Thriller u nás do letoška neznámého amerického romanopisce Dona Winslowa (nar. 1953) do českého prostředí vstupuje podpořen dvěma skutečnostmi. Jednak se v roce 2010 dostal na seznam nejlepších beletristických knih roku, který každoročně sestavují redaktoři New York Times Book Review; konkrétně do výběru Janet Maslinové. A krátce po českém vydání se v kinech objeví také filmová adaptace, kterou natočil stále ještě dosti uznávaný Oliver Stone, jehož sláva vrcholila na přelomu osmdesátých a devadesátých let a od té doby už to s jeho filmy šlo trochu z kopce, nicméně stále to je režisér, který nepatří do průměru a nevybírá si jen tak ledajaké látky.

Obojí kolem románu Divoši vytváří auru čehosi výjimečného, přinejmenším v žánru thrilleru, zvláště, když o autorovi mnoho nevíme a česky dosud vyšla jen jediná kniha: letos v květnu vydalo nakladatelství Argo román Satori, volný prequel k Trevanianově thrillerové klasice Šibumi. Winslow toho přitom nenapsal málo – od roku 1991 do letoška celkem 16 knih, zpočátku se soukromým detektivem Nealem Careym, později už šlo o solitérní romány. A po několika kapitolách Divochů se skutečně zdá, že pověst úplně nelhala a že před sebou máme o něco drsnějšího a svižnějšího (neboli současnějšího) Elmorea Leonarda.

Winslow na scénu uvádí pětici hlavních postav. Nejprve dva mladíky Čona a Bena a jejich společnou milenku Ophelii, které se říká zkráceně O, a pak také jejich protihráče, chladnokrevného a vynalézavě krutého zabijáka mexického původu Lada, který i s celou svou speciální jednotkou dezertoval od policie k mexickému gangu, a jeho šéfovou Elenu, která se po smrti svého manžela a dalších mužských příbuzných stala hlavou jednoho z největších mexických drogových kartelů. Jejich střet začíná ve chvíli, kdy kartel objeví, že Čon s Donem patří mezi menší pěstitele a distributory marihuany v Kalifornii, ovšem jejich výpěstky se vyznačují mimořádně vysokou kvalitou. Pošlou jim tedy nabídku, která se neodmítá – ve věku digitálních médií má ta nabídka podobu videa, na kterém sledujeme uřezávání hlav sedmi lidem, několika menším gangsterům, kteří s kartelem odmítli spolupracovat, a několika policistům, kteří ony drzouny podporovali.

Rozjezd je to více než slušný a natěšený čtenář vyhlíží, jak se tři zhýčkaní hezouni vypořádají s mocnou mafií. A že budou muset zapojit hlavně svůj vysokoškolsky vzdělaný mozek, protože proti armádě „divochů“ (Mexičanů) zlatá mládež silou moc nezmůže. Slibně je rozehraná i postava Eleny, ženy sice mocné, zároveň však ve čtyřiapadesáti bolestně osamělé, navzdory tomu, že stále vypadá velmi dobře. Winslow navíc píše krátké kapitoly, velmi svižným stylem, plným krátkých vět, které pro silnější vyznění nechává jako samostatné odstavce, ba dokonce takto odděluje i sousloví v jedné jediné větě, takže chvílemi některé pasáže připomínají spíš poezii. Docela to funguje, i ten nejpomalejší čtenář brzy pochopí, že tu autor na cosi klade značný důraz.

Bohužel, když dojde ke střetu (nejprve diplomatickému, když se na schůzce s kartelovými právníky oba kamarádi vnucené spolupráci vzepřou), Winslow na nějakou šachovou partii rezignuje a z knihy pomalu mizí souboj mozků a čím dál víc do ní proniká souboj zbraní. A z thrilleru řekněme kriminálně-konspiračního se stává thriller akční. V tu chvíli padá kvalitativně o řád níže a v tu chvíli mu přestávám odpouštět protivně dokonalou trojici kladných postav – atletického bývalého příslušníka speciálních jednotek v Afghánistánu Čona, krasavici Ophelii, která si užívá marihuany a sexu, přičemž její libido je žádostivě velké a vstřícné, a nakonec i Bena, který vyhlíží nejoriginálněji, protože kromě toho, že pěstuje marihuanu (velmi sofistikovaně a úspěšně), posílá vydělané peníze na humanitární pomoc ve zbídačelých zemích, odkud si vždy přiveze nějakou (nejčastěji střevní) chorobu. Jenže ve chvíli, kdy Ben místo laptopu svírá v ruce automatickou pušku, se z děje vytrácí originalita i věrohodnost a finále jako by vypadlo z nějakého béčkového akčního filmu.

To vysvětluje, proč se kniha zalíbila filmařům. Proč ji ve svém velmi sledovaném předvánočním žebříčku propagovala elitní kritička New York Timer Book Review, zůstává záhadou. Jistě, Michiko Kakutani, Janet Maslinová a Dwight Garner sem pravidelně zařazují romány z takzvaně oddechových žánrů, Winslowův chytrý a vtipný styl, který Maslinová ocenila, však na víc než lepší průměr nestačí.