„Pozor na sedmou vlnu! Je nevypočitatelná. Dlouho je nenápadná (...), přizpůsobuje se svým předchůdkyním. Ale někdy vyrazí. Vždycky jenom ona, vždycky jenom sedmá vlna. Je totiž bezstarostná, bezelstná, rebelská, všechno setře, všechno nově formuje. Pro ni neexistuje žádné předtím, jenom teď. A potom je všechno jinak. Lepší, nebo horší? To mohou posoudit jenom ti, které zasáhla, kdo měli odvahu se jí postavit, nechat se vtáhnout do jejích pout.“

Pokusíte-li se navzdory všemu vstoupit znovu do stejné řeky, ponořit se znovu do vztahu, který podle všeho nemá naději na přežití, bude váš život lepší, nebo horší, než byl předtím? A proč byste to vůbec měli dělat? Možná proto, že se nikdy nevzdáváte těsně před koncem. Protože se, stejně se jako Emmi Rothnerová, vůbec nikdy nevzdáváte, protože neumíte prohrávat, protože nechcete prohrávat, protože nechcete prohrát toho druhého?

Rakouský spisovatel Daniel Glattauer (1960) se tři roky po bestselleru Dobrý proti severáku (2006, česky Host, 2010, oba romány jsou k dispozici rovněž jako e-kniha) neplánovaně vrátil ke svým hrdinům Emmi a Leovi, těm dvěma bláznivým snílkům, romantickým cynikům (nebo cynickým romantikům?) a tak trochu ztraceným duším, s nimiž se jeho čtenáři prostě nedokázali rozloučit. A znovu vznikla až překvapivě půvabná knížka plná ironického humoru, ostrých slovních soubojů i lehkomyslných slovních hříček, melancholie, vtipu a především věrohodného, až na nepatrné výjimky vzácně nekýčovitého citu.

I tentokrát se pochopitelně jedná o román v e-mailech, ačkoli do života obou hrdinů již mnohem výrazněji zasahují další postavy a zejména vnější svět – nejen proto, že se konečně setkají tváří v tvář. Jenomže Emmi je stále vdaná a Leo má novou partnerku a je upřímně odhodlaný dát jí „všechno“. Avšak ačkoli se štěstí – minimálně podle Leova názoru – neskládá z e-mailů, nýbrž z „pohody, pocitu bezpečí, důvěrnosti, sdílení, podpory, zážitků, inspirací, nápadů, myšlenek, představ, výzev a cílů“, jsou oba hrdinové velmi brzy nuceni čelit faktu, že jsou na e-mailech od toho druhého až záludným způsobem závislí. Co tedy dál? „Každý z nás dvou,“ říká Leo, „má budoucnost. Jenom my dva, spolu, žádnou nemáme.“ A Emmi odpovídá: „Ty žiješ svůj život. Já žiju svůj život. A zbytek žijeme společně.“

Může to těm dvěma vyjít? Unese realita city, které vznikly de facto na obrazovce počítače a prostřednictvím slov, jež byla možná myšlena docela jinak, než jak byla napsána? Může vysněná iluze dokonalosti obstát v konfrontaci se skutečností? Řeka, do které se Daniel Glattauer pokusil znovu vstoupit, už není tak omamující a originální, jako byla ta první, je však její veskrze důstojnou následovnicí. Plyne stejně příjemně. A tak si otevřeme láhev francouzského vína – jehož podle Leova názoru pijeme všichni až příliš málo – a začtěme se do tohoto romantického, a přece chytrého příběhu. Protože konec nemusí být vždycky hned konec. Protože každý konec je svým způsobem také začátek.