To máte z toho, řekl Gruber, vysedávat celé hodiny v lese, opřený o jedli, to se průduškám nelíbí. Zabloudil přece, Schwitter, sešel z cesty a dostal se na nějaký příkrý sráz. V jakési roklině se potom zklidnil. Mračen se mohl dotýkat prsty, zapletla se mu do vlasů, vlasy ztěžkly. Ve své původní podobě, to bylo od počátku jasné, nemohly takovému počasí odolat. Teď se však cítil dobře, dokonce si musel stáhnout kapuci, jaké mu bylo teplo. Sedět a dívat se. Země rozrytá, všude drobné skuliny, do nichž chtěl Schwitter proniknout, aby mohl pozorovat zvířata, která v těch chodbách pod ním žijí. Vdechovat zdravý vzduch, co k nim pronikal, cítil ho, tiše a rovnoměrně proudil do nitra země, tam na chvíli v přítmí setrval, než zase tiše unikl ven. A všechny ty stromy, co tu stály vzpřímené, musel ohmatávat jejich silné kmeny, hladit jejich kůru, cítil odpor svrchní borky. Zkoumal štěrbiny a rýhy, prsty zadržoval vodu, která se hromadila v rozvětvených puklinách a mířila dolů ke kořenům. Všechno bylo ostré a zřetelné, jako právě stvořené. On to byl, kdo všechno stvořil. Stromy vysoké jako dům vztyčil vlastní silou, dlaněmi zakulatil koruny, prsty provrtal labyrint pro kořeny.

Začal padat sníh s deštěm a Schwitter tam seděl a díval se. Sledoval každou vločku a každou kapku, tak pomalu se vše odvíjelo. Počasí mu dopřávalo čas. Vločky a kapky byly nestejné, sníh prohrával, déšť byl přímočarý a jako bezdechý, a přece je spojoval zvláštní druh tance, harmonicky, a ano, s jakousi lehkostí, která se mu vryla do paměti. Nemusel ani natáhnout ruce, aby pocítil štěstí. Spatřil, jak něžně se jeden sněhový krystalek usadil na jedlové větvi, a už se mu roztlouklo srdce a celé tělo pulzovalo. Když se dešťová kapka střetla s kořeny, co se pnuly po zemi jako síťoví žil, projel jím záchvěv až do zad. A tak tu seděl, košile i kalhoty nasáklé vodou.

V tom dešti se sněhem, řekl Schwitter Gruberovi, mi vytryskly slzy. Dlouhé roky byl kanálek neprůchodný, a tady, při nízkých teplotách, kdy může sněžit, se slzovod uvolnil. Ne, vůbec ne ze zoufalství, že se ztratil, ani z té zimy. Měl takové pálení v krku, čím dál tím silnější, ale místo aby kvůli tomu dráždění vykřikl, spustily se mu z očí slzy. Zkraje tekly přerývaně, musely si nejprve prorazit cestu, proniknout sedimenty a krustami. Odplavit nánosy na dně, podemlít překážky, až začaly po chvíli klidně proudit. Konečně se slzné řečiště propláchlo, šplouchalo a bublalo, bez křiku, bez překotného lapání po vzduchu, dech se ubíral tiše a mělce, jako ve spánku. Ležel v lese, lehký a svobodný, na něm jen sníh a déšť, chomáčky vaty a průsvitné korálky, propojené v obrovitou síť nejjemnějším nylonovým vláknem. Atmosféra se vyplakala a on toho byl svědkem, hned se k té očistě připojil, přispěl svými slzami, voda se slila, odplavila trhliny i všechno, o čem vyprávěl předtím.

Ale jak se může dospělý člověk dostat do takové situace? Tu otázku vyčetl z Gruberových očí, avšak než odpověděl, lehl si jeho soused z vedlejší postele na záda. Vydržet vzhůru déle než čtvrt hodiny se mu nedařilo. Schwitter ho nechal dřímat, budou mít, pomyslel si, ještě dost času. Nedalo se předpokládat, že si pro Grubera přijdou tak znenadání. Teď stojí na nočním stolku lahev s minerálkou zbytečně, postel je prázdná. Ale zatím, říká si Schwitter, ji ještě nově nepovlékli. Možná Grubera ještě přinesou zpátky.