I hodiny, které nejdou, ukazují dvakrát za den přesný čas.
Přísloví

Nezřetelný hukot stoupající z hloubi noci je sotva slyšet, ale na to, aby zahnal jeho spánek, stačí. Vrčení mopedu nemilosrdně sílí a pod oknem se stává stejně nesnesitelným jako vrtačka pro zkažený zub. Jak motorka přijela, zase se vzdaluje, mizí a nechává za sebou ve spícím městě jen táhlý šrám. Oči Simon neotevře, nenaznačí jediný pohyb, jen sevřením úst dá najevo, že ho přelétnutí mechanického hmyzu popudilo. Leží naznak, s rukama zkříženýma na břiše je k nerozeznání od náhrobní sochy. Jedno po druhém nadzvihne víčka, těžká a zrezivělá jako železné rolety starých kšeftů. Poslepu zašmátrá po brýlích na nočním stolku. Ani s nimi nevidí o moc líp. Šedivý úsvit za nadouvající se síťovanou záclonou zdobenou motivy rostlin zalévá pokoj jednolitou barvou. Každý kus nábytku, každý předmět se zdají být bez objemu, jako by někdo ve spěchu obkreslil jejich obrysy přímo na zeď. Přehoz, přikrývka i prostěradlo jsou téměř nedotčené. Spal klidně, tvrdě. Kdyby to kouzlo nepřerval motor dvoutaktu, bez pochyby by spal ještě teď. Jeho cestovní budík vedle noční lampičky ukazuje šest jedenáct. Zvonění nařídil na sedmou. K čemu? Vždyť už je vzhůru. A pak, v hotelovém pokoji už čas neběží, stojí jako ve slepém říčním rameni. Jediným pohledem obsáhne svůj nepatrný svět: boty vzorně srovnané u nohou postele, v každé z nich nacpaná jedna ponožka, sako zplihle visící přes opěradlo židle, stolek, na nějž vyložil obsah svých kapes, klíče a papíry od auta, peněženku, zápisník, pero, hrst drobných, několik bankovek, velkou obálku k rukám Bernarda Ferranda, jejíž obsah překontroluje: číslo jeho ženevského účtu, pověření pro Bernarda se vzkazem „Díky a mnoho štěstí“, nad nímž zaváhá, pak pokrčí rameny, zmačká ho a hodí do koše. Vedle leží jablko a švihadlo zabalené v barevném igelitu. Na stěně s lahvově zelenými tapetami napodobenina Van Goghových Slunečnic. V koupelně zůstalo rozsvíceno. Cedule na dveřích informuje hosty o hotelových cenách, době podávání jídel, jak se zachovat v případě požáru atd.
Skřípe postel, nebo on, jak se drápe z peřin? Masíruje si zátylek. Zase ztuhlý krk. Jeho kolena připomínají dvě koule na zábradlí schodiště. Lýtka jsou vysušená a chlupatá jako nohy kraba a zažloutlé, zrohovatělé nehty na nohou jako drápy starého čokla. Zívne, zvedne se a odhrne cíp záclony. Venku je totéž mdlé světlo jako uvnitř. Nebe je zatažené, chuchvalce mlhy se v cárech drží na úpatí hor obklopujících Vals-les-Bains, Ucel, Saint-Julien-du-Serre. Co je dál, lze pouze tušit. Mezi čůrky deště řinoucími se po skle je matně vidět Volanu, jejíž kalná voda se valí za altánem u pramenu Beatrix.
„Bylo až moc krásně, to nemohlo vydržet dlouho. V rádiu hlásili na zbytek týdne déšť.“ „Tys chtěl do lázní. Můžeme tak akorát chodit do kina.“ Včera večer tohle zaslechl v hotelové restauraci od sousedního stolu. Párek důchodců. Ona pohupovala hlavou a zkoumala jídelní lístek, on se schovával za novinami Le Dauphiné. Na titulní straně se psalo o úmrtí slavného producenta. Mezi dvěma výstavními hvězdičkami se tam zubil celým svým falešným chrupem.
Simon s chutí pojedl místní specialitu, hustou polévku vichyssoise, a filety z mořského jazyka. Jablko si odnesl na pokoj, na později. Později je teď. Zakousne se do něj. Trochu moučné. Zklamaně ho odloží a jde do koupelny.
Stále ještě nedokázal ve sprše správně nastavit termostatický kohoutek. Na výběr má ledovou, nebo vařící. Jeho tělo patrně cítí, že z něho už zběhl, proto špatně reaguje na povely mozku. Z ruky mu vyklouzne pohárek a roztříští se o kachličky, praští se do lokte, do kolena, při holení se řízne. Zrcadlo už odráží jen obrysy rozostřené tváře vyhledávající anonymitu. Kapka vody po holení, a nezbude z něho už nic. S ohledem na ty, kteří se brzy postarají o jeho ostatky, si vezme čisté prádlo. Oblečený pak několikrát přejde od okna k lůžku, od lůžka k oknu. Pak vyjme švihadlo z obalu. Křiklavý obal představuje dívenku v růžových šatech skotačící na zelené louce poseté sedmikráskami. Koupil ho včera těsně před zavíračkou v krámku se suvenýry vedle hotelu. Prodavačka se podivné koupi svého posledního zákazníka usmála. Švihadlo je bílé, má červená držadla. Několika krátkými záškuby prověří jeho bytelnost. Made in China důvěru nebudí. Přesně pod lustr, kytici stylizovaných tulipánů z matovaného skla, pak umístí židli, stoupne si na ni, pečlivě uváže jeden konec švihadla na skobu a druhý sobě kolem krku. Nechvěje se. Dost dobře neví, co s rukama. Zkříží si je tedy za zády a čeká, utahaně sleduje nahodilé brázdy dešťových kapek stékajících po skle.

Asi spal vedle matčina ledového těla moc dlouho, ale spíš za to může všudypřítomné vlhko, že se Bernard teď cítí tak vyřízený a zmlácený, z nosu mu teče, místo hlavy má škopek. Co to ty starochy popadlo, že na něj nakládají jako na mezka? Ještě že tu Fiona s Violette nejsou. Tak makej, makej. Výtah Bernarda doveze do čtvrtého patra. Dveře se s cinknutím rozestoupí. Na chodbě je prázdno. Koberec se zlatohnědými lístky ztrácející se v nedohlednu tlumí jeho kroky. 401, 402, 403... Kýchne, vysmrká se, snaží se přitom nadělat co nejmíň hluku. 404, 405, 406. Je tu o pár vteřin dřív. Pan Marechall má rád přesnost. Bertrand čeká. Z větrovky mu kape na boty. Je přesně osm. Zlehka pootočí koulí na dveřích, otevřou se bez sebemenšího zaskřípění. Pan Mareshall tu je, jak se domluvili, stojí na židli čelem k oknu, ruce za zády jako děcko na hanbě. Ani se nezachvěje, i když ví, že Bernard vešel. K tomu je třeba kuráž. Jen záclona lehounce povlává, jinak se nic nehýbe. Jako na fotce. Střípky rozhovoru z ulice, pronikavý smích, klapnou dvířka, startuje auto. Vtom se Bernard rozhodne. Udělá dva kroky. Zavře oči a jediným kopnutím panu Marechallovi podrazí židli. Žádný výkřik, jen křupnutí, rachot židle, která odskočí od podlahy, cosi zašelestí. Bernard si vzpomíná, že jako malý měl dřevěného panáčka, co kýval rukama a nohama, když se zatahalo za provázek. Čeká, dokud se neozývá jen pravidelné, pomalu ustávající vrzání, pak teprve otevře jedno oko. Simonovi upadla bota, dost kvalitní mokasín, ale vyboulený od kuřího oka. Zvednout hlavu si netroufne. Jak bylo smluveno, shrábne ze stolku hotovost, klíče a papíry od auta i obálku. Má hlad, kousne do načatého jablka. Moc dobré není. Dobrá jablka jsou dneska vzácnost. Znovu kýchne. Vypadá to, že celý týden proprší. Vyjde a zavře za sebou. Říkat mrtvému na shledanou nemá smysl. Výtah na konci chodby je obsazený. Bernard tedy sejde po schodech.

Seznámili se před několika dny na lavičce v parku u Volany, přímo naproti kasinu. Bylo to v sobotu, mohlo být jedenáct dopoledne. Chabé sluníčko bez fantazie, ale plné dobrého úmyslu dávalo okolí vzhled naivní krajinky. Stromy byly zelené, květy růžové, žluté a rudé, nebe modré a stíny barvy slézu. V alejích se to hemžilo lidmi, kvůli svatbám střídajícím se pod velkým kamenným schodištěm, ideálním místem k řazení rodinek před objektivem fotoaparátu. Trochu to připomínalo ráj, samí navonění, nastrojení lidé, ověšení cingrlátky, objímající se i plačící štěstím.
„Zmáčkněte se. Ještě trošku... Ta dáma v modrém klobouku si ustoupí o krůček dozadu... Díky, teď je to perfektní!... A teď jenom novomanželé, pěkně mezi růžemi.“
Fotograf jako skutečný profesionál neváhal masakrovat záhony květin a tyranizovat své objekty, jen když bude tento den v jejich životě dozajista tím nejkrásnějším.
„Pane, klekněte si na koleno, táák, jako princ z pohádky... Úsměv, úsměv!... Vemte ji za ruku... Perfektní!“
Tváře novomanželů stažené v grimase budily dojem, že se jim buď chce tuze na malou, nebo je tlačí nové boty. Na ženichův oblek jako by nastřihli z překližky a kilometry tylu halící jeho vyvolenou snad vytáhli z kotlíku s cukrovou vatou. Družičky se urputně držely vlečky jako caparti a ve svých prvních lodičkách si podvrkávaly kotníky. Matky si osušovaly oči, otcové vypínali hruď, děcka si hrála na honěnou a vířila kolem sebe mraky prachu. Skupinky lázeňských hostů, kteří se od ostatních dali rozeznat podle kalíšků opletených proutím a pověšených křížem přes prsa, se mísily s rodinkami, fotili je a všech těch infantilních obřadů místních domorodců se shovívavě účastnili.
To jednoho zahřeje u srdíčka.
Myslíte?
Všichni jsou šťastný, to je fajn, ne?
Jak víte, že jsou šťastní ?
Je to vidět.
Někdy zdání klame. Většinou je to škvár. Vy sám jste šťastný ?
Jak kdy... Myslím, že jo.
Jste ženatý?
Ne.
Co se vám to stalo s rukou?
Pracovní úraz. Napínák na boty. Přišel jsem o dva prsty.
A sakra.
Trochu to bolí, ale stejně mi nikdy k ničemu nebyly. Je to jenom malíček s prsteníčkem.
Navíc na levé ruce, a já jsem pravák.
Tak to je jiná. To jste jenom ztratil malinko na váze.
Je to moje chyba. Pil jsem. Nevzal jsem si chránič. Ale šéf je sympaťák, vezmě mě nazpátek, sice na jiné místo, hůř placené, ale hlavně že mám práci. Mám štěstí.
Sakramentské štěstí, to je mi jasné. Abych se představil: Simon Marechall.
Bernard Ferrand. Jste tady na léčení ?
Děláte si legraci? Umíte si mě mezi těmi poďobanými dědky představit? Podívejte na ně, na ty jejich směšné hučky, kalíšky na špagátu, na ty jejich ixovky a volné bermudy... Fajfky... pěkná veteš. Měli by si je radši pořádně přikrýt... Ne, já jen projíždím. A vy?
No... Tak nějak. Na rekonvalescenci. Matka bydlí ve Vals. Moc se nevídáme, takže využívám situace.
To je pravda, někteří lidé tu dokonce i bydlí. A já myslel, že tu jsou jen lufťáci... Takže zdejší kraj znáte dobře?
Ani ne. Žiju v Bronu, u Lyonu. Nejsem odsud. Občas přijedu za mámou.
Dá se tu dělat něco zajímavého?
Je tady kasino, promenády, hrad Cros, čedičová láva a taky Jean Ferrat.
Jean Ferrat?
No, je z Antraigues. V neděli poránu ho někdy vídáme na trhu.
Ale to je skvělé!
Vy máte rád Jeana Ferrata?
Jistěže. Vy ne?
No...
Tenhle typ zpěváků vaši generaci zrovna netáhne.
To ne. Ale já se tolik naposlouchal jeho písniček v matčině podání, že to je, jako by k nám patřil do rodiny... Člověk si zvykne.
Simon vyprskl smíchy, pak vytáhl z kapsy kapesník a vyčistil si sluneční brýle. Měl šedé oči, ocelově šedé, tvrdé a chladné.
Jste mi velice sympatický, mladý muži. Kolik je vám let?
Za měsíc mi bude dvaadvacet.
Nechtěl byste se mnou zajít na oběd?
Nemůžu, musím za mámou a ještě se stavit pro chleba. Už takhle přijdu pozdě.
Škoda. A co večer?
No... Tak jo.
Znáte nějakou dobrou restauraci?
U Mireille. Sice jsem tam ještě nikdy nebyl, ale má být slušná... Trochu dražší, ale...
S tím si nedělejte starosti, zvu vás. Tak dnes večer v devatenáct třicet. Vyzvedněte mě v Grandhotelu Lyon, Simon Mareshall, pokoj 406.
Tak dobře, děkuju.
Simonova ruka byla ledová, suchá a nervní. Znovu si nasadil černé brýle, a ačkoli byl o něco menší než Bernard, bylo to, jako by se na vás z výšky dívala noc. Jeden odešel směrem ke čtvrti s hotely, druhý ke starému městu.

Ulice se koupala ve slunci, ale krámek paní Ferrandové zůstával beznadějně temný. Už léta totiž vyšisovaný závěs z kretonu nerozhrnovala. Skrz vrstvy prachu v jeho záhybech kolemjdoucí dovnitř nevidí. Na tom ale nesejde, tady se už totiž dávno neprodává. Z krámku se stal byt paní Ferrandové. Sklad slouží jako kuchyně a koupelna, sousední kumbál ke spaní. Z obchodu (paní Ferrandová vždycky trvala na tom, aby se neříkalo krám, ale obchod) je tedy hlavní místnost, obývák zařízený prosezeným kanapem se spoustou polštářků, šálů a plédů pochybné čistoty, třemi židlemi každý pes jiná ves, rozviklaným kulatým stolkem, jídelním stolem s oprýskaným lakem a podivnou lampou ve tvaru nahé černošky v životní velikosti se stínítkem z rafiové palmy položeným šejdrem; jedno omšelejší než druhé to všechno spočívá na patchworkovém koberci. Všehochuť otrhaných plakátů na zdi (reklamy na dnes už předpotopní výrobky, nabídky cestovních kanceláří vychvalující blažený život v zemích nyní pustošených válkou, portréty už mrtvých zpěváků atd.) jakž takž maskuje vybledlé rány na odchlipující se tapiserii. Zbytky regálů, stojanů a spotů připomínají existenci četných eklektických podnikatelských aktivit, které jednu po druhé nemilosrdně vyhladil neúprosně zavilý osud.
Před dvaceti lety vložila paní Ferrandová do tohoto prostého lokálu veškeré své skromné úspory, a dokonce ani neváhala svěřit svého tehdy sotva dvouletého synka Bernarda do péče svých rodičů, jen aby ve Vals-les-Bains nadělala jmění. Proč ve Vals-les-Bains? Snad kvůli Jeanu Ferratovi, jehož revolucionářské častušky rozpálily její ryzí srdce proletářky a matky, svedené a opuštěné jistým lyonským burzovním makléřem, který se po Bernardově narození vypařil, ani adresu jí nenechal. Naděje, že unikne prachbídnému údělu, jí vysvitla, když jednou večer, utápějíc se v zoufalé náladě, narazila v Le Dauphiné na malý inzerát. Bylo jí pětatřicet, byla kurážná, smělá, zručná a nepostrádala talent. Po nocích vyráběla své klobouky, ve dne upravovala vnitřek krámku, jízlivých úsměvů ostatních obchodníků z ulice si nevšímala, a do měsíce dokázala přestavět nemoderní galanterii na koketní kloboučnictví U Anaïs a otevřít ho přesně ve chvíli, kdy začala turistická sezona. To bylo koncem května. V říjnu si musela přiznat, že klientelu stále ještě nenašla. Jistě, její extravagantní kreace lázeňské hosty bavily, chodili si je sem zkoušet, před zrcadlem pukali smíchy. Ale nikdy nic nekoupili. Pochopitelně na ni přišla slabá chvilka, zboží skladem přenechala za hubičku jednomu hadráři, načež se stejným zápalem a odhodláním rozjela společně s jednou mladou hippie přezdívanou Daphnée prodej rukodělných výrobků. Starý vývěsní štít nahradil nový: U fajnové travičky. Prodávaly tu vonné svíčky z včelího vosku, opasky a kabely z pravé kůže, mosazné šperky, podivné zavařeniny, neznámé bylinkové čaje a kadidlo, spousty kadidla, nejčastěji ze zásob ukrytých pod Daphniným dlouhým kabátkem ze surové vlny. Obchody šly poměrně dobře až do dne, kdy její společnice zmizela i s kasou a Anaïs nechala jen oči pro pláč, náruče levandule a hořkou vzpomínku na první sapfické milování. La femme est l’avenir de l’homme...¹ A co takhle budoucnost jiné ženy? Celý podzim měla na Jeana Ferrata i na celé lidstvo šílený vztek, a právě to ji přivedlo k myšlence pořídit si salon pro psy. Mezi páry lázeňských důchodců bylo těch, co se tu nepromenovaly s nějakou tou svou pudlí nádherou, opravdu jako šafránu. Samozřejmě, že o tom věděla pendrek a že si to vyžádalo značné investice, ale kdo nic nezkusí, nic nemá. Tentokrát si byla opravdu jistá: jedině pejsek je Anaïsinou budoucností, jelikož lidská čeládka stojí tak nanejvýš za zlámanou grešli. Na jaře si navlékla zářivě bělostný plášť a přijímala v Psím ráji své první zákazníky. Začátkem července se jí podařilo z jezevčíka jménem Carusa udělat hot dog, když špatně nastavila termostat sušáku. Musela neprodleně zavřít krám. Z tržby za prodané vybavení tak tak pokryla soudní výlohy.
Ale nebyla sama, ke komu se Štěstěna obrátila zády. Obchody v ulici Jean-Jaurès citelně krachovaly a jeden po druhém se vytrácely. Odolávaly jen ty, co místním poskytovaly nezbytné minimum: pekařství, masna, trafika. Tato část města, kam turisté zavítali spíš omylem, podobně jako se chodí obhlížet ruiny ztracené civilizace, se zdála být odsouzena k zániku. Sotva si turisté koupili pár pohlednic, odchvátali zase nazpátek na druhý břeh Volany do bezpečného stínu hotelů a jejich pečlivě udržovaných zahrad.
Jenže Anaïs nepatřila k těm, kdo po první překážce vezme nohy na ramena; ani po druhé, ba ani po třetí. Ze všech těch nezdarů si jen musí vzít ponaučení. A když tak jednoho večera v kumbálu za krámem poslepu šmátrala po brýlích, osvítilo ji: „VIDĚT!“ Z dlouhých nocí s Daphnée strávených šlukováním kadidla se jí vynořily útržky esoterických vidin, o nichž své tehdejší společnici svatosvatě přísahala, že je nikdy nevyzradí.
To tak, ty sketo, abych si odříkala!
Lahev Negrity, kterou právě šermovala, nepochybně vyzunkla, přesto neviděla o nic hůř než jiní, to ne!
Za jediný měsíc přelouskala Egyptskou i Tibetskou knihu mrtvých včetně Popol Vuh. Čtení z ruky se pro ni stalo přirozenější než analýza pohybů na burze pro akcionáře či Tiercé Magazine pro dostihového sázkaře. Budoucnost má totiž budoucno. Navíc stačily jen směšné investice: stolek, sada karet a kyvadlo, toť vše. Nehledě na to, že dokonalé zatemnění, které její soustředění vyžadovalo, výrazně snížilo platby za elektřinu. Za poslední halíř si nechala natisknout vizitky, které pak sama roznášela do schránek. Bylo to v zimě, bylo chladno, rozedmou jí začaly natékat nohy, ale Negrita jí pomáhala vydržet. Stačilo jen čekat. Její první tři klientky zemřely ráz na ráz ukrutnou smrtí: jedna se zalkla švestkovou peckou, druhou cestou na mši porazil autobus a tu poslední sežral kvůli lapálii se špatně zahrabanou kostí její vlastní pes. Na malém městě se klevety šíří rychle, a tak se k jejímu stolku už nikdo další neodvážil.
Nějak čas trávit musela, a tak se Anaïs dala na kašlání: v hrudníku se jí rozezněl chrchlák jako umíráček, nakonec ho přijala jako starého psa, co se na vás nalepí.
V posledním úctyhodném návalu naděje se odhodlala načrtnout na břidlicovou tabuli „Starožitnosti Anaïs“ a opřela ji o výlohu. Z jejích dojemných pokusů zbylo jen pár plesnivých plstěných klobouků, kytice sušených květin, tři čtyři svíčky, nyní dočista vyčichlé, tucet psích obojků z popraskané kůže a jedna sada karet. Zdá se to možná divné, ale prodala všechno.
Dnes žije z chronického kašle, který jí vynáší malou penzičku, a skromných, leč pravidelných příspěvků od Bernarda. Stačí to, aby si denně dopřála svou lahev Negrity a v klidu se dívala, jak se prach jako špinavý sníh usazuje na životě, který neměl být. „Moje minulost je smutná, přítomnost příšerná, ale naštěstí nemám budoucnost!“ Tak se utěšovala.
„Mami, už to bude. Pojď jíst!“
 

1. „Žena je budoucností muže“, verš Louise Aragona užitý ve stejnojmenné písni Jeanem Ferratem. Pozn. překl. ^zpět