Tekuté zlo. „Na­bírá podobu dobra a lásky.“ Tváří se jako zdánlivě ne­utrální a nestranná akcelerace života. Maskuje se jako absence či nemožnost alternativ. Občan se v důsledku toho mění v pouhého spotřebitele a „hodnotová neutralita skrývá jeho reálnou neangažovanost“. Umí získávat pro své účely lidské, příliš lidské obavy a touhy, a to pod falešnými záminkami, které jsou však stále obtížněji vyvratitelné a fal­zifikovatelné. A co hůř: Někteří lidé se do jeho služeb vrhají dobrovolně. Má úžasnou schopnost vyhnout se všem překážkám, které před ním stojí. Stejně jako jiné tekutiny tyto překážky obklopí, namočí, vsákne se do nich a velmi často je naruší a rozpustí – a nakonec tento roztok absorbuje do své podsta­ty, čímž samo sebe posílí. „Kromě nepolapitelnosti dává tato schopnost tekutému zlu ještě jednu, hrozivější úlohu. Pokud je zlo, zažrané do pletiva každodenního života a zakořeněné v samotném jeho jádru, vystopováno, označí všechny alterna­tivní formy života za nepravděpodobné či absolutně nereálné. Smrtelný jed tak sám sebe podvodně prezentuje jako spásný lék na životní těžkosti.“

I těmito slovy charakterizují slavný polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman (1925–2017) a litevský filozof a politolog Leonidas Donskis (1962–2016) hlavní předmět své knihy Tekuté zlo: život bez alternativ (Liquid Evil). Provádějí v ní dost bezútěšnou analýzu stavu současného světa. Příkře je v ní tepán režim panující v současném Rusku, „putinismus“, coby politická forma gangsterství a fašismu bez ideologie. Ale ani v západních zemích to podle obou autorů není o mnoho lepší, budoucí osud pozdně kapitalistické společnosti se podle nich zdá podobný. Rozmáhají se v ní totiž specializace, manažerismus a povrchnost, jak už dříve v jemnější formě konstatoval například Konrad Paul Liessmann. V důsledku toho vzniká prostor pro enormní tlaky ze strany technokratických sil, maskovaných jako ryzí hlas svobody a demokracie; v první řadě jde však o tržně orientované formy determinismu a fatalismu, „které nepone­chávají žádný prostor možným alternativám, včetně kritického myšlení a sebereflexe“.

Svlékni se
Bauman už dříve pesimisticky varoval před sociálními sítěmi s poukazem na Jižní Koreu, jež podle něj v tomto aspektu představuje i naši budoucnost: společenský život už se nedá vést jinak než elektronicky, a kdo se nepodvolí, je odsouzen k sociální smrti. Tento diktát je už ale nyní všudypřítomný, respektive lidé na celé planetě se mu ochotně podřizují sami. Dobrovolně například zveřejňují svůj intimní život výměnou za to, že se na okamžik stanou středem pozornosti: „takový exce­sivní exhibicionismus je možný pouze v této době nestálých, twitterových spojení a bezprecedentního odcizení“. S neskrývaným pohrdáním píší autoři o těch, kteří na sociálních sítích dávají na odiv svoje krize a frustrace, jež „nejsou o nic lepší než říhání či pšou­kání“; jiní zase pouze dočasně překonávají své pocity izolace a nejistoty. V tomto smyslu byl Facebook skutečně geniálním a příhodným vynálezem. Objevil se přesně v okamžiku, kdy se sociální separace a izolace začala stávat nesnesitelnou, kdy už bylo k nevydržení sledovat příšerné programy v televizi a číst sadoasochistické noviny. S ním se však též dostavila možnost smrtelného nebezpečí a fatálního zla. Neboť Facebook zosobňuje podstatu fenoménu „DIY“ (zkratka anglických slov „Udělej si sám“). Jak autoři parafrázují: „Svlékni si ob­lečení, odhal nám svoje tajemství – udělej to sám, ze své vlastní vůle, a buď rád, že to děláš. Svlékni se pro mě, kočičko.“

Zlopověstná Litva
Protože oba autoři pocházejí z východní Evropy, je právě tomuto regionu v knize věnována velká pozornost. Připomenuto je, že západoevropští osvícenci tuto oblast vnímali jako obrovské a skoro až fantazijní dálavy plné chaosu, rozporuplnosti, ambivalentnosti, zpátečnictví a barbarství (jak analyzoval zvláště Larry Wolff ve své knize Inventing Eastern Europe), případně jako „dokonalé experimentální teritorium, na kterém si mo­hou otestovat své politické myšlenky a projekty“. Totéž schéma pak bylo uplatněno po roce 1989, kdy se východní Evropa stala pokusnou laboratoří, kde se dala měřit a testovat rychlost kulturní transformace a společenské a ekonomické změny, které měly právě v Pobaltí dosti drsné důsledky. Donskis, zvláště citlivý na vnímání Litvy, uvádí krátký výčet příkladů stereotypního znázorňování své země. Například Prosper Mérimée ve svém hororovém příběhu Lokis (1869), zasaze­ném do Litvy, líčí šlechtice, který je napůl medvěd a napůl člověk, a navíc zbožňuje lidské maso. V románu Rozhřešení (2001) Jonathana Franzena je Litva pojata jako „zaostalá a zdevastovaná země“. A to, že se Hannibal Lecter, psychiatr a ka­nibalistický sériový vrah, narodil v Litvě, dle Donskise také není náhoda…

Zároveň ale autoři kritizují i východoevropský nárůst populismu. Konstatují, že roku 1989 padl ve východní Evropě komunismus i v důsledku odvahy, odhodlání, nebojác­nosti a solidarity tamních občanů. Šlo podle nich o výsledek „východní odvahy a západní organizace“. O to smutnější je podle autorů to, že někteří politici a veřejní činitelé v současné východní Evropě mají tendenci popisovat lidská práva pouze jako západoevropský vynález a import – Západ se nás údajně snaží řídit tím, že na nás uplat­ňuje „cizí“ hodnoty sekularismu a respektu k menšinám.

Ideální příklad diktatury budoucnosti?
Pozoruhodné je to, že se Bauman a Donskis jen velmi málo věnují soudobé Číně. Zmiňují jen to, že idea brainwashingu údajně navazovala na taoistický požadavek očistit „srdce a mysl od nánosů a špíny každoden­ního života“, což později aktualizoval Mao Ce-tung postulátem srdcí a myslí zbavených pozůstatků reakcionářského myšlení, aby si zasloužily členství v rodí­cí se beztřídní komunistické společnosti. Pokud ale autoři hledali příklad „perfektní diktatury“ (Ringen Stein), kapitalistické země, v níž je svoboda jedince stále více potlačována, čemuž aktivně napomáhají nejmodernější digitální technologie, byla by právě Čínská lidová republika přímo ideálním adeptem. Jak nedávno výborně popsala Rachel Botsmanová v knize Komu se dá věřit? Aneb jak nás technologie sblížily a proč by nás mohly zase rozeštvat (Host, Brno 2018) a jak právem varuje stále více osobností, jako George Soros, čínské úřady již dnes disponují jakýmisi digitálními kádrovými složkami a ovládají obří systém „metody společenské kontroly“, který je zaobalen do hávu odměn a bodů. Jde vlastně o „gamifikovanou poslušnost“. Lidé získávají pádný důvod ovlivňovat své kamarády, partnery nebo i kolegy stylem: Prosím tě, tohle nepiš. Nechci, aby sis pokazila skóre. A navíc bys ho pokazila taky mně. Protože v rámci tohoto sociálního kreditu jde o snahu sledovat „úplně každého“, vzniká ohromný společenský tlak na souhlas se stranickou doktrínou a vyhýbání se jakékoli formě protestu. Pro negativní, natož protichůdné názory nezbude prostor. Tento systém bude v neuvěřitelné míře podporovat jednotvárnost a naopak likvidovat individualismus, varuje Botsmanová.

Pro každého něco
Přes toto opomenutí je kniha Tekuté zlo myšlenkově opravdu bohatá, sobě konvenující pasáže si v ní může najít zastánce skoro jakéhokoli politického přesvědčení, respektive odpůrce jakéhokoli myslitelného politického zřízení, které se dnes na světě nachází (přičemž západní demokracie může kritizovat jak demokrat, kterému připadají málo demokratické, tak přívrženec diktatury, který by chtěl demokracii úplně zrušit). Tedy kritik Putina i amerických prezidentů Bushů a jejich invazí do Afghánistánu a Iráku, stejně jako odpůrce politiky Evropské unie na Balkáně, tedy sebeklamu „měk­ké síly“, který kulminoval ve Srebrenici zavražděním tisíců civilistů – takřka před zraky mírových sil. Jaké nové zřízení si přejí, autoři však příliš nevysvětlují a na soudobé politické lídry nespoléhají, i když samotný Donskis byl europoslancem za Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (jako dnes například Pavel Telička). S úctou zato citují vůdce náboženského, totiž papeže Františka. Shodují se s ním v jeho diagnóze současného stavu: „Dnes je všechno vydáno napospas konkurenci a zákonu silnějšího, podle něhož mocný pohlcuje slabšího. V důsledku této situace jsou obrovské masy populace vyřazovány a marginalizovány: jsou bez práce, bez perspektiv, bez východisek.“ A zvláště často oba autoři odkazují ke spisovatelům, jako byli George Orwell nebo Arthur Koestler (1905–1983), kteří dokázali dobře postihnout či dopředu vytušit nebezpečí totality. Bauman a Donskis jako by sami sebe řadili do linie jasnozřivých proroků a věštců, jejichž hlas nechce nikdo slyšet, jak o nich psal Koestler: „Amos, Ozeáš a Jeremiáš byli náramně dobří propagandisté, a přesto se jim nepodařilo otřást svým lidem a varovat jej. Kasandřin hlas prý procházel zdmi, a přesto došlo k trójské válce.“ Zdá se, že ke katastro­fám musí dojít, aby si jich vůbec někdo všiml a uznal, že exis­tují, konstatují autoři mrazivě.

Kniha napsaná brilantní esejisticko-dialogickou formou obsahuje řadu podnětných postřehů. Lze tedy pochopit, že kupříkladu Petr Bílek se nad ní v Literárních novinách přímo rozplýval nadšením: „Čtete-li tuto knihu, máte neustále nutkavý pocit, že byste si právě absolvovanou pasáž měli zatrhnout tužkou, protože jako citát se vám bude brzy hodit.“ Její celkové vyznění nicméně není úplně originální: o „totalitním technologismu“ psal již Herbert Marcuse ve svém vlivném spisu One-Dimensional Man (1964), česky Jednorozměrný člověk: studie o ideologii rozvinuté industriální společnosti (Naše vojsko,1991) a nemálo dalších. Navíc některé její soudy jsou možná příliš paušalizující, přehnaně apokalyptické, či dokonce lehce paranoidní. Jak ovšem říkají skeptici: to, že jste paranoik, ještě neznamená, že po vás nejdou. A až budoucnost ukáže, jestli se autoři knihy nebezpečně nepřiblížili vyznavačům teorií spiknutí o zlých technokratech, kteří skrytě ovládají svět a před lidstvem tají převratné objevy, které dnes seriózně zkoumají religionisté jako Zuzana Kostićová, nebo jestli autoři skutečně neviděli dál než omezený recenzent…