Kdyby si někdo chtěl klást tak zbytečnou otázku po tom, co dělá rakouskou literaturu rakouskou literaturou, pravděpodobně by dříve či později narazil na fenomén krize jazyka („Sprachkrise“). Téma neschopnosti řeči vyjadřovat obsah a téma tvůrčí krize se zde pravidelně objevují nejpozději od konce 19. století, a to v díle Fritze Mauthnera (pozapomenutého rodáka z Hořic) a Huga von Hofmannsthala. Do této tradice by se dali zařadit i Franz Kafka, Ludwig Wittgenstein, Ernst Jandl, Oskar Wiener nebo Thomas Bernhard, ze současných autorů pak například Peter Handke. Na podzim se k nim přidal i Hanno Millesi s novou sbírkou textů Das innere und das außere Sonnensystem.

Záměrně se vyhýbám bližšímu označení povídka, protože jen málo textů splňuje tuto kategorii. Jedná se, jak říká sám autor, jednoduše o „texty“. Společným jmenovatelem různorodé sbírky je právě téma krize jazyka, které se zde objevuje nahlížené kaleidoskopicky, ve všech možných tvarech a formách.

V úvodním textu Dicht unter meiner Haut sestupuje vypravěč do temných prostor svého těla, kde k vlastnímu ironickému zděšení nenachází po jazyce ani památky. Cestuje po svých útrobách a stěžuje si na nevypověditelnost tělesnosti. V jiných textech, jako například Das Ende von allem, vzniká kontrast vyslovitelné/nevyslovitelné ze ztroskotané komunikace. Postavy zde sice mluví a silně gestikulují, avšak vypravěči ve stylu děl Franze Kafky uniká konkrétní smysl, ztrácí se ve vyprázdněných znacích, jejichž obsahům nerozumí. Jen čtenář má nejasné tušení, že tato gesta ani žádné obsahy mít nemají...

V nejpovedenější skupině textů (Alles Gute, Essentielles) se autor snaží vzbudit svoji kreativitu, a ukončit tak vleklou tvůrčí krizi ztřeštěnými rituály – performancemi, jimiž se snaží přiblížit svým vzorům. Vytváří si zvláštní kalendář úmrtí slavných spisovatelů, podle kterého si míchá jejich oblíbené drinky, ukrývá své básně do zeleniny v supermarketech a nutí králíka běhat po klávesnici psacího stroje.

Millesiho hrdina-vypravěč prožívá neschopnost smysluplné řeči. Mezi slovy a obsahy se pro něj rozvírá nepřekročitelná propast, v níž se ztrácí. Čím se vypravěč dostává do hlubší neschopnosti psát, tím je jeho komentář této situace bohatší. Autentická tvorba je nahrazena ztřeštěnou mnohomluvností ironických poznámek. Tato obrácená ekonomie jazyka ovládá všechny texty. Přestává být jasné, zda je přebujelý komentář následkem, nebo příčinou vypravěčovy umělecké impotence. Původní autentický text, kde panuje jednota mezi řečí a obsahy, se stává nedosažitelným fantasmatem, kolem kterého vzniká hustá krajka ironické reflexe. Řeč se zde ukazuje ve své poloze „okliky“, tedy věčného „ještě ne“ a „už ne“ tak, jak ji kritizuje Fritz Mauthner a jak ji používá Franz Kafka, Peter Handke a jiní. Sbírkou textů Das innere und das außere Sonnensystem je rakouská literatura bohatší o další skvělý příspěvek k tématu řeči a jazyka.