudělila čestný doktorát Umbertu Ecovi.

V konkurenci překladových titulů Sýkorův druhý román nepřináší nic objevného, ale v kontextu české detektivní tvorby vyčnívá. K tomu stačí na první pohled málo: Sýkora vymyslel uvěřitelnou a netriviální zápletku, neodbyl postavy a dokázal udržet čtenáře v napětí. Ale komu z českých detektivkářů se tohle povede?
 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Host, Brno, 2013, 438 s.

Zařazení článku:

krimi

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%