VI. Hostina

Na návštěvu Sumce Protektora se Kočkopes a Teodosie náležitě připravili. Celou rezidenci nechali zaplavit vodou, takže polštářky z pohovek a kuchyňské ubrousky se volně vznášely v modravých vlnách a koberce se pomalu kolébaly deset či dvacet centimetrů nad podlahou. Sumec Protektor se však rozhodl jinak, buď z přehnané opatrnosti, anebo proto, že si přál, aby hostina proběhla méně obvyklým způsobem. Přijel ve svém vlastním cestovním akváriu a požádal, aby se banket konal ve stínu vzrostlého ořechu.

Kočkopes se protokolárně podvolil jeho přání a s Teodosiovou pomocí přinesl dlouhý stůl.

„Židle nejsou zapotřebí,“ mávl rukou Sumec Protektor za sklem svého prostorného akvária. Skrze nepříliš průzračnou vodu, o níž Teodosie usoudil, že zřejmě pochází z jezera, bylo vidět stolek na zakřivených nohách, na němž spočívaly tři talíře srovnané na sobě – hluboký na polévku, mělký na hlavní chod a malý talířek na desert, dále kbelík na led s nožkou a miska s kostkami ledu. Křeslo, v němž se rozvaloval Sumec Protektor, se podobalo tomu, jež Teodosie zahlédl na dně Studeného jezera, ale nejspíš bylo o něco lehčí. Vedle stál jednoduchý servírovací stolek. Voda v Sumcově akváriu obsahovala i písek a bahnitý nános z jezera, který se rozvířil vždy, když se Sumec v křesle trochu zavrtěl. V akváriu byly kromě toho k vidění dva květináče, z nichž se pnuly dlouhé nitkovité listy sladkovodních rostlin, a dále zvláštní zařízení složené z článkované roury, několika gumových objímek a hlásné trouby; tahle aparatura sloužila k přenosu Sumcova hlasu ven z akvária, kdykoli se uráčil veřejně promluvit. Rohy akvária vyplňovaly bohatě nařasené závěsy, jež bylo možné roztáhnout tak, aby zakryly všechny skleněné stěny. Celé akvárium spočívalo na kovovém podstavci, z něhož na dvou protějších stranách vycházela ozdobná držadla umožňující přenášet je podle potřeby. Jelikož akvárium se vším všudy bylo nepochybně hodně těžké, doprovázely tlustého Sumce kromě šesti ryb s různými hodnostmi ještě další čtyři ryby jako nosiči. I ony měly svá akvária s přirozeným vodním prostředím, avšak mnohem menší a postrádající jakékoli vybavení – stolek, židli či kbelík na led. Během transportu Sumcova akvária nedostávali nosiči žádné jídlo. Jejich akvária vypadala spíš jako jakési skleněné brnění, z něhož trčely ven ruce a nohy, s klouby sevřenými v gumových obvazech. Konstrukce akvárií těm nešťastníkům prakticky znemožňovala normálně si sednout. Proto když jim Kočkopes pokynul, aby se posadili, jenom párkrát nervózně přešlápli a pronesli cosi, co ve formě bublinek vyplulo na hladinu.

„Co si dáš k pití?“ zeptal se Kočkopes Sumce Protektora.

„Co bychom si tak dali?“ obrátil se Sumec ke svým šesti poradcům, usazeným na podvodních židlích, kteří si už stačili rozložit na kolenou ubrousky. „Že nic? Nevadí, já si dám víno.“

„Já si dám taky víno,“ prohlásil Teodosie sedící v čele stolu přímo proti Sumcovi.

Kočkopes mu nalil do sklenice vína asi na dva prsty, pak naplnil po okraj vlastní pohár a nakonec vylil obsah třetí sklenky do Sumcova akvária. Víno pozvolna klesalo dolů v pramíncích podobných chapadlům medúzy. Sumec otevřel ústa a usrknul trochu tekutiny.

„Na zdraví,“ řekl, „a jestli chcete nějaký přípitek, tak si ho proneste sami.“

„Já bych se ujal přípitku,“ ozval se hlásnou troubou jeden z poradců. Vyskočil ze židle a prohlásil: „Přestože jsem ještě nedostal žádné víno, chtěl bych popřát Velkému Teodosiovi dlouhá léta na trůně a současně bych ho chtěl ujistit, že přestože my ryby jsme v minulosti s ním občas byly v konfliktu, nyní je mu celé Studené jezero věrně a nadosmrti oddáno, aspoň já jsem o tom přesvědčen.“

Sumec se zamračil a začal nervózně poklepávat na stůl.

„Už jsi skončil?“ otázal se svého poradce.

„Už končím, velký Sumče Protektore. Chtěl jsem jen dodat, že včera, po odjezdu Velkého Kočkopsa, jsme s Fialovými Mravenci podepsali dohodu týkající se těžby v solných dolech. A ve Filiaşi jsme se sešli se Zelenými Mravenci na vzájemně prospěšné schůzce…“

„Moment,“ přerušil ho Kočkopes. Vraťme se na chvíli k Petrile. Když…“

„Na co se vracet k Petrile?“ zabručel Sumec protektor směrem ke Kočkopsovi, načež se obrátil k poradci a proklál ho pohledem. „Přišli jsme se pobavit, ne probírat politiku. Stejně si myslím, že nám jenom otravuje život.“

„Dobře, nebudem se bavit o politice,“ souhlasil Kočkopes. „Chtěl jsem se jenom dovědět, co je se solnými doly.“

„Hned ti to vysvětlím,“ ozval se Sumec mírným hlasem. Svému poradci poručil: „Sedni si a odlož tu troubu, teď hned. A vy ostatní je taky odložte.“ Pak se obrátil k Teodosiovi a Kočkopsovi: „Nedivte se mi, ale od jisté doby jsem alergický na své poradce, jen co otevřou ústa. Umějí se ze všeho vylhat. Člověk se jich na něco zeptá, a oni hned začnou mlžit: Velevážený Sumče Protektore sem, Sumče Protektore tam, ty jsi náš pán a vládce, a tak dále a tak podobně. Nikdy se nedovím, co si mí poddaní opravdu myslí. Proto občas nutím poradce, aby odložili hlásné trouby a vyjádřili se jasně: ano, ano, ne, ne.“

Po Sumcově příkazu poradci okamžitě odhodili roury s hlásnými troubami; všechny dopadly s lehkým třesknutím do trávy a obrátily bezmocné pohledy směrem ke svému pánovi.

„A teď mi řekněte, vy bando budižkničemů, jestli někdo z vás chce ještě pronášet přípitky,“ zařval Sumec na poradce hromovým hlasem, který rozvířil hladinu akvária.

Poradci svorně zavrtěli hlavou.

„Ptám se naposled: chce ještě někdo z vás pronést přípitek?“

Poradci na sebe chvíli rozpačitě hleděli a pak nejistě přikývli.

„Nezahrávejte si se mnou!“ zahřměl znovu Sumec. Všech šest poradců se roztřáslo a hlavy se jim rozkývaly na všechny strany. Sumec se na ně ještě jednou pátravě zahleděl a pak se v dobrém rozmaru svezl do křesla: „Dobře, tak to bychom měli. Teď bych dal si kousek šunky, Gavrile, když budeš tak laskav. A prosím tě dej pryč tu petrželku, škrábe mě v krku. Bude mi ctí, Teodosie, když mě obsloužíš právě ty.“

Teodosie se zachvěl. Víno ho trochu omámilo a zmocnila se ho příjemná otupělost. Zvedl se ze židle, vzal plátek šunky, setřásl z něj zelené lístky a vhodil ho do Sumcova akvária. Sumec hleděl střídavě na šunku, jak se zvolna potápí, a na Teodosia, jemuž dával pohledem najevo nespokojenost s tím, jakým způsobem mu předhodil kousek masa. Když mu však šunka doplavala až k nosu, otevřel ústa a rychle ji spolkl se zavřenýma očima.

„Řekneš nám tedy, jak je to s Petrilou?“ připomněl mu Kočkopes.

„S Petrilou je to takhle,“ odpověděl Sumec s plnými ústy, „hned po našem včerejším rozhovoru mě napadlo, že bych mohl trochu využít těch výhod, které jsi do budoucna slíbil mravencům. Vymyslel jsem si jednu velkou investici, totiž že daruji svým poddaným solné lázně ve Velrybím zálivu, a to s veškerým vybavením, se vší parádou.“

„To ses rozhodl rychle,“ řekl Kočkopes kousaje se do rtů.

„A proč ne? Náklady na takový projekt jsou ohromné. Kdybych se rozhodl až potom, co podepíšeš dohodu, mravenci by ještě přitvrdili svoje nároky. Nemůžeš mi přece vyčítat pohotovost v obchodních záležitostech. Zkrátka musíme být pořád v obraze.“

„Proč se tomu zálivu říká Velrybí?“ chtěl vědět Teodosie, jemuž se vybavil obraz lesklých kytovců dovádějících v zálivu s vodotryskem nad vrcholkem hlavy.

„To proto, že voda je v těch místech tak slaná, že tam můžou žít jedině velryby.“

„Tak je to?“ podivil se Kočkopes. „Já jsem si vždycky myslel, že to je kvůli tvaru toho zálivu. Když se podíváš na mapu, tak se podobá velrybě.“

„Ale kdepak,“ zasmál se Sumec. „Moc se koukáš do map. Co by to mělo být za tvar, aby se to podobalo velrybě? Ještě bych si dal šunku a taky kousek sýra, jestli můžu poprosit. Já bych taky měl tvar velryby, kdybys mě zakreslil do mapy. Ne ne, voda je tam slaná kvůli Slané řece. A teď pozor, Teodosie, je to docela legrace, ta řeka totiž není slaná od pramene, ale až potom, co proteče solným dolem. No a kvůli tomu si mravenci myslí, že mají nárok na vodu ve Velrybím zálivu. Tvrdí, že všechno co je od soli, jim patří. Dal bych si ještě trochu vína.“

Kočkopes se zvedl a nalil Sumci víno do akvária. Přitom si všiml, že ryby-poradci se vrtí na židlích a prsty ukazují k ústům.

„Máte hlad?“ zeptal se jich. Všech šest rychle přikývlo. Teodosie vzal několik talířů ze stolu a vidličkou shrnul lahůdky do akvárií, přičemž se snažil všechny podělit co nejspravedlivěji. Poradci se okamžitě pustili do jídla a z vděčnosti uronili pár slziček.

Sumec pokračoval ve výkladu: „Před několika lety se začalo mluvit o tom, že řeku je třeba odsolit. Já jsem byl proti tomu. Některé úřady v Petrile jsou pro zavření solných dolů. Jak asi tušíte, znamenalo by to, že se Slaná řeka změní ve sladkovodní.“

„A z čeho budou žít v Petrile, když zavřou solné doly?“

„To je samozřejmě jejich problém, o tom teď nebudeme diskutovat. Je tu ovšem podstatná otázka: proud v jezeře unáší sůl až k břehu zálivu. Sice ne nějak moc, ale přece. A teď mi řekni, čí je ta sůl, co ji proud přinese k pobřeží? Patří snad mravencům? Aby ses pak nedivil, když na ni zítra nebo pozítří začnou vznášet nároky.“

Kočkopes se od srdce zasmál:

„Ať děláš co děláš, stejně je z každého tvého slova jasné, že ti smlouva s mravenci leze krkem.“

„No bodejť,“ opáčil Sumec s plnou pusou.

„Aha.“

„Aha, to se ti snadno řekne, ale mně opravdu nevyhovuje. Jestli zavřou doly, to je jejich věc. Pro mě by to ovšem znamenalo zahodit plán na solné lázně, ale kvůli tomu se ještě nemusím věšet. Horší je, že nezaměstnaní z Petrily by pak museli dojíždět do Filiaşi. A dovedeš si představit tu hrůzu? Spousta mravenců by se ráno přesunovala po jezeře jedním směrem a večer zase zpátky.“

„A tak co?“

„A tak moje delegace jednala s tou částí vedení solných dolů, která si nepřeje, aby se zavřely. Jak prosté! Ani bys nevěřil, že mnozí Fialoví Mravenci nemají v lásce Zelené Mravence z Východu, a dokonce usilují o rozdělení země. Osobně tomu nerozumím, pro mě jsou všichni mravenci stejní, jedno jestli jsou světlí nebo tmaví, všichni mi můžou být ukradení, s těmi jejich svaly jako kuličky a s těmi odpornými anténkami, co jimi mávají na všechny strany. Brrrk.“

„Prosím tě, jsme u stolu,“ upozornil ho Kočkopes zvednutím ruky.

„Promiň,“ odvětil Sumec, „ale musel jsem ti to říct. Chtěl jsem, aby sis představil, co by to znamenalo, kdyby se loďky plné takových kreatur promenádovaly celý den po mém jezeře. A tak jsem k nim poslal skupinu vyjednávačů. Vyjednávali, jak mohli, a nakonec jsme uzavřeli dohodu, podle níž solné doly zůstanou v provozu. Věřím tomu, že za rok za dva se Velrybí záliv promění v lázeňský ráj.“

„Ano, tomu rozumím, aspoň částečně,“ řekl Kočkopes. „Říkáš, že jste vyjednávali. Jsem přesvědčen, že ti mravenci, kteří tě podpořili, dostali od tebe nějakou provizi.“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Sumec Protektor, spočinul zády o opěradlo křesla a z kapsy kaftanu vytáhl párátko.

„Docela by mě zajímalo, co to bylo.“

„Úplná maličkost. Slíbil jsem jim, že čas od času trochu zavařím jejich politickým odpůrcům, když se budou chtít dostat na druhou stranu jezera.“

„A jak jim chceš zavařit?“

„Na to se mě neptej, neovládám technické detaily. Já jsem jenom podepsal zásadní dohodu. Možná se časem doslechneš nebo dočteš v novinách, že nějaká loď směřující do Filiaşi šla ke dnu a posádka ji musela urychleně opustit, nebo něco na ten způsob, ale už předem ti říkám, že já určitě nebudu mít žádné podrobnější informace.“

„A cos jim ještě slíbil?“

„Že udělám všechno pro to, aby vláda, která je mi nakloněná, zůstala u vesla i nadále, aby mohla vést Fialové mravence k prosperitě a šťastné budoucnosti.“