Mohlo by to být sympatické zpestření oblíbených dětských příběhů o skřítcích, kteří žijí kdesi mezi námi neviděni. Autor se však nedokázal rozhodnout, jestli chce psát spíš grotesku, nebo dobrodružný příběh.

Britský spisovatel Conn Iggulden (1971) svou živnost založil hlavně na sepisování románů o slavných vládcích minulosti: nejprve o Caesarovi, později o mongolských chánech. Největší úspěch však sklidila jeho první kniha pro děti The Dangerous Book for Boys (Nebezpečná kniha pro kluky, 2006), příručka a slovník o všem, co má správný kluk umět a znát, od chemických sloučenin přes stavbu úkrytu v koruně stromu až k průběhu velkých bitev. Povzbuzen dobrým prodejem, pustil se Iggulden do další knihy pro děti a v roce 2009 vyšly v jedné knize první tři příběhy série o létajících skřítcích Tolinech Tolinové: Výbušné historky pro děti.

Konstruuje-li nějaký spisovatel pro svou knihu fantaskní svět nacházející se mimo vnímání běžných smrtelníků, obvykle věnuje první kapitoly seznamování čtenáře s obyvateli a zákonitostmi tohoto světa. Následuje představení hlavního hrdiny (či hrdinů) a pak dobrodružství, v němž bývají obvykle zásady a pravidla z úvodu nějak narušena, ať již s dobrým či zlým úmyslem. Iggulden jako by na to neměl dost trpělivosti: v první kapitole první knihy sice prozradí cosi o národu Tolinů, skřítků, kteří umějí létat, ale jinak „jsou křehcí asi jako kus cihly“. Ale než se malí čtenáři stačí rozkoukat, hned v druhé kapitole už je všechno jinak: jestliže dospělí (z neznámého důvodu) původně nemohou Toliny vidět (děti ano, ale nikdo jim nevěří), brzy stačí, aby si nasadili modré brýle, a už je chytají po desítkách. A brzy je porušen také nejdůležitější toliní zákon, totiž nemluvit s lidmi. Trest za toto porušení potom zakládá nepříliš povedenou zápletku druhého příběhu: hlavní hrdina je odsouzen k smrti (!), ale vyhne se trestu, když dokáže vyléčit bolavou nohu svého krále. Kniha se přitom čte docela dobře, jen ty dějové kotrmelce jsou občas nesnesitelné. Igguldenovi nejde fabulovat – jako by mu chyběl bezpečný kontext historických událostí, na který byl předtím zvyklý.

Dalším problémem je neujasněnost žánru: chvílemi to vypadá na tradiční dobrodružné pohádky ve stylu Šmoulů, ale najednou do toho vpadne nějaký drsný vtip – od amputované nohy nebo využívání skřítků jako náplně do rachejtlí až ke kuriózní smrti. Jako předmět občasného vtipkování slouží především víláčkové, menší a křehčí skřítci, které Tolini všelijak „humorně“ šikanují, například je používají jako kapesníky. Ale Iggulden komiku nezvládá: vtipy neumí načasovat a vygradovat, takže v knize osaměle a náhodně trčí. Prvky z napínavého románu (uvěznění, osvobození, tajné přípravy, výlet balonem) mu jdou dobře, sympatické je také kutilství a vědátorství hlavního hrdiny – povzbuzením pro desetileté rozumbrady může být zjištění, že rozumět medicíně, fyzice nebo chemii vede ke slávě a lásce krásné princezny. Kniha by také zasloužila věkové vymezení – nejnižší věková hranice by měla začínat nějakými osmi až deseti lety, kdy už jsou děti trochu otrlejší. Potěší ilustrace Lizzy Duncanové: přístupné, ale nepodbízivé.