Vývojový román na pokračování
Klaus Rifbjerg (nar. 1931) je jednou z nejvýznamnějších postav dánské poválečné literární a kulturní scény, v 60. letech byl průkopníkem dánského modernismu a dal nový rozměr poválečné poezii.
Klaus Rifbjerg (nar. 1931) je jednou z nejvýznamnějších postav dánské poválečné literární a kulturní scény, v 60. letech byl průkopníkem dánského modernismu a dal nový rozměr poválečné poezii. Jeho tvorba dosáhla neskutečných rozměrů jak co do počtu děl, tak co do žánrové rozrůzněnosti. Rifbjerg proslul jazykovou invencí a bohatostí výrazových prostředků, což se odráží nejen v jeho literární tvorbě, ale i v novinářské práci. V letech 1957–71 byl spoluredaktorem časopisu Vindrosen, který se věnoval literatuře, kultuře a politice. Své postavení významného dánského kulturního a literárního kritika stvrdil zveřejňováním článků v novinách Information a Politiken, což vyvrcholilo v okamžiku, kdy získal post ředitele největšího dánského nakladatelství Gyldendal (1984–92).
Klaus Rifbjerg debutoval v roce 1957 básnickou sbírkou Under vejr med mig selv (Hledám sám sebe), ve které se snaží zachytit měnící se náladu doby. Smyslovými vjemy, pozorováním a vzpomínkami ukazuje rozmanitost našeho světa. Titul této sbírky by mohl být zastřešujícím termínem pro celou Rifbjergovu tvorbu, kterou sám označil za „vývojový román na pokračování“. V roce 1960 vydal Rifbjerg sbírku Konfrontation (Konfrontace), kde zachycuje boj smyslů s odcizenou materiální realitou. Ve sbírce Básně z Amageru (Amagerdigte 1965) se nechává inspirovat prostředím ostrova Amager, kde vyrůstal.
Rifbjerg proslul i svými romány, jeho prvotina Chronická nevinnost (Den krøniske uskyld 1958, česky 1980) o poválečné generaci je zřetelným ohlasem na Salingerovo Kdo chytá v žitě. Dva chlapci Janus a Tore se společně potýkají s nástrahami poválečné doby a dospívání. Jejich snaha o upřímnost troskotá na tvrdé realitě světa dospělých. Za jeden z Rifbjergových nejdůležitějších románů je považována kniha Anna (jeg) Anna (Anna (já) Anna, 1969) popisující útěk hlavní hrdinky, ale hlavně její cestu do nitra sama sebe, hledání vlastní identity a zachycení života postmoderního člověka. Cestování se stalo součástí Rifbergova života, během svých dlouhých cest navštívil USA, kde i studoval na Princeton University, a také Španělsko; k této cestě se vrací v cestovním deníku Til Spanien (Do Španělska, 1971). Rifbjerg si ve svých knihách rád pohrává, a to jak s možnostmi jazyka, tak s příběhem samotným, o čemž svědčí burleskní román Marts 1970 (Březen 1970), ve kterém nechává ve fiktivním příběhu v březnu roku 1970 setkat známé osobnosti.
Kulturně kritické eseje vyšly v trilogii Karakterbogen (Žákovská, 1992), Synderegister (Soupis hříchů, 1994) a Facitlisten (Výsledky, 1995). V následujících letech se Rifbjerg zaměřil více na eseje deníkového charakteru s perspektivou do budoucnosti, vznikají knihy Berlinerdage (Dny v Berlíně, 1995) a Tidsmaskinen (Stroj času, 2002), ve kterých nastiňuje temnou budoucnost světa. Sådan. En livsreportage (Takhle. Reportáž ze života, 1999), Billedet (Obraz, 1998) a Huset (Dům, 2000) opět ukazují krajinu a dobu, v níž vyrůstal. Zatím posledním dílem Klause Rifbjerga je krátký román Skiftespor (Výhybky, 2010), tematizující kontroverzní uzavřené chování Dánů v době okupace za druhé světové války.
Klaus Rifbjerg obdržel celou řadu významných ocenění, mino jiné i v roce 1967 prestižní ocenění knihkupců Zlatý vavřín (De gyldne Laurbær) a stal se členem Dánské Akademie. V roce 1970 získal Severskou cenu za literaturu (Nordisk Råds litteraturpris), v roce 1995 obdržel Rifbjerg Severskou cenu Švédské akademie (Svenska Akademiens nordiska pris), roku 1997 Cenu Hermana Banga (Herman Bangs Mindelegat) a v roce 2001 Cenu za mateřský jazyk (Modersmål-Prisen).