Próza Aleny Ježkové (1966) Dračí polévka zaplňuje jedno z bílých míst tematického rejstříku české literatury pro děti. Autorka, která na sebe v posledních letech upozorňovala zejména vlastní i adaptační pohádkovou a pověsťovou tvorbou, si všímá problematiky vietnamské minority a komplikovaného dospívání dětí, vyrůstajících pod vlivem vietnamské kultury, kterou znají pouze zprostředkovaně, a českého prostředí, do něhož se narodily.

Hrdinou a vypravěčem prózy je dvanáctiletý Long, jehož rané dětské vzpomínky už do Vietnamu nedosahují. Kontakt s Vietnamem mu zprostředkovává jenom vysílání vietnamského televizního kanálu, vyprávění a život ve vietnamské komunitě, tvořené nejbližšími příbuznými a známými. Long každodenně podstupuje vnitřní rozdvojení, jímž ostře odděluje život rodinný od veřejného. Zatímco doma mluví vietnamsky a jí hůlkami, ve škole s naprostou samozřejmostí odkládá mateřský jazyk a používá příbor. Završením proměny je přijetí jména Láďa, které odráží chlapcovu snahu splynout s většinou a nevyčnívat, na druhé straně však reflektuje rovněž určitou xenofobní přezíravost většinové společnosti. Jedině ukrajinská kamarádka Světlana, kterou s Longem kromě rodící se první lásky sbližuje společný příznak jinakosti, ho nazývá vietnamským jménem. Long znamená drak a nositeli zaručuje štěstí. Pro Longa, vyrůstajícího bez otce, má jméno navíc symbolickou hodnotu v souvislosti s matčinou legendou, podle níž je Long potomkem syna Dračího krále.

Nečekaný příchod otce, jenž přicestoval z Vietnamu přesně v den Longových dvanáctých narozenin, je poněkud nepravděpodobným katalyzátorem děje. Long, raněný matčiným i dědečkovým dlouholetým mlčením, utíká z domu. Jeho cesta je plná dobrodružných zvratů, které zároveň plní funkci mezníků v chlapcově sebeuvědomování. Ve snaze najít vlastní identitu manifestačním odlišením se od rodiny si Long nechává odbarvit vlasy. Rasistický útok v metru jej však přesvědčuje o marnosti podobného gesta. Autorka začíná původní konflikt – založený na nutnosti najít a poznat sebe sama – rozšiřovat o další témata, jejichž začlenění do textu místy sklouzává až k publicistické povrchnosti a k sentimentalitě (Longa, zbitého za zbabělého nezájmu ostatních cestujících, se solidárně ujímá bezdomovec).

Próza zprostředkovává dětským čtenářům i objevné nahlédnutí do asijské kultury, filozofie a náboženství. Pasáž, v níž se na rodinné oslavě Long úspěšně zhostí výkladu veršů starodávného básníka, je do určité míry interpretačním klíčem k celé próze. Ježková citlivě pracuje s obrazností a paralelou. Společné vaření dračí polévky, kterou Long připravuje s dědečkem, nepředstavuje jenom akt smíření s rodinou, ale i metaforu pro život a předávání mezigeneračních zkušeností. „Nejdřív musíš být trpělivý, čekat, až se všechno dobře uvaří, aby to mělo správnou sílu. To může trvat hodně dlouho, a navíc tě výsledná chuť může překvapit. Vždycky ale můžeš něco přidat, něco ubrat. To je na tobě. Je to přece tvoje polévka! Nejprve musí chutnat tobě, a pak ji můžeš nabízet i jiným.“ Závěrečná magická metamorfóza moudrého dědečka v draka nijak nenarušuje realistické podloží prózy, ale naopak zdůrazňuje její vyznění. Za pomoci odlétajícího draka se Long loučí se svým dětstvím, vítězí nad pocity zhrzenosti, získává zdravou sebedůvěru. Teprve tehdy dokáže odpustit a přijímá svého otce. V pozadí všech problémů souvisejících s Longovým dospíváním se skrývá neméně důležitý komplex otázek odkazujících k chápání vlastenectví a patriotismu, byť těchto výrazů Ježková nepoužívá. Ve vzteklém odmítnutí otce „Cizince“, kterého Long posílá zpět „do džungle“, volí v afektu Long obdobný rasistický tón jako násilníci z metra. Longova cesta k porozumění sobě samému se překrývá s poutí k pochopení vlastních kořenů, byť jsou geograficky i kulturně vzdálené jeho současné životní realitě. Long se o Vietnam živě zajímá, jeho domovem však v duchu teritoriální koncepce patriotismu zůstane Praha.

Knížku ilustroval komiksový výtvarník Nikkarin. Motiv draka se jako jednotící prvek vine od obálky a záhlaví titulních stránek jednotlivých kapitol až k jeho monumentálnímu zobrazení v závěrečné kapitole. Nikkarinovi se podařilo vystihnout oba póly prózy – jak dějovou dynamiku hrdinových prožitků v sevřené časové ploše několika dnů, tak odkazy na magičnost, snovost a metaforičnost příběhu. Kniha se obrací na děti od deseti let, oslovit však může i starší čtenáře.