Knížka Notre-Dame du Nil (Panna Maria Nilská) Scholastique Mukasongaové, rwandské spisovatelky žijící ve Francii, byla v loňském roce oceněna prestižní francouzskou literární cenou Prix Renaudot a také cenou Ahmadou Kouroumy, pojmenovanou po angažovaném africkém spisovateli, jehož dvě knihy vyšly i v českém překladu.

Notre-Dame du Nil je spisovatelčin první román (vydala již tři knížky povídek a kratších próz). Označení román je však pro tuto knížku nepřesné, alespoň ve smyslu encyklopedických definic. Kniha totiž sestává z dvanácti dějově víceméně uzavřených kapitol, které jsou na první dojem provázány pouze postavami a ústředním dějištěm – mikrokosmem izolovaného dívčího internátního lycea Panny Marie Nilské a jeho bezprostředním okolím – vysoko v horách nad hlavním městem Rwandy. Až s přibývajícími stránkami čtenář začne objevovat syžet, který zpočátku jen nenápadně probublává událostmi, postupně sílí a až na konci knihy se slije v mohutnou vlnu, jež se převalí přes osudy takřka všech postav. Tím syžetem je vzrůstající popuzování hutuských studentek ambiciózní aktivistkou, studentkou posledního ročníku Gloriosou, k nevraživosti vůči tutsijským spolužačkám. Ostatně, masakrování Tutsiů Hutuy je leitmotivem všech dosavadních knížek Scholastique Mukasongaové. A není divu – sama v roce 1994, kdy propuklo hromadné vraždění Tutsiů, jakožto příslušnice tohoto etnika přišla o oba rodiče a dalších 37 příbuzných.

Po otevření knížky se čtenář ocitne ve Rwandě konce šedesátých let, pár roků po vyhlášení nezávislosti. Většinový národ Hutuů svrhl monarchii v čele s tutsijským králem a nastolil republiku. Tutsiové byli zbaveni feudálních výsad a odstraněni z veřejných funkcí, kromě 10% kvóty, která platí i pro počty studentek v lyceu Panny Marie Nilské. Toto zařízení zřídila rwandská vláda pro dcerky vysokých hutuských politických a ekonomických hodnostářů. Ty zde pilně studují, aby vytvořily „ženskou elitu“ nově budované „majoritní“ společnosti. Vzdělání však nikdy potřebovat nebudou, protože jejich budoucnost je předem daná. Čekají je rodiči předem domluvené sňatky s manželi odpovídajícího postavení. Ve skutečnosti je studium na odlehlém místě důvodem k tomu, aby si daleko od svodů města uchovaly až do svatby panenství nebo aby do té doby aspoň neotěhotněly. Pro 10 % tutsijských dívek, jejichž rodiny naopak obývají nejspodnější příčky společenského žebříčku, je diplom z prestižní školy jedinou nadějí, jak se z bídných podmínek vymanit.

V lyceu Panny Marie Nilské se setkáme s postavami, které v podstatě nejsou ničím výjimečné. Školu vedou a na pořádek, výchovu a především morálku dbají řádové sestry v čele s matkou představenou. Ta je na svém místě tak dlouho, že (slovy jedné z chovanek) už se ani nepozná, jestli je černoška, nebo běloška. Sestrám vydatně pomáhá katecheta otec Herménégilde. (Sice čas od času za dveřmi své pracovny odměňuje dárky oblíbená, rozumějte povolnější, děvčata – ale komu by se z tolika krasavic nezatočila hlava?) O odbornou přípravu se starají evropští profesoři, vesměs Belgičané a Francouzi. Mezi studentkami vévodí již zmíněná agilní aktivistka Gloriosa, domorodým jménem Nyiramasuka, tedy „Dívka s pluhem“ (Hutuové sami sebe nazývají „národem pluhu“), dcera velkého politického bosse. Stejně jako otec je i ona militantní zastánkyní definitivní očisty od Tutsiů. Postupně, s vydatnou pomocí oddané a vystrašené (protože po matce napůl Tutsijce) spolužačky Modesty a zejména otce Herménégildea (katoličtí kněží ve Rwandě a v Burundi skutečně genocidu nejen schvalovali, ale často se do ní i aktivně zapojovali), přebírá faktické vedení školy. Matka představená se na celé dny alibisticky uchyluje do kanceláře, kde sepisuje školní inventář a tváří se, že připravuje materiály na další školní rok. Gloriosa s věrnými zatím organizuje etnickou čistku. Většina hutuských dívek vlastně proti svým tutsijským spolužačkám nic nemá, avšak svou vůdkyni si nedovolí nenásledovat. Evropští profesoři v hloučku živě diskutují a drží se instrukcí svých ambasád: do ničeho se neplést. Jediná Immaculée nezištně zachrání před smrtí Tutsijku Virginii, když využije svých „známostí“ s vědmou a kouzelníkem žijícími uprostřed bažin a lesů.

To je ale až hořký konec školního roku, do té doby prožijeme s děvčaty téměř deset měsíců exotických dobrodružství, jako třeba výpravu do srdce pralesa za gorilami. Jindy nás dívky zavedou k vědmě Nyamirongi, která umí přivolat déšť, za kouzelníkem, jenž umí namíchat nejrozmanitější jedy i prostředky k zajištění si mládencovy lásky. Čtenář se dozví i o tom, jak rwandské holky prožívají první měsíčky – není to nic jednoduchého kvůli spoustě pověr, tabu a tajností s tím spojených. Nebo jak nejchutněji připravit smažené banány. Seznámí se také s podivínským „starým bělochem“ de Fontenaillem, amatérským malířem a antropologem, který nechal zpustnout své kávové plantáže a život zasvětil hledání ztracené paměti a původu národa Tutsiů a jejich posvátných královen. Kosti jedné z nich dokonce vykopal, čímž ovšem rozhněval jejího umuzimu, ducha, kterého musí již zmíněná Virginie s pomocí rad kouzelníka Rubangy prastarým rituálem usmířit. Počteme si i o důvěrně známé prozaické potěmkiniádě, a to když má školu navštívit belgická královna Fabiola.

Prostě od začátku do konce žádná nuda. Spisovatelka píše nijak výjimečným, ale čtivým stylem. Dialogy zpočátku působí dokonce neuměle, nepřirozeně. Po několika stránkách si ale zvykneme – ony k roztomile naivním, médii příliš netknutým puberťačkám, s výjimkou letních prázdnin žijícím v uzavřené dívčí komunitě, totiž skvěle pasují.

Autorce se i bez složitě konstruovaných fabulací (které vedou často k nevěrohodnosti), formálních experimentů a nejrůzněji vyšinutých hrdinů podařilo napsat záživnou knihu. Tragédie některých protagonistů i hrdinství „normální holky“ Immaculée, která – nikoli bez vlastního ohrožení – zachránila život spolužačce, jsou podány bez patosu, nehrozí zabřednutí do kýče. Nádavkem se čtenář dozví spoustu zajímavých reálií z exotického prostředí a ten zvídavější je motivován k alespoň zevrubnému seznámení se s pohnutou historií Rwandy v posledních cca 50 letech. V tomto směru se jedná o skutečně angažovaný román, přesně v duchu psaní A. Kouroumy. V našich krajích je záhodno ještě dodat, že se rozhodně nejedná o literaturu poplatnou doktríně „angažovaného umění“, prosazované u nás v letech 1948–1989, která tento termín docela zprofanovala.

Při vědomí, že knížka získala prestižní literární cenu, se však vkrádá myšlenka, zda to není málo. Zda spisovatelka nemohla z atraktivního prostředí přece jen vytěžit víc. Nahlédnout důkladněji do mysli jednotlivých postav nebo čtenáře zavést hlouběji do spleti vztahů mezi příslušnicemi „jednopohlavního“ kolektivu.

Literární cena obecně knize nejen usnadní cestu k lidem, mnohdy i k těm, kteří by se o ní jinak ani nedozvěděli, ale na druhé straně jí „zaručí“ vyšší očekávání čtenářů, kteří si začnou klást otázky, jež by je po dočtení jiného díla možná vůbec nenapadly. Mukasongaová a její Notre-Dame du Nil patří k té většině laureátů, jimž se „syndrom oceněné knihy“ nevyhnul.

Časem mi jednotlivá děvčata z Panny Marie Nilské určitě sejdou z mysli, ale povědomí o příjemných chvílích strávených mezi kopci porostlými bujnou vegetací, v blízkosti sochy Panenky Marie, kterou kdysi kolóni obarvili na černo a vztyčili na pahorku, pod nímž pramení Nil, ve mně zůstane. Protože podobně koncipovanou knížku jsem dosud nečetl. A to v dnešní době určitě není zase tak málo.

Pozn. redakce: česky máme k dispozici starší autorčinu knihu: MUKASONGA, Scholastique. Inyenzi neboli Švábi : strhující příběh pronásledované ženy z období rwandské genocidy. Přel. Jiri Zak. Brno : Jota, 2007.