Po několika knihách zabývajících se zánikem, kolapsy a regeneracemi i četných debatách v médiích vyšla na konci minulého roku (a letos v reedici) také publikace, která téma přesouvá na konkrétnější rovinu. Podle editorů totiž „po chaotickém přechodném období nevyhnutelně nastane regenerace a v pravděpodobném měřítku 20 až 30 let další vzestup. Jde tedy o to, jak vcelku důstojně a vesele přežít přechodové období a netrpět přitom příliš hladem, zimou a bezprávím“. Vedle konkrétních rad, jak přicházející dobu přečkat, ovšem kniha obsahuje i texty, které se pokoušejí o jakousi obecnou diagnostiku stavu současného světa.

Pestrým složením textů tedy publikace poněkud připomíná poslední knihy Václava Cílka, který je nejen editorem, ale také autorem velké části textů (což na první pohled není tolik znát, protože některé podepisuje celým jménem, jiné šifrou). Cílek se tentokrát představuje i jako autor kuchařských receptů (pokud vím, v předchozích knihách tak maximálně teoreticky uvažoval o „areálu jablkového štrůdlu“). Mezi texty dále najdeme dlouhé citáty ze současných i starších klasiků s komentáři, a v tomto smyslu jde o jakousi antologii (jsou mezi nimi K. Liessmann, Thilo Sarrazin, M. Machovec, ale i J. Burckhardt), místy značně expresivní výňatky z e-mailové komunikace jednotlivých autorů, články velmi věcné i eseje, z nichž se minimálně jeden blíží fantasmagoričnosti (dozvíme se v něm mimo jiné o záhadné rovnici, jejíž výsledek odpovídá počtu druhů buněk tvořících tělo, ale shoduje se i s mayským kalendářem). Knihu navíc doprovázejí reprodukce slavných obrazů s Cílkovými svéráznými komentáři („Prohlížíme si Boschova díla a máme pocit, že svět takto doopravdy vypadá“). Ostatně hned v předmluvě Cílek přiznává, že autoři byli instruováni, že „je celkem jedno, co napíší…, ale ať řeknou, co by mělo zaznít“. Mnohé z příspěvků přitom nijak zvlášť nepřekvapí: sociolog Jan Keller píše o středních vrstvách, B. Tureček o současném islámu, ekonom Pavel Kohout o konci kapitalismu.

Co se týká oné praktické části, čtenář se dozví leccos o staročeské kuchyni, kterou je podle autorů záhodno se inspirovat. Například jak se dělají pivní polévky, aby se nemuselo vylévat staré či nedopité pivo, nebo že když naši předci měli občas k večeři pouze hrušky a jablka, proč by to nešlo i dnes. K tomu se hodí další informace, že každá rodina by měla ročně spotřebovat 45-50 kg jahod nebo 25- 35 kg angreštu a rybízu. Dále je čtenář poučen, jak filtrovat vodu a kterak skladovat potraviny, nebo že si máme pro jistotu opatřit keramický nůž či mlecí strojek jedné konkrétní značky. Leckteré z těchto rad mohou být užitečné pro kohokoli a kdykoli, i mimo období kolapsů (třeba recepty, jak zužitkovat staré pečivo), ovšem vážně míněné nabádání, jak velkou má člověk koupit motyku (pro zájemce: má být úzká 7 cm), působí trochu komicky.

Celou knihou průběžně prochází téma relativně menších lokálních kolapsů, které v minulosti zažili například Židé v Evropě během druhé světové války. Autoři zmiňují, že jestliže v jisté francouzské vesnici řešil roku 1870 shromážděný dav atmosféru zvýšené úzkosti a obav upálením náhodné oběti, pak si vězni v Terezíně – neustále ohrožovaní smrtí – naopak dokázali udržovat lidskou důstojnost díky kultuře. V dalších textech se připomíná třeba to, že v době druhé světové války se i uprostřed velkých měst na místech, kde jsou dnes trávníky a záhony s květinami, pěstovala zelenina (což je zkušenost, která se může hodit). Nejvíce pozornosti je ale věnováno hurikánu Katrina, třeba tomu, jak se s jeho následky dokázala rychleji než jiní vypořádat – díky vzájemné soudržnosti – místní vietnamská komunita. Její členové se prý rychle propojili, udržovali vzájemné kontakty a koordinovaně se vrátili do New Orleans. Dočteme se ovšem i méně povzbudivé příběhy o tom, jak obyvatelé města první den katastrofy sdíleli potraviny, ale třetí si je již začali krást. Ti prozíravější obyvatelé města dokonce svoje neradostné zkušenosti shrnuli do těchto slov: „Zamlčte, že máte jídlo, snažte se vypadat naštvaně a zbědovaně, nedávejte najevo, že jste se připravili“. V tomto směru je tedy poselství Tří svící pro čtenáře velmi ambivalentní.

I když úvodní citát z nakladatelské anotace vyznívá opět v optimistickém duchu, tentokrát v knize najdeme dost širokou škálu předpovědí toho, co nás vlastně čeká. Jeden z autorů jednoznačně konstatuje, že „čelíme téměř neodvratnému zániku západní civilizace (aspoň zde v Evropě)"; a citován je i jistý zahraniční e-mail s tímto údajným vzkazem do Čech: „Kdybyste vymřeli, uděláte nejlíp, ušetříte si trápení a uvolníte prostor pro silnější národy“. V méně drastické verzi předvídá autor jménem Jiří Návara, že zpočátku „budeme pracovat za trochu másla pro děti, ale časem se naučíme, co kráva potřebuje“, a jednou bude stát i v naší garáži. Pro případ akutní katastrofy pak kniha radí: mějte připravené desky s hlavními dokumenty, peníze v hotovosti a potraviny na deset dní; všichni členové rodiny by měli vědět, kde jsou hlavní uzávěry vody, plynu a elektřiny; nezapomeňte na rodinné fotografie (paměť se nedá zachránit). Obecně dodává Cílek: „Co považujeme za přiměřené situaci: nedělat dluhy, neprodávat půdu, spolehnout se hlavně na sebe, být milý k ostatním. Vlastně to všichni dobře vědí, jen se neradi loučí s iluzí bezstarostného blahobytu“ – to je ovšem zase doporučeníhodné obecně a krizi k tomu tolik nepotřebujeme. A v předposlední kapitole zazní dokonce i tato povzbudivá rada: „Zkusme si promyslet závěť“.

Cílek v úvodu deklaruje: „Vyhýbáme se návrhům na velká řešení, protože diskuze na toto téma často znamenají jenom to, že diskutující se hlásí o podíl na moci. Víc píšeme pro těch 60 procent populace, jež nedosáhne na průměrnou mzdu a která postupně propadá zoufalství, protože má dojem, že se ocitla v ekonomické pasti“. S tím ovšem trochu kontrastuje to, že třeba u zmiňovaných mlecích strojků autoři přiznávají: „ekonomicky se nezaplatí“. Jsou tedy Tři svíce za budoucnost knihou pro alternativce, kteří jsou natolik bohatí, že si nonkonformní styl života můžou dovolit? Nebo naopak nezbytným průvodcem pro všechny, protože budoucí krize nikoho nemine? Další návod ke čtení dává psycholog Jeroným Klimeš, který navrhuje způsob, jak zvýšit výkonnost nejen v době krize. Má jím být „cílené upřednostňování výživných aktivit; (takže) když máme chuť přečíst si nějaké drby, nekoupíme si Blesk, ale raději otevřeme Vita Caroli“. V tomto smyslu může být recenzovaná kniha hodnotnou náhradou za katastrofické filmy a romány (jak jsem psal už v souvislosti s Kolapsy a regeneracemi). Ale možná ještě lepším interpretačním vodítkem jsou Cílkova slova ze samotného závěru celé publikace, totiž že tvůrci textů postupovali „kutilským způsobem ,filosofického receptáře‘ podobajícího se zasloužilým pořadům Přemka Podlahy“. Díky své pestrosti si počínání autorů může lehce vysloužit přirovnání k tomu, jak pejsek a kočička pekli dort, ale každý jen trochu zkušený čtenář výsledek stráví bez obtíží. A navíc může s autory poznat i okusit oblasti, kam se píšící intelektuálové běžně nevydají…