Alif Lám Mín. Těmito písmeny začínají některé súry v Koránu. Stejná písmena uvozují také první ze čtyřiceti kapitol románu Dům u mešity, v originálu Het huis van de moskee (2005), který vyšel v českém překladu v první třetině tohoto roku. Jeho autor, nizozemský spisovatel íránského původu Kader Abdolah, úryvky ze súr a tradiční i moderní íránské poezie vkládá i do textu, a dotváří tak snivou, poetickou atmosféru vyprávění. Tento poetický opar román neztratí dokonce ani při hrůzných popisech dějinných zvratů v Íránu v druhé polovině minulého století.

Abdolahův Dům u mešity se z velké části odehrává v jednom domě v íránském Senedžanu, kde po staletí bydleli správci místní mešity. Lidé do domu přicházejí, odcházejí z něj a zase se vracejí, rodí se a umírají, jen stará vrána na střeše, strom a nádržka na vodu uprostřed dvora zůstávají. Děj knihy se jen málokdy vzdálí od starodávného domu a mešity, ke které přiléhá. Téměř absolutní jednota místa ovšem zdaleka neznamená, že by dům jako takový byl centrálním bodem příběhu. Dům u mešity je zde spíše symbolem íránské společnosti, nastaveným zrcadlem, které zobrazuje „velké“ dějiny. Je středem života lidí, ale zároveň stojí ve stínu mešity a také náboženství, jež reprezentuje. Abdolah do osobních životních příběhů obyvatel domu vplétá širší dějinný vývoj a ilustruje na nich íránskou historii druhé poloviny dvacátého století.

„Tento dům je starý a za staletí si našel svůj řád,“ shrnuje situaci Aga Džan, správce domu a postava, kolem které se děj točí. Byť zaujímá v příběhu významné místo, je spíše nezaujatým, mnohdy pasivním pozorovatelem. To, co kolem sebe vidí a co zažívá, nekomentuje. Jeho úkolem je události zaznamenat pro další generace a tato svědectví uložit do pokladnice ve sklepě mešity. Přirozený cyklický běh života a klidné, až ospalé plynutí času ze začátku vyprávění jsou ale brzy narušeny zásahem historie. Dvacet let života obyvatel domu je zasazeno do rámce skutečných historických událostí, jako je přistání člověka na Měsíci v roce 1969 a smrt ajatolláha Chomejního v roce 1989. Aga Džan vidí svou rodinu – společenství domu u mešity – rozpadat se pod vlivem dějin. S jemným nesouhlasem sleduje postupnou modernizaci země za šáhova režimu a se zděšením rychlou náboženskou radikalizaci po převzetí vlády ajatolláhy. Konzervativní správce klíčů od mešity je svědkem toho, jak se ve jménu víry, jíž se doposud řídil, jeho rodina a život lámou na malé, neslepitelné kousky.

Snad právě v nezúčastněném vypravěčově tónu je neuvěřitelná síla románu, který sám Abdolah pokládá za vrchol své tvorby. Věcné popisy poprav příznivců šáhova režimu na teheránských jatkách nebo Aga Džanova bezmocného pokusu zachránit svého syna před odsouzením k smrti nahánějí čtenáři stejný fascinovaný pocit hrůzy, s jakým sledujeme neúprosné zákony přírody v přírodopisných dokumentárních filmech. Postava imámova zetě Chalchala, jmenovaného Alláhovým soudcem, nebo imámovy manželky Zinat, která se pro víru zřekne vlastního syna, a tím ho v podstatě odsoudí k smrti, jen dále ilustrují obrovské dopady náboženského fanatismu i hrůzy, kterými íránská společnost procházela a doteď prochází. „Není jasné, jestli si lidé nasadili masku, nebo ji naopak odložili,“ poznamená zdrcený Aga Džan.

Autor napsal Dům u mešity pro západní společnost se záměrem nejen přiblížit a osvětlit islám jako takový, ale také pozadí politických změn v Íránu v druhé polovině dvacátého století. Kader Abdolah žije a tvoří mezi dvěma kulturami, Nizozemsku se zcela nepřizpůsobil a Íránu nikdy zcela neodvykl. Írán je také neustále přítomný v jeho literární tvorbě. Ze své pozice může vystupovat jako zprostředkovatel a tlumočník mezi světy liberálního Nizozemska a konzervativního Íránu, na první pohled těžko slučitelnými. Na příbězích obyvatel domu u mešity Abdolah umožňuje západnímu čtenáři pochopit možné důvody současné náboženské radikalizace v mnoha islámských zemích světa. Román nevysvětluje, neobhajuje ani nekritizuje, pouze nabízí odlišnou perspektivu než tu, na jakou jsme v západní, z velké části ateistické společnosti zvyklí.

Českému čtenáři se z moderní nizozemské literatury vycházející z muslimské tradice představil již dříve mladý Hafid Bouazza knihou Abduláhovy nohy a nedávno také další autoři tzv. druhé generace v Holandské čítance. Na rozdíl od těchto autorů ale Abdolah do Nizozemska přišel až v dospělém věku. Zatímco se nová, multikulturní spisovatelská generace ke svým kořenům staví často velmi kriticky a od islámu se distancuje, Kader Abdolah se ve svém díle naopak snaží ukázat lidskou, mírumilovnou stránku své víry, mimo jiné také zmíněnými poetickými citacemi z koránu. Dům u mešity je díky prosté chronologičnosti syžetu a úspornému jazyku krátkých vět čtenářsky velmi přístupným okénkem do světa, kde je islám nedílnou a přirozenou součástí každodenního života lidí. Byla by škoda tam nenahlédnout.