Silvie je v kómatu a u její postele se střídá hrstka příbuzných a známých. Vědí, že je dobré na bezvědomou mluvit, a sami s tichou Silvií v nemocničním pokoji si připadají zvláštně. Všichni jsou tak nuceni spustit vlastní verzi monologu, z kterého postupně vychází najevo jejich, v naprosté většině komplikovaný, vztah k Silvii.

Citlivě vystavěné monology hlavních, a přece vedlejších postav představují nejsilnější stránku knihy. Dohromady skládají do nejmenších detailů vyvedený portrét jedné částečně rozpadlé rodiny. Největší naléhavostí a přesvědčivostí se vyznačují pasáže, v nichž vystupuje Silviina dcera Cassie a manžel Ed: „Jenže, já se neuměl litovat ani sebou opovrhovat, dokud jsi mě to nenaučila, Silvi. Jsi vynikající učitelka. Měl jsem tak dokonalý přehled o svých nedostatcích, že jsem dokázal skončit na kluzké kládě (…). Připadal jsem si jako prvotřídní sráč, Silvi.“ Autorka knihy, britská herečka a spisovatelka Dawn Frenchová v monolozích těží jednak z dlouholeté kariéry autorky sitkomů a jednak ze zkušenosti s nemocí vlastní matky. Podobný způsob psaní si osvojila už ve svém prvním románu Tak trochu úžasní (A Tiny Bit Marvellous, č. 2012).

Frenchová také v žádném případě nezapře své komediální zkušenosti. Neveselé téma Drahé Silvie odlehčují absurdity jako canisterapie za pomoci jezevčíka v plyšovém oblečku, křečka a strašilky, kterou na Silvii aplikuje její sestra Jo, vyznavačka New Age. Nebo tirády indonéské uklízečky, jež od synů pochytila hojnost sprostých slov a v nevhodných chvílích je používá, bezvědomé Silvii nosí indonéské jídlo a vysvětluje jí, kterou (beztak nepoužívanou) věc z jejího bytu musela prodat na e-bay, aby depresivnímu manželovi mohla zaplatit „povídání“ s lékařkou.

V Drahé Silvii nalezneme ale i jiný druh humoru, jenž připomene některé britské komedie. Humor pramenící z čtenářova vcítění se do hrdinova barvitě líčeného zatraceně mizerného rozpoložení nebo zážitku: „Umíš být vážně krutá, Silvi, spoustu z toho, cos řekla, jsem si nezasloužil. Víš, taková jízlivost je jako žíravina. Rozleptávala mě, i když jsem už byl plný děr. Jako gouda. Byl jsem živý člověk-gouda.“

Stavba knihy je velmi jednoduchá a její vyústění si lze domýšlet, ale i tak technika postupného doplňování informací z výlevů Silviiných blízkých funguje jako spolehlivý hnací motor románu. Autorka dovedně dávkuje odpovědi na čtenářovy otázky po bílých místech příběhu: Kdo Silvii strčil z balkonu? A proč? Co se stalo mezi ní a jejím mužem/dcerou? Kdo ještě sebere odvahu/slituje se a přijde se na ni podívat? Probere se Silvie?

Většina odpovědí však souvisí s postavou Silviiny přítelkyně Cat, která postrádá hloubku Eda nebo Cassie, a Frenchová nabízí až příliš jednoduché vysvětlení jejího zvláštního chování. Zdá se, jako by Cat v knize pouze zosobňovala zlo, které člověka činí slepého vůči dobru, jež mu bylo dopřáno. V závěru knihy je také jednoduše odsunuta na vedlejší kolej a její vztah k Silvii nedojde žádného uznání.

Drahá Silvie je celkem kvalitní, nápaditá a vtipná polévka pro duši víceméně kohokoli. Zejména v letních měsících taková kniha jistě neurazí.