Laurent Graff (1968) píše povídky a romány, jeho knížky jsou vesměs útlé: výjimkou není ani román Šťastné dny (ve francouzském originále Les Jours heureux, 2001). Děj knihy se skládá z několika epizod, které dohromady tvoří mozaiku vypovídající o chodu domova s pečovatelskou službou, kam se hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě, Antoine, ve svých třiceti pěti letech uchýlí. Nemá k tomu žádný na první pohled zřejmý důvod, a když až posléze skrze útržkovité vyprávění vysvitne jeho životní osud,  objasní se čtenáři i motivace onoho zvláštního rozhodnutí.

Antoinův způsob vyprávění je značně svébytný. Na své spolubydlící pohlíží se zvláštním odstupem, často s velmi cynickým ostnem, a jejich eskapády líčí vysoce stylizovaným jazykem. Detaily hypertrofují, náčrty postav připomínají zbytnělé karikatury, čas vyprávění se zrychluje, jednotlivé figury spějí freneticky k samé hranici absurdity či grotesky, jejich pohyby a úkony se zdají příslušet spíše zvířatům či dětem než dospělým jedincům, perspektiva se křiví. V pozadí však stále zaznívá tísnivý podtón lidského úpadku, spění k posledním věcem člověka, připomenutí pomíjivosti.

Antoine se čtenáři odhaluje velmi pozvolna, takřka mimoděk. Přirovnává sám sebe k entomologovi, který na objekty svého zkoumání pohlíží ze zvláštního úhlu, udržuje si od nich odstup. Zároveň však přiznává, že aby tohoto bodu mohl dosíci, musel sám sebe popřít, neboť cynismus mu není přirozeně vlastní. Člověk, který si v osmnácti letech zaopatřil hrobové místo a pravidelně se o ně chodí starat, se v pětatřiceti, po rozpadu rodiny, dobrovolně uchýlil do uzavřeného komplexu domova důchodců – odtud samotný název knihy, Šťastné dny, neboť tak se ono zařízení jmenuje a autor mezi ironickým a patetickým vyzněním tohoto pojmenování balancuje v rámci celé knihy – je vlastně postavou důvěrně známou, ač by se to na první pohled nezdálo. Je potomkem existencialismu. V jedné pasáži sám říká: „cokoliv bych dělal, vždycky bych měl ten neodbytný pocit absurdity, ten zoologický přístup k člověku, a špendlil bych sebe i druhé pohledem neúprosného entomologa. Kdepak, nic lepšího neexistuje. Tady, mezi těmi, kdo už nic nečekají a odevzdaně žijí v karikatuře, jsem na svém místě. Normální život je příliš krutě lidský“ (s. 43). Pod maskou cynismu, za tváří nezúčastněného pozorovatele postupného odcházení druhých, se stále skrývá hluboká lidská úzkost.

Tato skrytá Antoinova podstata se v závěru knihy projeví v jeho vztahu s Mireille, jednou z obyvatelek domova. Zprvu je jeho pozornost k ní motivována pouhou zvědavostí, alespoň sám nepřiznává víc než toto nutkání. Těsně před její smrtí ale Antoine uzná svrchovanost lidského citu, jeho nadřazenost všeobecnosti a racionálnosti vědeckého přístupu: „Poprvé mám téměř hmatatelně v rukou život jedné bytosti, a ten život, byť křehký, má větší cenu než všechno ostatní. Poměřuju tady na tom útesu jeho váhu, zbavenou veškeré zátěže, se smrtí a nezadržitelně se přikláním na jeho stranu“ (s. 120). Mireille se stává jakýmsi Antoinovým zrcadlem, dovoluje nahlédnout pod roušku jeho stylizace.

Na jiném místě se Antoine vyznává z tísnivého pocitu své vlastní nicotnosti v kontextu řádu světa. Zároveň mu však život v domově přináší v krátkých záblescích určitý druh zjevení: „mám pocit úplného oproštění, jakési ‚nadexistence‘, přechodu do prázdna, v němž už k ničemu a k nikomu nepatřím. Je to jako stav beztíže v nehybném bodě, existenční levitace v okamžiku, kdy se normální život zastavil. Je potřeba zároveň se k sobě co nejvíce přiblížit a získat co největší odstup, uvolnit lana, kterými jsme přivázaní ke světu, a nechat je, ať se odmotají. Potom už člověka nic nedrží; může se dát unášet novým větrem a pozorovat svět z výšky“ (s. 106–107). Antoinova existenciální úzkost je tedy podtrhována jeho touhou po svobodě, oproštění se od všeobjímajících pout, které jeho pobyt ve světě činí o tolik palčivějším, niternějším.

Úplný závěr knihy celý příběh zacyklí, zároveň ho ale i posouvá hlouběji na ose pomyslné spirály – perspektiva se otáčí, dochází k inverzi. Zestárlý Antoine stále žije v objektu bývalého domova, ten však změnil svou funkci, stal se rekreačním střediskem pro mládež. Hrdina již není mladým mezi starci, ale starým mezi mladými, ztrácí tedy převahu, kterou mu doposud zajišťovalo jeho mládí, stále se však nevzdává své strategie a snaží se s její pomocí vypořádat se světem, ve kterém je odsouzen přebývat.

Ač se kniha dotýká mnoha zajímavých témat, výsledek není zdaleka přesvědčivý. Graffův velmi útlý román se snaží známé téma traktovat šokujícím, překvapujícím způsobem, tato ambice však vyústí v nesmírně povrchní text. Vypravěč od prvních stránek střídá předvídatelně cynické pasáže glosující vnější dění a doplňuje je neautenticky vyznívajícími výpověďmi o stavu svého nitra – ty se sklánějí nad propastí nevkusného patosu. Čtenář nemá šanci se s Antoinem sžít, přijmout jeho motivace, a tak s největší pravděpodobností k němu záhy zaujme kategoricky odmítavý postoj. Kniha, která mohla mít jistý potenciál, utrpěla vinou zbytečně povrchního pojetí problematiky nezacelitelnou ránu – takto rozmáchlými slovy by se pravděpodobně Laurent Graff vyjádřil...