Povídky Marky Míkové jsou různé a zároveň podobné. Vytvářejí funkční jednotu, ale nacházíme v nich i jakési napětí a nejednoznačnost, které se vynořují už s otázkou adresáta knížky.

Dominantními, nebo alespoň velmi důležitými postavami všech povídek jsou malé děti. Neméně důležité postavy představují dospělí, různorodí, všední i podivíni, sympatičtí i nesympatičtí. Svébytnými, v poslední povídce oživenými postavami jsou samy mrakodrapy – obrovské stavby kontrastující s malostí živých bytostí, vytvářející ne nepodstatnou spojnici mezi zemí a nebem, zasazené do prostředí amerických velkoměst (kulisa New Yorku a San Franciska v první a poslední povídce) nebo vytvářející vlastní životní prostor jakoby izolovaný ode všeho známého světa (ve stěžejní, nejrozsáhlejší povídce prostřední). Všechny povídky mají některé společné rysy, především prolnutí reálného prostředí a děje se světem fantastickým, dějovou i jazykovou dynamičnost.

Dějový základ první povídky, nazvané Tak jdem, tvoří zpola komický obrázek spěchajícího a vcelku nesmyslně zpívajícího otce s malou dívenkou v ulicích New Yorku. K reálné rovině děje, jehož vizuální i zvukovou kulisu dotváří houstnoucí déšť, patří koupě bot a především ztráta mobilu se všemi kontakty i adresou hotelu. To vše je sledováno očima malé Lucie, dítěte, které dokáže spatřit uprostřed neustálého ruchu, anonymity a všednosti ulice věci nevídané. Její poněkud sebestředné dětské prožívání činí město neobyčejným a trochu tajemným, ale zároveň přátelštějším. Jako by tu náhodně potkávaní pouliční umělci, umývači oken nebo děda s psíkem byli jen pro ni. Právě postava starého pána zdánlivě naznačuje protagonisty tušenou existenci strážných andělů, jejichž stín se míhá jak v otcových vzpomínkách na okolnosti Lucčina narození, tak v závěrečném happyendu – nalezení cesty k hotelu.

Postava anděla se objevuje i v povídce s názvem Ema, která tvoří jádro knihy. Zde je to však bytost méně éterická a osudová, spíše se chová jako rozjívené dítě, které přirozeně zapadá mezi další svérázné postavy, s nimiž se Ema setkává. Místo těchto setkávání tentokrát tvoří uzavřený prostor jediného mrakodrapu, v němž Ema vyrůstá a v jehož patrech je soustředěno vše, co jeho obyvatelé potřebují – mimo jiné kavárna, kosmetický salon, hospody, posilovna, sklepy, místo pro chov slepic i porcování poraženého dobytka, policie, porodnice, hřbitov, bludiště a také samoobsluha, kam Ema původně míří, než začne její dobrodružství. V něm se zcela slévají motivy reálné a motivy fantastické, vycházející ze snů, podvědomých přání i dětských her. Objevují se prvky grotesky, motivicky těžící z prostředí cirkusů, varieté nebo poutí (šlehačková bitva, žonglování s vejci), ale i prvky hororu (sál na porcování masa). Několikeré nedobrovolné vystoupení Emy z dětské role zůstává neprohlédnuto: Ema si vyzkouší práci správce mrakodrapu, zaměstnance třídírny masa i obsluhy výtahu. Právě výtah s nezbytným pánem v livreji je jedním z několika pevných bodů Emina putování. Umožňuje přesuny i úniky, je příčinou setkání radostných i nechtěných. Dalším pevným bodem, který naznačuje zakotvenost Emina bytí ve skutečném dětském životě, jsou rodinní příslušníci, s nimiž se během svého cestování patry setkává. Její vztahy k nim jsou jak fantazijně deformované (prarodiče, teta a bratranec, které vidí jakoby poprvé), tak představují snad skutečnou rodinnou situaci (scény z Emina domova). Emina podivuhodná cesta může v něčem připomenout bizarní zážitky hrdinů Nezvalovy Aničky skřítka a Slaměného Huberta. Nezbytný a poměrně náhlý návrat do reality představuje setkání celé rodiny o Štědrém dnu. Cesta na půlnoční mši, a tedy opuštění mrakodrapu, je pak definitivní tečkou za Eminým dobrodružstvím i za celou autorsky systematicky a vyváženě modelovanou iluzí osamělého dítěte v podivném izolovaném světě.

Ve třetí povídce se symbolem ochrany a bezpečí, v předchozích příbězích náznakově reprezentovaným mírně nesourodým motivem andělů, stávají samy mrakodrapy. Mrakodrapy, které mají řadu lidských vlastností a citů, jsou schopny obav a strachu i smíchu a dojetí, dobírají si jeden druhého, ale projevují i vzájemnou náklonnost, a zároveň ční do výše a pro běžného pozorovatele se zdají nehybné. Pod příkrovem tmy však i ony přejdou od slov (celá povídka je vlastně jejich svižně plynoucí dialog) k činům, aby vrátili bezradným rodičům ztraceného chlapce. Naklání se, a dokonce se přemístí, s ránem se však zase stávají součástí obyčejných ulic.

Zdařilé, čtenářsky náročnější texty Marky Míkové nejsou určeny jednoznačně pouze pro děti. Blízké významy v ní mohou najít i čtenáři starší (snad i dospělí), kteří jsou otevření nečekaným, humorným i vážným pohledům na věci kolem a kteří také nezapomněli na to, že existují (nejen dětské) sny. A kteří se nenechají zmást výtvarným doprovodem Alexandry Švolíkové, v němž je akcentován především prvoplánově humorný a pro celkový smysl knihy ne tak podstatný rozměr textu.