V knižní edici Pro Oriente vycházející v nakladatelství Pavel Mervart byla v tomto roce vydána publikace K čertu ať táhne studium, která se zároveň stala prvním svazkem obnovené řady Byzantská knihovna. Je to významný počin navazující na dlouholeté úsilí českých byzantologů snažících se upozorňovat na „tu druhou“ část dědictví evropské kultury, dnes z obecného povědomí vymizelou (překlady převážně byzantských historických spisů vycházely pod hlavičkou edice Byzantská knihovna v nakladatelství Odeon). První svazek nové řady přibližuje žánr žebravé poezie v Byzanci a je dobrým důkazem toho, jak si byly ony dvě dnes rozdělené kulturní tradice, východní a západní, blízké.

V úvodní studii autorka Markéta Kulhánková poskytuje charakteristiku tohoto žánru a výstižně popisuje historické pozadí, v němž vznikal. Upozorňuje na specifické prostředí a dobu, jež umožnila vznik těchto skladeb. Dvanácté století je epocha, kdy Byzanc v kultuře zažívá poslední okamžiky rozkvětu započatého ve století jedenáctém. Intelektuálové sice tvoří, ale mnozí z nich procházejí obdobím osobního materiálního nedostatku. To je první aspekt, který se v básních odráží. Dvanácté století je však také období, kdy se na několika úrovních střetají východní a západní křesťanská kultura. Jednak je to dvorský kulturní dialog prostřednictvím sňatků byzantských císařů se západními princeznami a západních panovníků s východními princeznami (vzpomeňme jen, jak tato praxe zasáhla i do života Přemyslovců: tchyní Václava I. byla byzantská princezna Irena, dcera Izáka II. Angela, jenž měl zase za manželku Markétu Uherskou, sestru české královny Konstancie, druhé manželky Přemysla Otakara I.). Je tu však i druhá podoba styků Východu se Západem: křížové výpravy. Takto se ve 12. století mísí kultury možná intenzivněji a kromě kulturního šoku, který obě strany zažívají, dochází také ke kontaktům mírového rázu – kvete obchod i vzájemný import vymožeností, vědeckých poznatků i rozličných módních výstřelků.

Je příznačné, že většina žebravé poezie vzniká právě v době, kdy je kontakt obou kultur nejužší, v době vlády Manuéla I. Autorka nabízí srovnání základních motivů a postupů v latinských i řeckých textech, což se (nejen u nás) děje poprvé. Českému čtenáři tak autorka, která na toto téma publikovala řadu odborných studií, usnadňuje první setkání s byzantskou poezií a vynikající pomůckou jsou také úvodní medailonky autorů a stručné představení přeložených textů.

Kontakt zpříjemňuje i skutečně kvalitní překlad básní. Je to na jedné straně překlad poučený, snažící o maximální věrnost originálu, a to do značné míry i v otázkách prozodických. Přesto text nerušeně plyne, je srozumitelný a svěží. Ne všechny básně jsou přeloženy celé, což sice na první pohled může vypadat jako nedostatek, ale záhy zjistíme, že byla tímto krokem prokázána čtenáři i byzantské poezii platná služba: originální texty jsou často velmi rozsáhlé a v určitých okamžicích působí jaksi monotónně. Je tedy vybráno to nejkvalitnější, aby se výbor neomezoval jen na informační hodnotu, ale vytvářel i hodnoty estetické. V překladech lze rozeznat i odlišnosti stylu jednotlivých autorů, což je obdivuhodné zejména u tak rozmanitého autora, jako je Theodóros Prodromos, který píše archaizující texty s homérovskými rysy stejně jako texty psané prostším jazykem.

Odborník zde nalezne několik překvapení. Do korpusu žebravých básní je možná překvapivě zahrnuta i Prodromova báseň Na rozloučenou s Byzancí a skladba Michaéla Glyky adresovaná císaři Manuélovi. Ani jeden z těchto textů není motivován potřebou materiální podpory ze strany panovníka jako ostatní básně „žebravého korpusu“. Překrásná báseň, v níž se Prodromos před cestou do Trapezúntu loučí s městem Konstantinopolí, zachycuje mimo jiné i jistou trpkost ze zklamaných nadějí zneuznaného vzdělance, Glykova báseň je zase motivována touhou po propuštění z vězení. Zároveň tato báseň není adresována panovníkovi, ale autor se obrací přímo k posluchači nebo snad anonymnímu adresátu. Dosahuje tím tedy mnohem vyššího literárního účinku. Autorčina důkladná znalost problematiky a její pečlivý průzkum materiálu dokázaly, jak výrazně jsou oba texty závislé na žebravé poezii. V úvodu k překladům se upozorňuje na shody skladeb s ostatní žebravou poezií. Theodóros Prodromos i Michaél Glykás pracují na mnoha místech s podobnými motivy, Glykás dokonce používá obraty z Ptóchoprodromik a jedné z básní Theodóra Prodroma. Jeho báseň pro císaře Manuéla lze tedy v určitém smyslu považovat až za jakousi intertextuální literární hru.

Velmi kvalitní je i výprava publikace. Kniha je krásně vysázena, a čtenáři se tak vlastně sděluje, že „ponurá Byzanc“ nemusí být jen zálibou několika pošetilců. Setkání s ní potěší nejen odborníky, ale každý odvážlivec sáhnuvší po této knize bude odměněn.