Zygmunt Bauman, jeden z nejoriginálnějších a nejvlivnějších sociologů dneška, podává ve své poslední česky vydané knize Tekutá láska: o křehkosti lidských pout vyhrocený obraz vztahů v současné společnosti. Hlavní postavou jeho knihy je, jak se uvádí i v oficiální anotaci, člověk naší „tekuté moderní“ doby – jedinec bez pout, bez pevných a trvalých vazeb, které by mu daly možnost přestat opakovaně usilovat o sebedefinování a sebeprosazení, přičemž je podle autora někdy těžké rozpoznat „adoraci milované osoby a sebe sama“. Tento člověk, obyvatel tekuté moderní společnosti, navazuje vztahy takřka na potkání. Nikdo mu ale nedokáže zaručit, že tato pouta vydrží. Navíc má potřebu vázat se volně, aby se zase, změní-li se okolnosti, mohl co nejrychleji a nejsnáze odvázat.

Jestliže už dříve staromódní manželství vytlačil model „uvidíme, jak nám to bude fungovat“, tak ten podle Baumana nyní nahradil svazek ještě přechodnější: „setkání na částečný úvazek a s pružnou pracovní dobou“. „Domov“ se tak postupně proměňuje v „multifunkční centrum pro volný čas“, kde jeho obyvatelé mohou žít vedle sebe, a zároveň každý sám. I když se snaží neomezovat vlastní touhy zastaralými pravidly či závazky, které je příliš svazují, obyvatelům dnešního západního světa to mnoho štěstí nepřináší: „abstinence, monogamie i promiskuita mají všechny stejně daleko do svobodného světa smyslnosti, který nikdo z nás nezná“. Osamělost sice plodí nejistotu, ale vztah ji plodí také. Jen se tomu říká jinak. Sociolog konstatuje, že přemíra lehkosti je stejně zatěžující jako její nedostatek: létat zlehka je radost, létat bez kormidla utrpení; změna je povznášející, nestabilita nesnesitelná.

Autor v knize cituje velké množství autorů, jejichž výroky následně komentuje. Významné místo přitom zaujímá Anthony Giddens a jeho kniha Proměna intimity: sexualita, láska a erotika v moderních společnostech. Jestliže jsem o ní v recenzi napsal, že ještě nijak nereflektuje, co s intimitou dělá komunikace prostřednictvím internetu, pak toto manko vydatně kompenzuje právě Baumanova kniha. Autor se v ní obsáhle věnuje chatování, v němž podle něj jde především o to, patřit k nepřetržitému proudu slov a nedokončených vět, o „mluvení, ne o obsah“, kontakt přes síť sice může být krátkodobý a pomíjivý, ale jejich množství je nezničitelné a právě v něm mnozí hledají nezranitelnost před křehkostí každého jednotlivého vztahu. Rozebírá také až příliš nezávazné „elektronické randění“, které je velmi snadno ukončitelné, protože „není nic jednoduššího než neodpovědět na mail“.

Zvláště sarkasticky líčí dopad mobilů na běžnou mezilidskou komunikaci. S údivem konstatuje, že to, co sociologové chtěli pokládat za předehru k závažnější konverzaci, je většinou ve skutečnosti její náhražkou, protože po rychlém rozhovoru přes mobily pak už žádná další komunikace často vůbec nenásleduje. „Komunikační revoluce“, od které si někteří mnoho slibovali, pak někdy vypadá následovně: v kavárně si matka vychutnává kávu, děti se dloubou v muffinech, otec stojící stranou telefonuje, takže tito členové rodiny se „ani nedokážou jeden druhému podívat do očí“. Jen v trochu jiné podobě tak ovšem autor vykresluje vizi, kterou někdy i přesvědčivěji charakterizují dnes kolující vtipy, třeba ten o rodičích, kteří posílají synovi e-mail, aby vyšel ze svého pokoje a šel se s nimi navečeřet.

Bauman dále líčí svět, v němž upadá síla náboženství, protože Bůh nemá mobil ani telefonní číslo. Dodejme ale, že úpadek tradičních náboženství se týká Evropy, ale jiných kontinentů méně. Také motiv mobilního čísla, s nímž by se dalo s Bohem komunikovat, dnes jaksi visí ve vzduchu. A pokud Bůh nemá své číslo, rozhodně číslo a vlastní webové stránky mají četní duchovní vůdci; některé církve jsou na internetu velmi aktivní. Navíc třeba i u nás nedávno nechala Veronika Bendová ve své knize Nonstop Eufrat prostřednictvím esemesek promlouvat Boží hlas ke knězi, který se oženil, a podle ní se tak zpronevěřil svému poslání. U Baumana ovšem kněze nenajdeme, do rolí zpovědníků si dnes podle něj dosazujeme své životní či přechodné partnery...

Dále autor obecně konstatuje úpadek společenských dovedností i rozpad lokálně zakořeněného, komunálního života. Píše o utrpení těch, kteří byli „vyloučeni z lidstva“, třeba o uprchlících a vůbec všech, kteří nejsou oficiálně občany žádného státu. Upozorňuje na nekonečný řetězec vzájemných předsudků („Němci obviňují Poláky, Poláci Ukrajince, Ukrajinci Uzbeky“) a zvláště na problémy s integrací cizinců: ti v minulých staletích ze země buďto odešli, nebo se do jejích struktur nějak zapojili. Dnes sice zemi neopouštějí, ale někdy jim i trvale zůstává i status cizince: „cizinci nejsou moderní vymožeností, ale cizinci, kteří jimi zůstávají velmi dlouho, ano“. Kritizuje i vytváření „záchytných“ městských prostorů, které mají ve skutečnosti oddělovat a vylučovat. Místo toho pléduje pro rozhojňování „lákavých a vlídných“ míst určených pro otevřené setkávání a sdílení, protože jedině tam může docházet k výměně zkušeností a ke gadamerovskému „splývání horizontů“ (ostatně sám Gadamer vysedávající u piva a dávající se ochotně do řeči s příchozími šel v tomto směru příkladem).

Baumanova kniha je napsána svěžím esejistickým stylem, a jako neradostná diagnóza současného stavu je jistě užitečná, i když trochu jednostranná a nijak zvlášť objevná.