Uchýlí-li se nakladatelství k nějakému reklamnímu sloganu, který umístí na obálku knihy, soudný čtenář předpokládá, že takový slogan bude značně nadnesený. V případě románu Kena Bruena Kněz se však slogan „vražedná pavučina tajemných spiknutí“ zcela míjí s obsahem knihy a spolu s obálkou (která za to ale sama o sobě nemůže) může být zavádějící natolik, že se někteří čtenáři, kteří takto očekávají nějaký ten klon Dana Browna, mohou cítit oklamáni a napáleni. Samotný román dnes už celkem zavedeného irského autora (nar. 1951), dvakrát nominovaného na nejprestižnější světovou žánrovou cenu Edgar (mj. i za Kněze), si přitom odsudek nezaslouží. Jen jde o něco úplně jiného, než je rozplétání nějakých templářských, zednářských, klášterních nebo ještě jiných vyfantazírovaných komplotů.

Kněz je drsná škola jak vyšitá, ba dokonce tak typická, až to občas vadí a nudí. Začíná to hned hlavním hrdinou, který je v přehnané míře nositelem mnoha klišé, jež se od dob Hammeta a Chandlera nabalila na postavu soukromého detektiva. Nacházíme jej v léčebně, kde se rozhodl léčit těžký alkoholismus, s sebou si navíc vleče zátěž nedávné viny: měl hlídat malou retardovanou dceru svého nejlepšího přítele a skončilo to tragicky. Je to bývalý policista (respektive příslušník Irské gardy, což je sbor s policejními pravomocemi, ale beze zbraní) a jako takový je nelibě sledován svými bývalými kolegy, z nichž zejména ti výše postavení jsou zapleteni do různých nekalých kšeftů. Je to samotář a mrzout, ale také zarputilý pátrač, uznalý k těm, kdo si to podle jeho mínění zaslouží. K ráně ani ostrému slovu nemá nikdy daleko, takže má po městě Galway, kde se celý příběh odehrává (a kde Ken Bruen žije) dost nepřátel. Takto vše zní docela dobře a zpočátku postava Jacka Taylora (vystupoval také ve všech čtyřech Bruenových knihách, které česky dosud vyšly) také dobře vypadá, zvláště ty trable odvykajícího alkoholika. Jenže Bruen dokáže být nesnesitelně otravný, když neustále, často velmi podobnými či úplně stejnými větami rozebírá Jackovy (post)alkoholické trable a onen osudný okamžik, kdy jemu svěřená holčička vypadla z okna. Místy se až zdá, že autor potřeboval naplnit nějakou normu stránek, a protože sama zápletka je poměrně prostinká, stejně jako peripetie pátrání, doháněl to kolovrátkem introspektivních pasáží. A ještě ti krutí a pedofilní irští katoličtí kněží, ti by se pomalu mohli stát nějakou bizarní irskou turistickou atrakcí, jak často si je do pera nebo kamery berou současní vypravěči.

Málo rafinovaná zápletka a hlavní hrdina zbitý zvenku i uvnitř, to obojí k drsné škole patří, jen je to zároveň klišé, které je v případě Kněze až příliš zjevné. Přitom Bruenův román má své kvality. Jednak chytře a uvěřitelně zasazuje prvky drsné školy do současnosti, kdy už většinou soukromá očka nemají proti specializovaným policejním týmům moc šancí. Ale stačí „vstřícný“ policejní šéf a je po pátrání. Dobře to známe i u nás... Jen je potřeba značné vstřícnosti k autorovi, abychom mu uvěřili, že irská policie bez větších potíží zamete pod koberec případ kněze, kterého našli v kostele s useknutou hlavou. Ale budiž. Ještě o něco sympatičtější je vylíčení atmosféry Irska v době, kdy ještě funguje tamní ekonomický zázrak, což ale neznamená hojnost pro všechny. A k tomu domácké prostředí středně velkého irského města, kde se mnozí znají už od dětství a své osobní historie se jen tak nezbaví; v dobrém i ve zlém. A že je irská povaha vskutku pomstychtivá, o tom se hlavní hrdina přesvědčí v překvapivě tragickém závěru knihy, za který má Bruen také nějaké body navíc. K tomu čtivý, svižný styl, protkaný skrytými i přímými narážkami na díla drsné školy i klasické a moderní literatury, jaké fajnšmekři jistě ocení (a hned také vygooglují).

Není to nic světoborného, ale ani bůhvíjaké zklamání. Kdo má rád nekomplikovanou drsnou školu, která je v Irsku ještě o něco drsnější, nebude nespokojen. Pokud tedy o knihu s oním nešťastným sloganem vůbec zavadí.