Pět žen ve sklepě.
Tím by měla začít?
Skupinkou žen, jež se třásly zimou v tmavém sklepě? Poslouchaly, jak k nim z obytné části doléhá hra na klavír a dusot tancujících holínek. Výbuchy smíchu. Neznámé skladby. Které ale poznají.
Dost možná.
Taneční pořádky přece diktují vítězové. Tak tomu vždycky bylo a vždycky bude.
„Oslavujou,“ hlesla Martta. A protože nikdo neodpověděl, zopakovala:
„Miino, oni oslavujou.“
„To se ví, že vítězové oslavujou, kruci.“
Co se od ní čeká? Miina tu ženu sotva znala. Martta byla jen jedna z těch náhodných družek na útěku, se kterými se do poslední chvíle ukrývala ve vymrzlých stodolách a brodila se lesními porosty ve snaze nepadnout do obklíčení dobrovolnických trestných oddílů.
„Určitě si ani nevzpomenou, že tu tvrdnem,“ soudila Martta.
Miina měla nepříjemný pocit, že tohle hladové strádání v šeru a chladu ještě není to nejhorší, co je postihne, a řekla:
„Tenhle hotel zrovna není moc útulnej, ale je tu dost muziky. Užívej si to.“

Sklep byl velký. Jak velký, to nevěděla ani jedna z nich. Kolem se povalovaly bedny a zrezivělé konve, věci, jejichž účel využití byl dávno zapomenut. Nic k jídlu.
Martta ve tmě šátravě vyhledala Miininu ruku.
„Poslyš...“
Miině se nelíbilo, že jí na prokřehlou kůži sahají ledové prsty, ale ovládla se. Marttin hlas byl sotva slyšet:
„Co myslíš? Zabijou nás?“
„Já si nic nemyslím. Mně by stačilo mít co kouřit,“ řekla Miina. Kristepane, co bych za to dala! myslela si. A kdyby na mě tahle ženská přestala dorážet ledovými doteky a nesmyslnými otázkami.
„Já ne kvůli sobě... ale protože mám ještě toho Eikku.“
Že já blbec jsem jí dala najevo soucit, napadlo Miinu. Teď mi bude chtít převyprávět celý svůj životní příběh.
Přesto řekla: „Aha, a co je zač, ten Eikka? O něm jsem ještě neslyšela.“
„Mluvím o Einovi,“ rozzářila se Martta. „To je náš kluk. Je mu teprve osum.“ Zmínka o dítěti v Miině nevzbudila zájem. Zamáčkla pavouka, který se jí spustil na obličej. Zvířata vycítí neodvratitelné, pomyslela si. Krysy, myši a pavouci, ti už vědí.
„Co myslíš, že s ním bude, když se už nedostanu domů?“
„To se ví, že se dostaneš,“ ubezpečovala ji Miina. „Teď zavři zobák a spíme.“
„Kluk bydlí u Oskarova táty v Ruukinkylä,“ pokračovala Martta neodbytně.
„Nemohla by ses tam zajít podívat, jak se náš Eikka má, kdyby se něco se mnou...“
Miina se pokoušela usnout vsedě, opírala se zády o zeď, ruce obemkla kolem kolen.
„Chce to spát, ať nabereš sílu,“ řekla.
Ačkoliv to bylo zbytečné, poukazovat na nabírání sil. Bylo jí jasné – třebaže tomu nerozuměla a taky s tím nesouhlasila –, že v okamžiku, kdy muž jménem Oskar Rapola zahynul někde u Iijoki nepřátelskou kulkou, jeho mladá žena ztratila veškerou chuť žít. Přesto, už podruhé ve sklepní temnotě, Miina Marttě záviděla: víra v lásku vyžadovala div ne dětinskou mysl. Jaké by to vůbec bylo spojit se s jiným člověkem tak, že by vlastní život se smrtí toho druhého naprosto ztratil význam?
„Neboj,“ řekla, „ty kluka ještě uvidíš.“
Martta se na chvíli odmlčela, ale když opět promluvila, její hlas nabyl novou výraznost: „Děda se jmenuje Frans Rapola. Bydlí ve vsi Tammisto. Třicet kilometrů odsud. Už jsme tam skoro byly.“
„Tam jsme šly?“
„Jo. Slib mi, že tam zajdeš.“
Až dosud ji Miina považovala jenom za pošetilou citlivku. Teď poprvé ji napadlo, že Marttin způsob uvažování je nečekaně odhodlaný a logický. Vzdychla si. Budiž tedy. Čemu by to vlastně mohlo vadit?
„Jen když mě necháš na pokoji.“
„Nechám,“ odpověděla Martta, „přísahám, že nechám.“
Do sklepa se sneslo ticho. Byly naprosto vyčerpané. Zesláblé. Samý šrám. Nohy odřené, oblečení potrhané. Na pokraji zhroucení, a přesto nemohly usnout.
Miina poslouchala hlasy z patra nad nimi. Mužské hlasy. A hudbu: krásnou hru na klavír. Vybavilo se jí, jak ji jednou kapitán Broman vzal na koncert místo paní Bromanové, která se nachladila...
Ne, nesmí se vracet do minulosti, a zejména nesmí propadat sebelítosti. City jsou nebezpečné. Takový přepych si už nemůže dovolit. Musí být neustále připravená a využít každou příležitost. I tu nejmenší.
Hudba dohrála. Dusot tanečních kroků utichl. Pianista dostal žízeň?
Potřeboval si orazit? Že by šli spát, to Miinu nenapadlo. Na to byli příliš opilí. Ale ne zas tolik, aby odpadli.
Stalo se to, čeho se obávala. Hudba utichla kvůli krátké poradě. A za chvíli se na kamenných schodech do sklepa ozval zvuk blížících se holínek. Dveře zaskřípěly, dovnitř se vlilo světlo olejové lampičky.
„Vstávejte!“ zařval ochraptělý hlas. „De se slavit, děvky rusácký!“