Psychologická analýza lidského chování v extrémních životních podmínkách je námětem řady literárních děl. Vlámský prozaik Peter Terrin se však ve svém čtvrtém románu Hlídač, který před nedávnem vydalo v českém překladu Jitky Růžičkové nakladatelství Dauphin, pokouší poodhalit, k jakým koncům může vést slepá oddanost řádu a povinnostem a prahnutí po vyšším cíli v prostředí, jehož kontakt s vnějším světem je omezen na jedinou škvíru v bráně. Hlídač je velmi komorní román s jednoduchou zápletkou. Jeho hlavním hrdinou je hlídač Michel, střežící bránu garáže luxusního čtyřicetipatrového rezidenčního komplexu. Jednoho dne všichni obyvatelé až na jednoho dům opustí. Michel spolu s kolegou Harrym i nadále plní své povinnosti, i když nastanou potíže se zásobováním a komplex zůstává po dlouhý čas prázdný. Až po příchodu třetího hlídače naberou události spád a oba hlídači se vydají na výpravu do nitra budovy, aby nalezli posledního obyvatele.

Zvolená perspektiva vyprávění (příběh sledujeme optikou vypravěče, který je současně hlavní postavou) umožňuje detailní vhled do bizarního prostředí podzemní garáže i do Michelova vnitřního světa. Na první pohled se tento svět může jevit jako značně statický. Čas je strukturován pravidelnými obchůzkami, kontrolou zásob a munice ve skladu a těmi nejvšednějšími úkony, jako je čistění uniformy, praní prádla či příprava jídla. Tento monotónní způsob života naruší občasný příjezd někoho z rezidentů, návštěva personálu či příjezd zásobovací dodávky. Harry i Michel se však letargií podzemního života nenechají otupit, plní své povinnosti svědomitě a ostražitě. Práce hlídače je jejich posláním, život v podzemní garáži zkouškou, jejíž úspěšné absolvování jim zajistí vysněné místo elitního hlídače. Pro pochyby není místo, veškeré úvahy a konání směřují přímočaře k tomuto cíli. Nezaváhají ani tehdy, když tajemstvím obestřená organizace, pro kterou pracují, ohlásí příchod třetího hlídače, a ani když všichni obyvatelé z neznámého důvodu spěšně odjedou z domu.

Ačkoli se zvolená perspektiva vyprávění, i přes veškerou bizarnost dění, zdá zpočátku přirozená, začíná v tomto bodě působit na čtenáře jako vězení. Identifikace či jakékoliv vcítění do hlavní postavy jsou sice od začátku nemožné, ale konání postav a vyprávěný svět mají svou vlastní logiku. Ta je však postupně podmílána protichůdnými výroky vypravěče a absurdním chováním románových postav, které osciluje mezi lidskostí a animálností. Tam, kde se čtenář přirozeně začíná ptát proč, začíná pochybovat a chce se odpoutat od dané perspektivy, je do absurdního světa řádu a povinností vržen ještě důrazněji. Nesmyslnost podzemní existence je umocněna i tím, že hlídači všude zhasnou světlo a cvičí svou bdělost a ostražitost ve tmě. Příchod třetího hlídače je jen další zkouškou, v níž je třeba za každou cenu obstát. I za cenu vraždy. Smysl jejich existence i konání nesmí být zpochybněn. Proto se hlídači vydají do nitra budovy hledat tajemného muže. Při této výpravě je však relativizován celý fikční svět. Stírají se hranice mezi objektivní a subjektivní realitou, mezi bděním a snem, mezi Michelem a Harrym. Poslední část knihy tak spíše působí jako surrealistický thriller, setkání s posledním obyvatelem jako nepravděpodobná katarze náboženských rozměrů. Čtenář se nakonec ocitá v úzkých, relativizace je tu příliš mnoho a vodítek k pochopení příliš málo. Jako by vše byla jen krutá hra vypravěče, zlomyslná manipulace ústící v předvídatelný, ale současně pochybnosti vzbuzující konec. Nálepka „alegorický román“ z textu na obálce knihy sice přitahuje pozornost a probouzí očekávání, ale román působí spíš psychedelickým dojmem. Výpovědní hodnota i společenský osten románu jsou deformovány těmito laboratorními pozorovacími podmínkami, psychologická analýza je omezena na patologii.

Relativizace a manipulace mohou být však současně nejsilnějšími stránkami, jestliže čtenář přijme místo netečného diváka a vnímá text jako hru, sice zlověstnou a brutální, nicméně narativní hru. Z tohoto pohledu je třeba ocenit Terrinův jedinečný styl, smysl pro detail a plasticitu i umění evokovat smyslové prožitky. Román je přes ponurý, statický děj velice čtivý a svižný a Terrin je výborný vypravěč, poučený napínavostí detektivek a thrillerů. Obsahově navazuje text částečně na kafkovsko-beckettovskou linii, v českém kontextu lze však výraznější paralely spatřovat s texty neprávem pozapomenutého prozaika Richarda Weinera, zejména v motivech dvojnictví, bdění a snu, v analýze individuální patologie a outsiderství.

I když je Terrin výborný analytik i vypravěč, text vyznívá celkově příliš mnohostranně a současně prázdně. Bohužel se nelze ubránit pocitu, že efekt je na některých místech důležitější než sdělení. A to je škoda, protože text má ambice zabydlet se ve vyšších patrech literatury (mj. získal i v roce 2010 Cenu Evropské unie za literaturu, vyzdvihující tvorbu talentovaných autorů jednotlivých členských zemí, kteří ještě nepatří k tzv. zavedeným autorům, ale přesto by si zasloužili pozornost mezinárodní literární veřejnosti) a unese přísnější měřítka hodnocení. V každém případě bude zajímavé sledovat, kudy se další Terrinova tvorba bude ubírat.

Peter Terrin: Hlídač. Přel. Jitka Růžičková, Dauphin, Praha – Podlesí, 2012, 344 s.