Du temps qu’on existait
Defalvard, Marien: Du temps qu’on existait

Du temps qu’on existait

Devatenáctiletý Marien Defalvard na sebe strhl pozornost, když letos ve francouzském nakladatelství Grasset vydal svou literární prvotinu, román Du temps qu’on existait.

Devatenáctiletý Marien Defalvard (nar. 1992) zaujal kritiku i veřejnost svou literární prvotinou, románem Du temps qu’on existait, který letos vyšel v nakladatelství Grasset.

Defalvard se narodil a vyrostl v Orléans, kde vystudoval i střední školu. Později začal v Paříži navštěvovat přípravné kursy k přijímacím zkouškám na vysokou školu, takzvanou khâgne. Ty ovšem v prvním ročníku přerušil, protože se v nich nudil, a začal se plně věnovat psaní. První verzi románu dokončil v šestnácti letech a poslal ji do několika nakladatelství. Z jednoho z největších francouzských nakladatelských domů, Grasset, se mu ozvala nadšená editorka Elsa Gribinski a společně začali román upravovat. Jak říká Defalvard, pomohla mu podívat se na vlastní text s odstupem, najít místa, která byla nadbytečná, přemrštěná, či naopak příliš „plochá“. Gribinski později z nakladatelství odešla a přenechala tuto práci dalšímu editorovi – Charlesi Dantzigovi. Ten s Defalvardem na románu dále pracoval a společně jej dovedli k finální verzi, která je podle vlastních slov autora „zralejší a komplexnější“.

Kniha sice vyšla v létě letošního roku, nakladatelství Grasset ji ovšem začalo propagovat již na jaře a hned se objevily spekulace, zda je opravdu autorem tohoto díla devatenáctiletý mladík. Čistě podle textu by totiž člověk knihu přisoudil daleko staršímu a vyspělejšímu spisovateli.

Román Du temps qu’on existait začíná pohřbem starého muže, který je zároveň vypravěčem knihy. Vzpomíná v ní na svůj život. Idylické dětství strávil v rodinném sídle odděleném od zbytku světa, které rodina později musí prodat. Hlavní hrdina je nucen opustit tento ráj a přestěhovat se do Paříže. Odsud pak podniká cesty do různých měst po celé Evropě.

Překvapivé ovšem není pouze to, že tak mladý autor sepsal román o vzpomínkách starého muže. Kritiku – ale i čtenáře – zaskočil i styl této knihy, který působí, jako by šlo o rukopis z minulého století. Vyprávění má snovou atmosféru a přechází téměř do proudu vědomí. Autor má až neuvěřitelně široký záběr slovní zásoby a čerpá nejen z rejstříku poetismů, zastaralých či málo používaných slov, ale používá i nová slova, ať už jde o přejaté anglicismy, či slova, která si úplně vymyslel. Navazuje i na širokou škálu starších autorů, například cituje Rousseaua, jeho hlavní hrdina kritizuje sbírku básnické skupiny Pléiade ze 16. století. To samozřejmě jen přiživilo pochyby o tom, zda knihu opravdu napsal Defalvard.

Dnes již ovšem o autorství díla nikdo nepochybuje a kritiky si mladíka nemohou vynachválit. Přirovnávají ho k nejrůznějším velkým jménům francouzské literatury – k Rimbaudovi, Proustovi, Radiguetovi nebo Aragonovi. Jediná výtka, která se občas objeví, je na adresu autorova až přehnaně zdobného stylu. Občas používá slova a spojení, která v podstatě nic neznamenají, jen hezky znějí (např. „désésperance magnétique“ – magnetická beznaděj). Nicméně kniha byla nominována na několik literárních cen, např. Prix de Flore, Prix de Décembre či Prix Renaudot. Od nového objevu francouzské literatury, mladého a velmi nadějného autora, zřejmě můžeme ještě mnoho očekávat.

Aktualita

Spisovatel:

Kniha:

Grasset, Paříž, 2011, 372 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země: