Bulharská spisovatelka Maria Dobrevska používala nejprve pseudonym Maria Karo a od roku 2004 píše pod jménem Betty Fayon; pod ním jí vyšel v roce 2010 v sofijském nakladatelství Siela i román Dýchající kopec, který získal o rok později bulharskou literární cenu Chelikon. Používání pseudonymů souzní s její zálibou stylizovat se do různých postav.

Tak je tomu i ve zmíněném románu, v němž se autorka stylizuje do mladé ženy Marie, která vypráví svůj příběh, nebo spíše příběhy; dlouhá vyprávění, povídání, příběh v příběhu se uplatňují jako hlavní postupy, na kterých je celá kniha vybudovaná. Literární kritik Boris Minkov se vyjádřil, že tento román lze číst i jako pohádku s fantastickými prvky. A opravdu – z vyprávění je cítit radost, potěšení. Dalším důležitým rysem jsou detaily, podrobnosti, jejichž užití je typické pro tzv. ženské psaní (écriture féminine).

Vypráví-li Marie o svém příteli panu A., který je gay, pouští se do detailů při mnohaslovném popisu jeho těla, jako by příběh vyprávělo samo tělo. O rozkoši z textu ostatně píše francouzský strukturalista Roland Barthes: „Rozkoš z textu je onen okamžik, kdy mé tělo sleduje své vlastní myšlenky – neboť mé tělo nemá tytéž myšlenky jako já.“ I Dýchající kopec je z velké míry psán tělem, vyprávění je dynamické a mnohaslovné, přičemž jeho různé úrovně se střídají – o panu A., kamarádu Tomovi, matce a otci, Marii i o do jisté míry personifikovaném Dýchajícím kopci.

Postavy románu jsou symbolické – kamarád Toma by mohl být biblický nevěřící Tomáš, pan A. proslulý spisovatel-pohádkář Hans Christian Andersen atd. Autorka pracuje i se symbolikou barev: pan A. obvykle nosí modré nebo modro-bíle pruhované košile, což zde má symbolizovat i profesi námořníka. Příběhy jsou tedy vyprávěny a lidé popisováni prostřednictvím symbolů; jednotlivé postavy jsou tak vždy spojeny s určitým předmětem či barvou se symbolickým významem a přes ně čteny.

Záliba autorky v užívání znaků, symbolů i v jejich vysvětlování je z románu patrná; závěrečnou kapitolu dokonce tvoří autorčin vlastní výkladový slovník. Jazyk a způsob vyprávění hrají v románu stěžejní roli. Postavy jsou jednak reální lidé (matka a otec, kamarád Toma a pan A.), jednak imaginární hrdinové, pohádkově vymyšlení a pohybující se v autorkou stvořeném světě. S těmi se obvykle děje něco výjimečného, kouzelného. Bratr hrdinky například nastupuje do auta, ale vystupuje z něho úplně změněný. Očarovala ho sousedka; poté autorka sousedku popisuje. Tímto způsobem autorka řetězí popisy a příběhy.

Typicky po barthesovsku vysvětlil jazyk knihy i spisovatel a literární kritik známý i v Česku Georgi Gospodinov jako jazyk, který s radostí vymýšlí příběhy. Současně můžeme tuto knihu zařadit mezi nejtypičtější díla ženského psaní v Bulharsku.