V první polovině října 2011 se uskutečnil druhý ročník festivalu Dny Severu. Pozvání Skandinávského domu přijal také norský spisovatel Tomas Espedal, jemuž v loňském roce vyšel v češtině román Jít. Rozhovor pro iLiteraturu připravila a z norštiny přeložila Jitka Jindřišková.  

Jitka Jindřišková: Pocházíte z Bergenu, studoval jste na tamní univerzitě a i tam dnes žijete. Co pro vás Bergen znamená?
Tomas Espedal: Bydlet v Bergenu je náročné. Je to malé město, s nepříznivým klimatem, ale narodil jsem se tam a zřejmě je mým osudem žít tam po zbytek života.

Jitka Jindřišková: Mnoho lidí považuje Bergen za nejmalebnější město v Norsku, souhlasíte s tím?
Tomas Espedal: Bergen je historické město, staré, a tím pádem krásné. Jenže ho vlastně není možné vidět, protože je pořád zataženo, prší a město zahaluje hustá mlha. Je to krásné město, když je vidět.

Jitka Jindřišková: Tvrdí se, že mezi Bergenem, druhým největším norským městem, a hlavním městem Oslem panuje velká rivalita. Jaký je váš vztah k Oslu?
Tomas Espedal: Snažím se mít Oslo rád. Když takové malé město jako Bergen pořád kritizuje hlavní město, vypovídá to o určitém komplexu. Neříkám tedy o Oslu nic špatného, chválím ho a ve skutečnosti si myslím něco jiného. Dvakrát jsem se tam pokusil žít, ale nešlo to. Je příliš jiné.

Jitka JIndřišková: Několikrát jste byl iniciátorem mezinárodního bergenského festivalu poezie (Bergen Internasjonale Poesifestival). Máte tedy k poezii vřelý vztah?
Tomas Espedal: Ano, mám. V posledních deseti letech jsem takřka nic jiného než poezii ani nečetl. Vše začalo díky přátelství s norským básníkem Henningem H. Bergsvågem. Společně jsme založili skupinu spisovatelů a navzájem si četli texty a komentovali je. Četli jsme systematicky švédskou a dánskou poezii, pak francouzskou a americkou. Výraznou měrou to ovlivnilo mou tvorbu.

Jitka Jindřišková: Když máte tak rád poezii, zkusil jste někdy sám psát básně?
Tomas Espedal: Ne, ne, ne. Když mi bylo osmnáct, napsal jsem básnickou sbírku, kterou jsem pojmenoval Čínský popel a poslal jsem ji do nakladatelství Aschehoug. Naštěstí byla odmítnuta. Od té doby už jsem se nikdy nepokoušel psát básně. Ale v mých knihách, obzvláště ve dvou posledních, jsem začal používat jakousi prozaicko-básnickou formu v románu, takže by se dalo tvrdit, že v mých knihách je i poezie.

Jitka Jindřišková: Vaše knihy překračují hranice mnoha žánrů. Co si myslíte o zařazování knih do určitých žánrů? Mají žánry svůj význam, nebo je to jen nesmyslně svazující škatulkování?
Tomas Espedal: Myslím si, že klasifikace žánrů je velmi důležitá, protože žánry existují a mají přesně dané formální požadavky, třeba román nebo novela. Já se pouze snažím román rozšířit, například o autentické dopisy či deníky, a vyzkoušet, zda se ještě pořád bude jednat o román. Chtěl jsem pojem román rozšířit, nikoliv zničit žánry.

Jitka Jindřišková: V jednom rozhovoru jsem se dočetla, že v létě nepíšete – proč?
Tomas Espedal: Přes rok pracuji velmi intenzivně, píšu celý den, udělám si přestávku a pak píšu v noci. Když dokončím román, jsem úplně vysílený. Čistě fyzicky. Obvykle dokončím román v květnu, takže mám prázdniny v květnu, v červnu a vyrážím někam na túru. Tak se uzdravím a načerpám novou sílu a inspiraci.

Jitka Jindřišková: Z množství citátů a aluzí ve vašich knihách je patrné, že hodně čtete. Je pro vás důležitější psát, číst nebo jít?
Tomas Espedal: Číst a psát. Čtení je součástí psaní. Spisovatelé musejí psát i číst, oboje je stejně důležité. Když si nevím rady s vlastním psaním, začtu se do Marguerite Durasové nebo Petera Handkeho, to mi pomůže „nastartovat motor“. Číst je zcela zásadní. Jít jsou prázdniny, odpočinek, oproštění se od myšlenek na literaturu.

Jitka Jindřišková: V románu Jít píšete o návštěvě míst spojených se životem německého filozofa Martina Heideggera či francouzského skladatele Erika Satieho. Vyhledáváte místa spojená s životem někoho slavného často?
Tomas Espedal: Ano, když plánujeme výlet, hledáme významné události nebo osobnosti, které se k danému místu váží. Když jsme putovali po Schwarzwaldu, dozvěděli jsme se, že tam měl chatu Martin Heidegger, tak jsme se rozhodli se tam podívat. Děláme to vždy, když po cestě objevíme dům nějakého skladatele, spisovatele, filozofa či historika.

Jitka Jindřišková: Mezi vaše oblíbené spisovatele patří Franz Kafka. Byl jste se během svých návštěv Prahy podívat na místa s ním spojená?
Tomas Espedal: Ano, už podruhé jsem navštívil jeho muzeum. Také jsem našel dům, v němž bydlel, a prošel jsem se starou židovskou čtvrtí. Vidět ten dům bylo zajímavé. Když jsem četl Proměnu, představoval jsem si jeho pokoj, pokoj jeho sestry a rodičů.

Jitka Jindřišková: V knize Jít se objevuje společenská kritika toho, jak se norská společnost v posledních desetiletích změnila. V čem se podle vás tato změna projevuje nejvýrazněji?
Tomas Espedal: Pro Norsko je typická příroda a zemědělství. Změny, jež se nyní dějí, jsou špatné, protože mnoho statků, které dříve byly obydlené, je dnes opuštěných. Zkulturněná krajina znovu zarůstá stromy a trávou. Když se člověk prochází krajinou, je velmi výrazně vidět, jak se mění. Příroda určitým způsobem přebírá vládu. A to je smutné.

Jitka Jindřišková: Společenská kritika a putování v románu Jít na mě působí dojmem oslavy prostého života – života bez vysokých nároků a potřeb, v souladu s přírodou. Připomíná to romantismus 19. století...
Tomas Espedal: V mé knize je mnoho romantismu. Píšu mimo jiné o anglických romanticích Williamu Wordsworthovi a Samuelu Coleridgeovi, romantismus mě velmi ovlivnil. Když se ale člověk vydá na cestu, je v tom málo romantiky, protože to není jednoduché. Lidé, kteří žijí na cestách, jsou chudí. V Evropě se pořád ještě můžeme setkat s cikány, kteří mají obtížné životní podmínky. Jen spisovatel, jenž má na sobě oblek a v kapse peníze, může chození chápat jako něco romantického.

Jitka Jindřišková: V románu odkazujete k toulkám spisovatelů jako Jean Jacques Rousseau, Søren Kierkegaard či Henry David Thoreau. Kdybyste měl možnost, cestoval byste raději v 18. či 19. století, v období preromantismu a romantismu, naplněném city a ideály, než v dnešní době?
Tomas Espedal: Ne, upřednostňuji přítomnost. Nikdy jsem nesnil o tom, že bych žil či cestoval v jiné době. Mám současnost rád.

Jitka Jindřišková: Myslíte si, že by se na jakoukoliv knihu či jiné umělecké dílo mělo nahlížet jako na svébytnou uměleckou jednotku, bez ohledu na autora, přestože toto dílo nese zřejmé autobiografické rysy?
Tomas Espedal: V literární teorii bylo období, kdy se zdálo, že je spisovatel mrtvý. Tahle konstrukce a způsob přemýšlení o literatuře mě nikdy nezajímaly. Nedokázal bych číst knihu, aniž bych zároveň nemyslel na spisovatele. Například Lev Nikolajevič Tolstoj a jeho Anna Karenina – v té knize se objevuje tolik jeho zážitků a zkušeností. Totéž Henrik Ibsen, když se dívám na nějakou jeho hru, myslím na to, jak žil a jak přemýšlel. Je pro mě nemožné vytrhnout dílo z kontextu jeho autora. Chápu, že pro literární vědce může být zajímavé nahlížet na dílo jako na zcela samostatnou jednotku, ale pro mě jako spisovatele to není přínosné.

Jitka Jindřišková: Do románu Jít jste vložil mnoho ze sebe, svých niterných pocitů, myšlenek a osobních vzpomínek. Nevadí vám, že má čtenář možnost nahlédnout tak hluboko pod povrch?
Tomas Espedal: Pouze spisovatel ví. Vyprávím otevřeně, ale zároveň některé věci zatajuji. Když se mě někdo zcela konkrétně ptá, co se tam stalo, napsal jste to a to, je mi to nepříjemné. Ale ne když píšu, protože v okamžiku, kdy člověk tvoří pod vlastním jménem, se zároveň stává někým jiným.

Jitka Jindřišková: Děkuji za rozhovor.