Dovedu si představit, že britský autor sci-fi Richard K. Morgan (nar. 1965) psal svůj pátý román Varianta 13 (originální název díla z roku 2007 zní Black Man neboli Černoch) s tím, že právě plodí svou nejambicióznější věc, nejen nejrozsáhlejší co do počtu stránek, ale nejpropracovanější co do hloubky i šířky témat. Morgan je mistr ve vykreslování různých variant budoucnosti, pohříchu neradostných. Sice si zdánlivě usnadnil práci s vymýšlením zbrusu nových obdob tím, že tři ze svých románů sloučil do trilogie pod střechou téhož 25. století. Ale její hrdina, agent Kovacs, v každém svazku řeší zcela jiný problém, díky kterému Morgan před čtenářem odkrývá vždy zcela novou sloj svého světa, zavádí ho do hlubších vrstev, seznamuje ho s novými, dosud neznámými faktory, aspekty i mechanismy. Ve výsledku reálie, v nichž se Morganovy akčně hlubokomyslné romány odehrávají, fascinují podrobnostmi, autorovou extrapolací, velkorysostí, vzbuzují obdiv k jeho představivosti a prozíravosti, počínaje běžným technologickým vizionářstvím a konče velkou schopností vidět i sociální a politickou budoucnost světa.

Do Varianty 13 jako by napěchoval všechno, co dobře fungovalo v jeho předešlých knihách. Jako by si předsevzal, že žádnou oblast lidského života nejen neponechá bez povšimnutí, ale půjde v jejich líčení do nejjemnějších detailů, aby nic nezůstalo neobjasněné, netknuté, aby všechno ve složité struktuře knihy nakonec hrálo nějakou roli, aby každý detail sedl dříve či později na vymezené místo, tím lépe, když pro čtenáře překvapivě. Aby vzbudil co nejkomplexnější a monolitický dojem.

Ambice velká až běda. Asi to muselo být neuvěřitelně náročné na promyšlení, na strukturální sešroubování ve fungující celek a pak na sepsání. A také na ukočírování rozmanitých subžánrů, které se do knihy derou, aby nepřevážily: základem je poctivá SF, spíše dystopie, ale Morgan zjevně bojuje s pokušením nechat se táhnout konspirační dějovou linkou, která v průběhu děje získává vrch nad vším ostatním. A má co dělat, aby rovněž nepodlehl svodu obyčejného militaristicky akčního napínáku. K tomu si na sebe upletl hodně mocný bič v podobě složité zápletky. Různé indicie, zdánlivě nevysvětlitelné události a činy aktérů se dlouho jen vrší, až kolem povlává příliš mnoho volných konců vyprávění a dlouho se nikdo nemá k jejich pochytání a svázání do ukázněného dějového pramene. V důsledku román někde kolem první poloviny ztěžkne a čtenář se chvíli dějem probíjí jako proti zákeřnému proudu.

Přitom vlastně nejde o nic světoborného. Na Zemi, geopoliticky překopané k nepoznání, byl víceméně dotažen do konce lov na geneticky zmutované, dokonalé vojáky, kteří měli být v minulosti používáni v různých bojových situacích, jakých si Země zjevně užila víc než dost, když výsledkem jsou – například – „Rozpojené“ státy americké. Mutanti však žijí v koloniích na Marsu, s nímž Země, ovládaná sice formálně politickými představiteli, ve skutečnosti však korporacemi, nemá nejlepší vztahy. Občas některý z nich pronikne na Zemi. Je třeba jej lokalizovat a zneškodnit, protože…

To se také včas dozvíme v dějové spleti. Od samého počátku ale víme, že něco hodně podobného napsal už před více než 40 lety Philip K. Dick. Nebyl to v jeho produkci nijak zvlášť ambiciózní projekt, řadová kniha z desítek, ale zazvonila jako málokterá. Sní androidi o elektrických ovečkách? se jmenovala, ale proslula jako Blade Runner. A v záplavě velké úcty k Morganovu úsilí někde v hloubi mozkového podvěsku zahlodá pochyba, zda méně není někdy více.