Zdá se, že pojem „světový názor“ je v současných českých humanitních vědách spojován především s pojmem „ideologie“, ba dokonce je s ním ztotožňován – přičemž „ideologií“ se zpravidla myslí normalizační podoba marxismu-leninismu. V tomto rámci představuje „světový názor“ („mirovozzrenie") vědecký a totální soubor poznání, který završuje vývoj lidského vědomí. Podobným způsobem byl světový názor („Weltanschauung") definován také v jazyce německého nacismu. Jsem si vědom tohoto neblahého dědictví pojmu, jejž hodlám používat, ale nepokládám za opodstatněné jej kvůli jeho historii odmítnout a nahradit pojmem jiným, zdánlivě „nevinným“.
Historie pojmu ve skutečnosti nezačíná u Marxe nebo u Hitlera, ale pravděpodobně v Kantově Kritice soudnosti (1790). Kant sice pojem nedefinuje, ale v jednom odstavci jej poprvé používá: „možnost danou nekonečnost bez rozporu byť jen myslet vyžaduje v lidské mysli schopnost, která je sama nadsmyslová. Neboť jen jí a její ideou noumenu, které samo nedovoluje žádné nazírání, ale přesto je jako substrát podkládáno pohledu na svět [Weltanschauung] jako na pouhý jev, je nekonečno smyslového světa v čistém intelektuálním odhadu velikosti cele sjednoceno pod jedním pojmem, ačkoli v matematickém odhadu prostřednictvím číselných pojmů nemůže být nikdy cele myšleno“.
Skutečně fascinující dějiny pojmu pak pokračují různými specifickými aktualizacemi například u Wilhelma Diltheye, Martina Heideggera, Karla Jasperse, Maxe Schelera nebo Romana Guardiniho. Relativně nedávno, v devadesátých letech minulého století, si belgický filozof Leo Apostel stanovil za cíl překlenout propast mezi přírodními a humanitními vědami – a to právě prostřednictvím výzkumu světonázorů („worldviews"). Člověk, respektive jeho pohled na svět, je totiž podle Apostela a jeho následovníků včetně současného ředitele bruselského Center Leo Apostel for Interdisciplinary Studies (CLEA) Diederika Aertse společným základem různých vědeckých disciplín; je tím, co tyto disciplíny integruje.
Můj vlastní výzkum je určován dvěma cíli – rehabilitace pojmu „světový názor“ by byla samoúčelná, pokud by nebyla doplněna nástinem možností jeho použití v prostředí současných humanitních věd. V této souvislosti se domnívám, že „světový názor“ by mohl posloužit jako určitý nástroj k uchopení vztahu mezi téměř jakýmkoli textem a historickým kontextem. V případě interpretace textů literárních, jež představují zřejmě nejvydatnější materiál, lze snad vyjít z následujících hypotéz:

– Světový názor je specifický pro každého jedince (přičemž jeho hodnotová báze zůstává povětšinou stabilní); model světa (tj. literární dílo) je pak touto jedinečnou perspektivou ovlivněn, je to fixace světového názoru sui generis, fixace podléhající zákonitostem daného média.
– Světový názor je dynamický systém, který je neustále přetvářen v důsledku interakce subjektu se světem; podobně můžeme na rovině literární struktury uvažovat o dynamičnosti modelu světa, který se (více či méně) obměňuje v každém novém autorově textu.
– Čtenář může při četbě přistoupit na implicitně přítomná pravidla hry, může započít dialog se světovým názorem implikovaného autora.
– Model světa představuje nabídku pro interpretaci světa reálného (Thomas Pavel). Ať už máme na mysli svět v historické situaci doby vzniku textu, nebo náš vlastní svět, v němž mohou nabýt určité elementy minulosti překvapivé aktuálnosti, pokud dokážeme v rámci aktu čtení „obnovit jejich hmatatelnost“ (Stephen Greenblatt).

Metoda nechává vyvstat i řadě otázek. Mimo jiné:

– Pokud světovým názorem disponuje každý jedinec, který reflektuje svět, proč je literárním textům přisuzován privilegovaný status? Nestává se literatura z tohoto stanoviska pouze jedním z mnoha typů pramenů? Nepřekračuje se tu hranice mezi „fikcí“ a „non-fikcí“?
– Proč tato metoda neanalyzuje jen díla s výraznou „estetickou funkcí“?
– Jakou pozici zastává v rámci této metody autor díla?
– Co když autor nemyslel dílo „vážně“, tj. když můžeme doložit, že mezi světonázorem v textu a tím, co autor říká o světě jinde, existuje zřetelný rozpor? Jak si analýza světového názoru poradí například s ironií?
– Není tato metoda spjata se současným autoritativním diskursem v podstatě stejným způsobem, jako byl „vědecký světový názor“ neoddělitelně spojen s marxismem-leninismem? Není preference subjektivity projevem dnešního individualistického liberalismu?

Moje odpovědi na některé z těchto otázek nalezne čtenář na jiných místech. Ovšem přímo na stránkách portálu iliteratura.cz se může dozvědět, jak pojímají „světový názor“ některé osobnosti českých humanitních věd – například literární teoretik Petr A. Bílek, sociolog Miloslav Petrusek, slavista Petr Steiner, teolog Ivan O. Štampach a další. Každý rozhovor obsahuje sedm shodných otázek, ke kterým je někdy přidán další doplňující dotaz vycházející ze specifičnosti badatelského směřování dané osobnosti.
Výsledkem je pestré spektrum názorů, ke kterému můžeme přistoupit dvěma způsoby: poukázat na neslučitelnost jednotlivých přístupů, anebo se touto různorodostí inspirovat.