Rumunská spisovatelka Liliana Lazarová (nar. 1972) je autorka jediného románu, získala však za něj řadu ocenění. Pochází z rumunské Moldávie, dnes žije ve Francii. Zemi prokletých napsala francouzsky, kniha vyšla r. 2009 ve francouzském nakladatelství Gaïa a na tamní literární scéně vzbudila zaslouženou pozornost. Místo děje i nálada románu jsou ovšem stejně temné a čarovné jako prostředí zrodu legendy o Drákulovi.

Země prokletých je ponurý archetypální příběh o zlu v lidské duši. Vystavěn je především na prvcích žánru hororu, detektivky a legendy. Děj románu je situován do hlubokých lesů v okolí města Slobozia v severovýchodní části dnešního Rumunska, které autorka výtečně zná, jelikož v těchto místech prožila dětství. A v detailech popisu prostředí a navození celkové atmosféry je to na textu výrazně cítit a prospívá mu to. Divoká příroda je spjata s legendami – těžiště obou tvoří jezero Lví jáma, které ztělesňuje zlo. Převážně tam a v dalších místech (les a hřbitov jako přechod mezi světy) se daný příběh odehrává – a to zejména v podobě zločinů páchaných ústředním hrdinou Viktorem Lucou.

Jezero ožívá a pohlcuje do svých hlubinných útrob lidská těla. Pohanskou, v černobílém vidění ďábelskou stránku personifikuje Cikán Ismail, který ve vesnickém společenství zastává funkci babky kořenářky. Vedle pověr, a obzvláště strachu z moroi (duchů zemřelých), je kraj prostoupen pravoslavným náboženstvím a zbožností zakořeněnou v srdcích prostých obyvatel, někdy spíše pokryteckou, někdy až fanatickou. Lazarová výtečně zachycuje koexistenci obou těchto stránek, které nalezneme v životě na vesnici (nutno podotknout, že leckde dodnes). Názorně je snoubení pohanství s křesťanstvím vidět na pohřbu zavražděné dívky: „Anita měla na hrudi ikonu Panny Marie, vklíněnou mezi rukama sepnutýma ve znamení kříže. […] Na obranu proti moroi se pod květy ukrývalo několik stroužků česneku – tak, aby je nezahlédl kněz, jenž neschvaloval takovéto pověry.“ Vedle toho autorka líčí venkovský život. Poukazuje na prvky, jako je uzavřenost takového společenství, bojujícího proti jakékoliv odlišnosti, a vlastní svébytná spravedlnost, jež v nejvyhrocenější podobě vede až k lynčování. V románu ji krotí autorita místního policisty Simiona Popa.

Zajímavý, až satirický je lidový výklad demokracie. Prostí vesničané tento pojem doslovně chápou jako vládu lidu, kde každý má své zákony – proč by tedy nemohli člověka odsoudit sami lidé. Jméno vesnice Slobozia je odvozeno od slovanského základu, od slovesa „osvobodit“ – autorka volbou tohoto významonosného názvu místa provokuje k zamyšlení o skutečné svobodě člověka zmítaného pověrami, předsudky, náboženstvím nebo politickým režimem.

Román prostupují odkazy na Bibli a životy svatých, zejména v mluvících jménech. Pojmenování Lví jáma odkazuje na příběh Daniela, který byl vhozen mezi lvy a přežil. Autorka si však v úvodním převyprávění Danielův příběh upravuje dle vlastních potřeb. Tvrdí, že Daniel strávil v jámě sedm dní, ačkoli podle Bible tam byl jednu noc. Zkreslením biblického příběhu Liliana Lazarová zřejmě odkazuje na události a postavu románového světa: Daniela, poustevníka, který si postavil skrovné obydlí vedle jezera a tam, pohroužen v modlitbách, usiloval o vykoupení, jehož dosáhl mučednickou smrtí.

V Zemi prokletých má vše své přesné místo a nic v něm není navíc. Ke srovnání s Danielem vybízí osud Viktora Lucy, přezdívaného „Němý vůl“. Ten se zdá podobný slaboduchému hromotlukovi Lennimu Smallovi z knihy O myších a lidech Johna Steinbecka, který si neuvědomoval svoji sílu a miloval hebké věci, veden zvířecími instinkty. Viktor se snaží spasit a očistit se před Bohem opisováním zakázaných náboženských textů. Za komunistického režimu Nicolae Ceauşesca to byla ilegální činnost, která ale v demokratickém systému udělá z vraha hrdinu a celebritu. Přechod z archaické do moderní éry je bryskně načrtnut v několika správně vedených tazích. Sláva Viktora Lucy vystavěná na lži tak s ironií vykresluje celý demokratický systém. Podobně hrůzy Ceauşescova panování nejsou podány rozvláčně, ale zručně a účelně zhuštěny do osoby perzekuovaného a mučeného faráře Ilieho Mitrana. Stírá se hranice mezi vězněnými a vězniteli, když politického vězně mučí trestanec, který tímto způsobem získá zmírnění trestu.

Nejen na postavě Viktora Lucy lze pozorovat souboj mezi dobrem a zlem. Autorka se přitom neuchyluje k hlubokému rozkrývání psychologie postav, vnitřní sváry zachycuje pouze zvnějšku. Za všechny vesměs hovoří činy. Vše je podřízeno obecným otázkám zločinu, trestu a pokání. Román působí archaicky a lehce naivně v užití přímočarých pojmenování abstraktních termínů jako vina nebo právě dobro a zlo, podoben legendám a pohádkám. Tato označení se leckdy jeví pouze jako ploché řečnické obraty a bohužel, společně s absencí větší plastičnosti postav, naklání váhy výsledného pocitu z knihy na stranu povrchnosti. Jednoduchost je ovšem pouze formální, rozhraní mezi vinou a nevinou je jinak v Zemi prokletých spíše rozostřené. Důležité jsou zejména okolnosti, které k činu vedly, a zdůrazněný vlastní pocit viny. Rovina legend odvádí pozornost od angažovanosti a příjemně zjemňuje političnost románu. Zároveň nechává působit existenciální tíživost a hrůzostrašnost.

Země prokletých není jen román o Rumunsku v dějinách a mýtech, ale také o obecnějších záležitostech. O zločinu a trestu pojednává v intencích čtivého a promyšleného vyprávění, leč někdy předvídatelného. Je bezútěšnou pohádkou o (ne)napravení padlého, tragédií o muži zmítaném mezi dobrem a zlem, ovšem popírající tyto žánry postmoderním otevřeným koncem bez rozhřešení.