V loňském roce vydalo nakladatelství Argo dva překlady středolatinských textů z konce 12. století: Putování Walesem (Itinerarium Cambriae) a Popis Walesu (Descriptio Cambriae).

Autorem obou těchto děl je Giraldus Cambrensis, zvaný též, dle rodové državy (někdejšího ostrova u pobřeží jižního Walesu), G. de Barry (1146–1223). Z matčiny strany byl velšského původu, pravnukem vládce jižního Walesu Rhyse ap Tewdwra, zatímco po otci byl normanským rytířem. Vzdělání se mu dostalo nejprve v klášterní škole v Gloucesteru, později (1165–1174) studoval trivium v Paříži pod vedením Petra Comestora. Po návratu do rodné země se horlivě angažoval v reformování velšské církve, dohlížel nad vybíráním desátků v diecézi St. David’s (lat. Menevia) a stal se jáhnem v Breconu. Roku 1176, po smrti Davida FitzGeralda, v jedné osobě biskupa v St. David’s a strýce Giraldova, jej tamější kanovníci navrhli vysvětit za FitzGeraldova nástupce, ale zasáhlo královské veto. Znovu se pak odebral do Paříže, aby se věnoval studiu práv a teologie, jakož i učitelskému povolání. O tři roky později se vrací, načež je jmenován správcem své milované diecéze St. David’s. Roku 1184 se stává dvorním kaplanem krále Jindřicha II., v jehož diplomatických službách jedná s velšskými velmoži, putuje do Irska (1185–1186) a je rádcem prince Jana (pozdějšího krále „Bezzemka“). Postupně odmítá nabídky čtyř biskupských stolců (Wexfordu a Leighlinu v Irsku, Bangoru a Llandaffu ve Walesu), neboť se stále ještě nevzdává naděje na biskupství v St. David’s. Roku 1188 provází canterburského arcibiskupa Baldwina na jeho cestě Walesem a spolu s ním káže křížovou výpravu. V královských službách je víceméně až do roku 1194, kdy odchází do ústraní a žije svou literární tvorbou. Roku 1199 jej z jeho poklidného života vytrhne kapitula v St. David’s: znovu jej prosazuje na svůj biskupský stolec. Se zamítavým stanoviskem se tentokrát do věci vkládá arcibiskup canterburský Hubertus Walter, jenž k smůle Giraldově zároveň zastává funkci královského justiciaria. Giraldus však odmítá převzít svěcení od canterburského metropolity, neboť dle jeho stanoviska je St. David’s původně rovněž metropolitním arcibiskupstvím, nezávislým na jurisdikci canterburského arcibiskupství. Následující čtyři roky tedy stráví tímto sporem, na cestách mezi Britskými ostrovy a Římem (podnikne celkem tři cesty). Papež jej sice vyslechl, ba dokonce ho ustanovil administrátorem diecéze, ale rozhodnutí jeho pře odkládal, až Giraldus, cestováním vyčerpán tělesně i finančně, roku 1203 rezignoval na své záměry se stolcem svatého Davida i na postavení arcijáhna v Breconu (ve prospěch svého synovce). Usmířiv se s arcibiskupem canterburským i s králem, odebral se do ústraní, aby se opět pohroužil v svou literární tvorbu. Do třetice měl Giraldus svatodavidské biskupství na dosah ruky roku 1215; tentokrát již však o nabídku kanovníků nejeví pražádný zájem, neboť jednak se již cítí stár, jednak je pro něj, jako pro vzdělaného velšského patriota, nadále nepřijatelné, aby přijal svěcení od arcibiskupa canterburského, a znevážil tak nárok St. David’s na status metropolitního arcibiskupství, podřízeného toliko Římu. O posledním údobí Giraldova života nemáme zprávy, patrně dožil mimo společenské dění ve skromných podmínkách, oddávaje se svým knihám.

Zásluhou Giraldovy nemalé ješitnosti je jeho život zdokumentován jako život málokterého jiného spisovatele středověku. Budil pozornost již svých současníků: byl vysoké postavy, smělého vystupování, živého temperamentu, měl široký rozhled středověkého humanisty, kritické myšlení a snadno navazoval kontakty s mocnými tohoto světa. Požehnáním i prokletím se mu stal smíšený normansko-velšský původ, v jehož důsledku byl brán za cizince mezi Velšany i Normany. Zde je také hlavní důvod, proč jeho vytrvalé úsilí o biskupský stolec v St. David’s nemohlo dojít úspěchu: záměrem plantagenetských králů (a stejně tak i canterburských arcibiskupů) bylo centralizovat světskou i církevní správu britských ostrovů. Ač byl Giraldus ke královské moci vždy loajální a budoucnost Velšanů spatřoval nikoliv v samostatnosti, nýbrž v přijetí vlády anglické koruny, jeho původ a velšský patriotismus (byť především antikvářsky orientovaný) jej činily pro vyšší moc nepřijatelným. Na druhou stranu, byly to právě jeho příbuzenské svazky s velšskou šlechtou, které mu dodaly na důležitosti z hlediska diplomacie dvorů královského i arcibiskupského, a je to v neposlední řadě jeho znalost a zpracování velšských motivů, které činí jeho díla pro řadu dnešních čtenářů zajímavými.

Giraldovo literární dílo je poměrně rozsáhlé (celkem 17 titulů). Vedle děl hagiografických (mj. Vita s. Davidis) zahrnuje texty s náměty asketickými a církevně reformními (Gemma ecclesiastica), historicko-politickými (De principis instructione, De iure et statu Menevensis ecclesiae, Expugnatio Hibernica), autobiografickými (De rebus a se gestis, Symbolum electorum), satirickými (Speculum Ecclesiae a folkloristicko-geografickými (Topographia Hiberniae, Itinerarium Cambriae, Descriptio Cambriae).

Itinerarium Cambriae zachycuje průběh cesty canterburského arcibiskupa Baldewina, jehož průvodcem, společníkem i spolupracovníkem byl právě arcijáhen Giraldus. Látka tohoto textu je proto uspořádána jen dle souvislostí s místy, kudy vedla arcibiskupova cesta (nejednou se autor nedrží ani tohoto pořádku – jen volně asociuje vše, co zrovna pokládá za zajímavé) a je značně nesourodá – obsahuje především různá vlastivědná, přírodozpytná, etnografická a folkloristická pozorování, prokládaná směsí lokální politiky, neuvěřitelných příhod a drbů.

Druhé dílko, Descriptio Cambriae, je stručnější a méně roztěkané. V první z jeho dvou knih, podává autor nejprve geografickou charakteristiku Walesu, stručné informace o velšských vládcích a církevní správě, načež přechází k líčení povahy velšského národa, jeho zvyků, dovedností a ctností (kapitoly 8–18). Jestliže v první knize Giraldus Velšany čtenářům představil po jejich víceméně příkladných stránkách, pokračuje v knize druhé naopak s jejich slabostmi a špatnostmi. Celé pojednání pak zakončuje politicky velice obojetně. Nejprve podá návod, jak si má anglický král Wales podrobit a spravovat jej (kapitoly 8 a 9), hned vzápětí, v následující závěrečné kapitole, však poradí Velšanům, jak se mohou Angličanům účinně bránit, a cituje vizionářské prohlášení „jakéhosi velšského stařešiny“, dle něhož, ať už by Velšany potkala jakákoli pohroma, zničit je může jen hněv Boží, a tak je prý přesvědčen, že v den posledního soudu se za tento kout světa nebude zodpovídat žádný jiný jazyk ani národ, leč velšský.

Oba tato texty jsou ze všech Giraldových děl ty nejznámější – dočkaly se dokonce publikace v ediční řadě Penguin Classics. Jejich první český překlad je záslužným dílem Petra Šourka, jenž tak pokračuje ve své popularizaci extravagantního velšského autora, započaté již před více než deseti lety.

Překlad Giraldových textů je náročný v míře, v jaké to lze u velšsko-latinského humanisty očekávat. Používá často dlouhé periody, pomocí kterých svá sdělení obratně graduje. Své texty zdobí četnými citáty a narážkami na klasiky. Překladateli ztěžuje práci množstvím slov a názvů ze specifického velšského prostředí. Petr Šourek používá u všech Giraldových citátů jen vlastní překlady. Úryvky a verše z římských básníků překládá nikoli časomírou, nýbrž rýmovaným veršem a homoioteleuton používá hojně i ve zcela prozaickém textu, čímž zdařile napodobuje Giraldovu pointující dikci. Jména osob i jména místní uvádí v podobě dnes běžné ve velšském prostředí, čímž čtenáři, pokud se rozhodne zajímat se o jednotlivosti hlouběji, výrazně usnadňuje orientaci v moderní sekundární literatuře.

Šourkův překlad má některé rysy překladu adaptačního. Jeho dikce se vyznačuje bohatou a obdivuhodně pestrou slovní zásobou. Stylistické prostředky, které volí, dávají čtenáři téměř zapomenout, že čte středověký text: hypotaktická souvětí rozděluje na krátké samostatné věty (někdy to působí i trochu rušivě, jako by se začínala vytrácet narativní souvislost ve prospěch jakéhosi telegrafického sdělení; ziskem však je, že výsledný text rozhodně netrpí přemírou vedlejších vět vztažných), latinské metafory nahrazuje českými a neostýchá se používat moderní slova a obraty.

Jak už je u adaptačního překladu obvyklé, zachází překladatel s latinskou předlohou poněkud volně: občas vynechá sousloví, kterým nechce českého čtenáře zatěžovat (nejspíš proto, že mu vynechaná slova připadají zbytečná či neužitečná); na mnoha místech překladu se zase setkáváme s amplifikací – překladatel je nezřídka rétoričtější, expresivnější či duchaplnější než autor.

Posledně zmíněná inklinace snad může nasvědčovat tomu, že překladatel je přinejmenším s některými autorovými sklony a myšlenkovými postupy vnitřně sžit a že překládá jaksi spíše „per connaturalitatem“ než na základě analytické práce s textem. Důsledkem takového přístupu pak mohou být i drobná nedopatření obsahové povahy, s jakými se v jeho překladu setkáváme např. na s. 140, ve druhé kapitole druhé knihy Popisu Walesu (s. 139 n.).

Giraldus se zde věnuje otázce vojenské zdatnosti Velšanů. K jejich chvále připomíná slavné vojevůdce britského původu. Jako scholastické „sed contra“ (odstavec proto také začíná slovy „Sed, e diverso…“) posléze připomíná svědectví Gildovo: Britové, stísněni nájezdy Skotů a Piktů, naléhavě žádali („vexarunt“) o pomoc římské vojsko (které se již kolem přelomu 4. a 5. století z britských ostrovů stáhlo a bývalou provincii zanechalo vlastnímu osudu). Bez úspěchu. Pozvali si tedy na pomoc Sasy, od nichž se pak později sami nechali porazit a ovládnout. Oba tyto příklady z Gildova díla De excidio et conquestu Britanniae uzavírá řečnickými otázkami, jimiž naznačuje, že Britové se tehdy rozhodně nezachovali jako zdatné válečnické kmeny. Ve zbytku kapitoly pak stručně načrtává, co se o Gildově problematickém vztahu k vlastním krajanům chystá napsat v díle Topographia Britannica (k čemuž však již nedošlo). V českém překladu jsou však tyto historické souvislosti poněkud deformovány. Zatímco Giraldus píše: „Sed, e diverso, qui (Britanni) a Scotis et Pictis, populisque tam vilibus, fere debellati, auxiliatrices Romanas toties vexarunt legiones, dicentes, sicut ex Gilda colligimus: „Barbari nos ad mare, mare autem ad barbaros impellit“. Numquid tunc fortes, numquid laudabiles fuere?“, překlad zní (s. 140): „Ostatně i z Gildovy knihy se dozvídáme, jak Skotové a Piktové, ubohé kmeny bez pořádné výzbroje, decimovali římské sbory a div, že je na hlavu neporazili. Jak říká Gildas ústy Římanů: ‚Barbaři nás ženou do moře, moře nás žene do náruče barbarům, buď se utopíme ve vodě, nebo v krvi.‘ To že nebyli stateční bojovníci? Takoví válečníci si nezaslouží pochvalu a ocenění?“ Přísudek „vexarunt“ byl tedy uchopen blíže svému klasickému významu („sužovali“, v překladu „decimovali“). Sloveso „debellare“ je pak pojímáno jako deponentní a odporující větný vstup „e diverso“ jako přitakávající částice „ostatně“. Poselství zoufalých Britů se tak v překladu paradoxně mění ve vzdychání poražených Římanů a sugestivní otázky nabývají přesně opačného významu, než Giraldus zamýšlel.

Bylo by možné a záhodné se zde obšírněji zaobírat konkrétními ukázkami Šourkova odvážného překladu, jenž oplývá překladatelskou vynalézavostí a vtipem, souznícím s naturelem Giraldovým, ukázkami překladu, jenž je na řadě míst textem jak hravým, tak neukázněným. Leč protože zde není místa na podrobnější rozbor, připojme snad již jen několik roztržitých poznámek:

1. Překladatel je ke čtenáři štědrý. To se projevuje tím, že
- opatřil svůj překlad bohatým poznámkovým aparátem a rejstříkem,
- v rámci poznámek přináší první český překlad téměř celé jedné kapitoly (I, 11: příběh o králi Herlovi) z De nugis curialium, slavného díla dalšího velikána velšsko-latinské literatury, Waltera Mapa (1135–1210). (Dlužno ale také poznamenat, že se v překladu této kapitoly – především v její první čtvrtině – intenzivně projevují nevýhody Šourkova způsobu práce s latinskou předlohou: překlad je zde spíše parafrází.)
- Giraldův text doprovodil stručnou předmluvou a jako doslov doplnil stať Daniela Samka. Jak předmluva, tak doslov názorně vykreslují Giraldovu osobnost a kontext přeložených pojednání.

2. Nakladatelství Argo zpracovalo publikaci typograficky velice elegantně. Tiskových chyb se v ní vyskytuje jen nevýrazné množství (zaznamenal jsem jich 9). Je ovšem jeho odpovědností, že knížka neobsahuje žádné informace o autorství ilustrací (fotografií). To může vzbuzovat pochybnosti, zda nebyla dotčena autorská práva, což by u komerčního nakladatele, jakým Argo je, bylo zcela nepřípustné.

Přes všechny naznačené nedostatky nelze než vyjádřit překladateli vděk, že až budeme chystat zavazadla na výlet či dovolenou do Walesu, máme jeho zásluhou po ruce čtivý text, ojedinělý gotický bedekr, který nám usnadní poznávat velšskou krajinu i s její středověkou pamětí.