Nové vydání básnických textů Miloše Kratochvíla je výbor „bláznivých básniček“ (jak také praví podtitul sbírky) ze všech pěti předchozích autorových knižních souborů poezie pro děti, které – ačkoliv Kratochvíl časopisecky verše pro děti publikoval již od 70. let – byly vydány až v relativně nedávné době: Hodina smíchu (2000), Potkal kočkodán kočkonora (2000), Zapište si za uši (2001), Deset malých Bohoušků (2002) a Létající koště (2003). Jejich obliba je poměrně záhy dovedla také na stránky čítanek, takže i některé z textů výboru již lze nalézt v novějších učebnicích pro nižší ročníky základní školy.

Výbor, sestavený Lucií Šavlíkovou, je rozčleněn do čtyř různě obsáhlých tematických oddílů, ve kterých se opakovaně, i když v nestejném rozsahu, uplatňují základní postupy autorovy převážně nonsensové poetiky humoru a všudypřítomné představové i jazykové hry. Různorodé verše, v původních vydáních ilustrované několika výtvarníky (Gabrielem Filcíkem, Jiřím Fixlem, Miroslavou Gilovou a Evou Průškovou), nyní sjednocuje výtvarný doprovod Evy Sýkorové-Pekárkové, který většinou svébytně podtrhuje anekdotičnost Kratochvílových textů.

Nejrozsáhlejší z oddílů je první, nazvaný Zvířecí. Přestože hlavními aktéry či objekty jsou zde obvyklá i exotičtější zvířata, v roli mluvčího vystupuje chlapec podávající čtenáři ve zkratce humornou situaci „z vlastního života“ (básně Plž, Špaček, Ponorka), dětskou úvahu (Až já budu velký, Obdivuji hady, Kup mi pejska) či minipříběh. Méně očekávané vynoření se subjektu může tvořit vtipnou pointu, ať už jde o subjekt lidský (Jela moucha na kole), nebo – výjimečně – zvířecí (Čtyři kočky). V souladu s tematikou v prvním oddíle převažuje objektivizující pohled, v němž je využito aktualizace motivické (Podle televize) i jazykové – slovních hříček, využití víceznačnosti slov k vytváření nových věcných spojů (Doba kamenná, Sob a los), falešné etymologie (Kos a kosa) i novotvarů (Já chci šimla). Autor pracuje s přímou řečí, situační komikou (Věrný škrtič, Výstava koček) i komikou charakterů (Kocour a tygr, Pavouk), najdeme i jednoduchá ponaučení (báseň Bajka). Z hlediska formální výstavby převládají, a to v celém výboru, verše pravidelné, rytmické, méně pravidelné verše s drobnými odchylkami v rytmu nebo grafickém uspořádání se objevují pouze občas, přispívají k narušení stereotypnosti (Pes a klokan), někdy však působí spíše rušivě (Zlatá rybka).

Druhý – Školní – oddíl souboru je v souladu s tematikou graficky odlišen linkovaným nebo čtverečkovaným podkladem stránek a tvoří ho pouze sedm textů, které představují tematizaci různých školních „katastrof“, jež dávají dětskému čtenáři možnost chápavého ztotožnění i možnost recepce dominující situační komiky z mírně škodolibého odstupu. Třetí oddíl nese název Ze života a jsou v něm soustředěny nejzdařilejší verše souboru. Přítomnost dětského mluvčího je zde výraznější, autor ve větší míře včleňuje do textů prvky hovorové češtiny, objevují se humorné průniky pubertálního nahlížení světa (Těžké chvíle pro mé brýle, Čidla, Levandule). Situační komika je dominantní v hyperbolizovaných dějích minipříběhů (Jak popsat srnu, Jarní koncert), je spojena i s fantastickým motivem (Anděl strážný, Bílá paní).

Motivy nadpřirozena (bezhlavý rytíř, vodník, personifikovaný sněhulák) v nejkratším, čtvrtém oddíle (s názvem A něco navíc) střídá závěrečná Pohádka o touze po návratu do šťastného dětství. Dětství, ve kterém je – v přímé vazbě na podstatu celého výboru – možné mít bláznivé nápady a radost ze smíchu, ke kterému vybízejí. Pohádka představuje uzavírající, mírně melancholickou tečku, zacílenou spíše na potenciálního dospělého prostředníka v komunikaci dětí (především předškolních – výbor je určen dětem od pěti let) s Kratochvílovými verši, které sice pracují víceméně s převažujícími standardy současné poezie pro děti, zároveň ale utvářejí a prohlubují schopnost humorného nadhledu a především baví.