Rozhovor s kanadskou autorkou, výraznou postavou současné quebecké literární scény, Sylvií Massicotteovou

Eliška Matyášová: Jak vyplývá z vašeho životopisu, jste velice aktivní v mnoha oblastech a věnujete se nejrůznějším činnostem. Která z nich je pro vás skutečně zásadní?
Sylvie Massicotteová: Samozřejmě psaní. Protože když se to tak vezme, točí se celý můj život jen kolem něj. I když se mé aktivity mohou zdát různorodé, jde vlastně vždy o totéž. A jen díky této proměnlivosti se mé psaní jako celek může vyvíjet. Ať už otextuji jednu píseň a pak se vrátím k povídkám, nebo mezi dvěma povídkami napíšu román pro mládež, vždy mě to někam posune. A právě to se mi na přechodech mezi jednotlivými žánry tolik líbí.

Od policejního hlášení ke kurzu psaní...
- Možná bychom mohly naše povídání začít z druhé strany – tedy u kurzů tvůrčího psaní, které pravidelně pořádáte. V jakém duševním rozpoložení by měl člověk k vám na kurz dorazit?
- Určitě by měl být zvědavý. Jiné slovo než zvědavost mě v tomto kontextu nenapadá. Ale taková zvědavost je vlastně setkání se sebou samým. Člověk přichází na kurz tvůrčího psaní a potkává se tam s dalšími lidmi, s lektorem... Ale důležité je přijmout, že dokážeme překvapit sami sebe. Snažím se kurzy tvůrčího psaní vést tak, jak sama chápu svou tvorbu – kdybych se nenechávala znovu a znovu překvapit vlastním stylem, zřejmě bych musela přestat psát. Zajímavé mi na tom připadá to, že i když člověk píše svou dvanáctou, třináctou knihu, nikdy neví, co z ní bude. A i když se snaží si to představit, jakmile začne něco plánovat, ve výsledku se dostane někam úplně jinam, k neznámým obzorům...
A mé kurzy tvůrčího psaní fungují přesně takhle. Chodí ke mně občas lidé, kteří mají přesnou představu o tom, čeho chtějí v kurzu dosáhnout – stalo se mi například, že jeden účastník přišel s tím, že chce napsat historický román, který bude mít tři sta stran. Ukázalo se, že se tím trápí už hodně dlouho a do kurzu se zapsal, aby s románem konečně pohnul. Když jsem viděla ukázku, musela jsem uznat, že píše opravdu pěkně – mělo to rytmus a spád, používal neotřelé metafory... a jak jsme tak nad tím dumali, došlo nám, že jeho způsob psaní se podobá daleko spíš poezii než historickému románu.

- Co je náplní vašich kurzů?
- Mé kurzy mají vždy dvě úrovně a je nutné, aby účastník prošel nejprve tou první. A i když se to nezdá, už na první hodině se objeví tolik zajímavých témat – protože přístup k psaní jednotlivých účastníků je tak rozmanitý. Nikdy ke mně nechodí více než deset lidí. Často pořádám víkendové kurzy, a ty jsou hodně intenzivní – každý z účastníků tak za jediný víkend udělá ohromný pokrok. Učíme se posoudit různé styly a zajímáme se o to, jak píše každý z nás. Každý si musí uvědomit, jak nedokonalá je první verze, kterou hodil na papír – každá první verze je vždy nedokonalá. My se ale v první řadě zajímáme o to, jaké silné stránky tato první verze má. Nedostatky přijdou na řadu až poté.

- Chtěla jsem se zeptat také na to, kdo je typický klient vašich kurzů. Jde vždy o lidi, kteří již mají s psaním zkušenosti, nebo se mezi nimi objevují i úplní nováčci?
- Typický klient rozhodně neexistuje, a to se mi na tom právě líbí – ta směsice lidí, kteří se na kurzu vždy sejdou. Někteří studenti si kurz zaplatí skutečně pro radost. To jsou ti, co už vyzkoušeli kurz malby na sklo nebo kurz šití a teď se rozhodli právě pro kurz tvůrčího psaní. Někdo k životu prostě potřebuje jakoukoli tvůrčí činnost. Jiní se naopak věnují psaní již dlouhá léta a teprve teď se rozhodli, že je čas poměřit výsledky své práce s ostatními, a chtějí znát názor druhých. Lidé mají skutečně různé pohnutky. Měla jsem na kurzu například jednoho policistu, který si najednou uvědomil, že ho velice baví psát policejní hlášení. Vzal si dovolenou, koupil si zápisník a odjel do Paříže. Chodil tam po výstavách, dělal si poznámky, a když se vrátil, napadlo ho, že by se mohl zapsat do kurzů tvůrčího psaní – nevěděl ani, zda něco takového vůbec existuje. Našel kontakt na mě a zaplatil si jeden víkendový kurz...

- Přicházejí všichni s jasnou představou o tom, co by chtěli napsat?
- Na začátku si každý od kurzů tvůrčího psaní slibuje něco jiného a dost často se pak tyto prvotní představy mění – do hloubky pak jdeme třeba úplně jiným směrem, než si klient představoval. A i proto je druhá úroveň kurzu zaměřena na úpravy původního textu – a to je skutečně náročné... U prvotního textu totiž působí jakési opojení ze psaní a v prvním kurzu při tom účastníky nechávám. Povídáme si spíš o tom, jak vytvořit věrohodnou postavu, jak si vybrat správný žánr – pak už nikdo z účastníků nepohlíží na napsaný text jako dřív. Ve druhé úrovni si účastníci musí uvědomit, že jejich prvotní text není dokonalý ani konečný, a učí se pak dodat textu ucelenější formu.

- Zmínila jste onoho policistu, který se při psaní rozhodl vyjít ze svých cestovatelských zážitků. I vy sama jste procestovala mnoho zemí, než jste se dala na dráhu spisovatelky – doporučujete tento postup všem svým klientům?
- Ne, to jistě ne. Existuje mnoho různých způsobů, jak psát, a to je právě jedna z věcí, které se snažím účastníkům svých kurzů vštípit. Bývají často překvapení, když na to přijdou, ale většinou rychle pochopí, že každý z nás k psaní přistupuje jinak a že je to velice osobní věc. I když si to třeba dosud neuvědomovali, zjistí, že i oni už mají vlastní způsob psaní a že nemá cenu srovnávat. A to je právě podstatou mých kurzů – aby v sobě každý svůj způsob psaní objevil. A já nesloužím jako příklad, jsem jen živý důkaz toho, že jsem si ten svůj způsob našla. Každý spisovatel je v tomhle jiný – někteří v sobě objeví talent pro psaní velice pozdě, jiní příliš brzy, další k psaní přistupují vědecky... Já jsem se rozhodla vystudovat magisterský kurz tvůrčího psaní, a i když si myslím, že je to velice užitečná cesta a jistě bych ji doporučila každému začínajícímu spisovateli, vím, že to není cesta jediná. I cestování je jedním ze způsobů, jak načerpat inspiraci, ale rozhodně není nutné cestovat...

- Když se pro cestování spisovatel rozhodne, chce tím obohatit svou existenci a získat potřebnou inspiraci pro psaní. Nemůže se pak stát, že výsledný text je příliš zatížen autobiografií nebo cestopisnou tematikou?
- Rozhodně ne! Cestování je pro mě způsobem, jak si rozšířit obzory – vymanit se ze zaběhnutého stereotypu, potkat nové lidi, slyšet nové jazyky, novou hudbu... A cítila jsem to takhle už za studií – když mi vyučující říkali, že kdo chce psát, musí nejprve žít, vyložila jsem si to tak, že kdo chce psát, musí cestovat... A tak to už zůstalo – psaní je u mě s cestováním pevně spjato.

- Jedna z vašich povídkových sbírek se jmenuje On ne regarde pas les gens comme ça (Takhle se na lidi nekouká). Jak na ně koukáte vy? Ráda pozorujete lidi?
- Detaily jsou pro psaní strašně důležité. Vezměte si například Prahu. Tady má každý pocit, že musí vidět všechny ty nádherné památky – jistě, je to všechno krásné, ale já vnímám při cestování realitu trochu jinak. Cestování je pro mě formou setkávání. A člověk může navštívit všechny země světa a vidět všechny nekrásnější památky, ale když se na cestách s nikým nepotká, je to, jako by necestoval. V mých knihách se tak vyskytují postavy, které zažívají něco podobného – třeba dva lidé, kteří jedou do Benátek, ale cítí se tam naprosto ztracení, ale hlavně proto, že jejich vztah není v pohodě. Pro mě je jakékoli místo na světě vždy především místem setkávání.

Texty k písním, básně pro mládež
- Píšete také texty k písním – má to pro vás nějakou spojitost s poezií? A píšete vy sama poezii?
- Poezii si velice cením a stavím ji nad všechny ostatní literární žánry. Ale přišla jsem na jednu zvláštní věc – ženy, které se věnují psaní, nemají často od začátku vyhraněný žánr. Ověřila jsem si to již na studiích a pak i během všech svých kurzů tvůrčího psaní. Ženský rukopis je často na pomezí mezi dvěma žánry. A tak to bylo i se mnou – když jsem začínala psát, byly mé texty někde mezi poezií a prózou a chvíli to trvalo, než se v nich prosadila větší popisnost a začaly směřovat více k povídce. Byl to ale pozvolný proces. A zároveň už jsem také psala texty písní...

- Jak jste se k práci textařky dostala?
- Byla to víceméně náhoda. V jistém časopise mi vyšla povídka a jednoho dne se mi ozvala jedna hudební skladatelka. Řekla mi, že četla mou povídku a že se jí text zdál muzikální, a ptala se, jestli také píšu texty k písním. A tak jsme začaly spolupracovat. A přes ni jsem se potom dostala ke zpěvákům, kteří mi teď zadávají práci sami.

- Také jste v nakladatelství La Courte échelle řídila edici poezie pro dospívající. Vypadá to tedy, že vám poezie není tak docela cizí...
- V roce 2002, kdy už jsem měla na kontě několik románů a povídkových sbírek pro mládež, mě nakladatelství La Courte échelle oslovilo s nabídkou, abych u nich řídila edici poezie pro dospívající. Mou první reakcí bylo „Ale vždyť já přece poezii nepíšu!“ a oni mi odpověděli: „Proto jsme vás oslovili – nechceme, aby edici řídil básník, přáli bychom si někoho, kdo poezii především rád čte...

- A vy ji čtete?
- Čtu a velice ráda. Souvisí to s mým vnímáním jazyka. Jazyk přece všichni používáme denně, k mnoha různým účelům. Nechám třeba někomu úplně obyčejný vzkaz na záznamníku a pak zamířím k pracovnímu stolu a mám se začít soustředit na svou tvorbu – zajímá mě na tom ten přechod od každodenního jazyka k jazyku literárnímu. Uvědomují si to například i někteří účastníci mých kurzů. Často se setkávám s tím, že používají slovesa v jednoduchém minulém čase, který se v běžné řeči neužívá, právě proto, že chtějí mít jistotu, že přešli ke vznešenější formě vyjadřování. Já také potřebuji cítit tu změnu a zjistila jsem, že za tím účelem používám právě poezii. U nás doma se na nejrůznějších místech povaluje mnoho sbírek básní – a když se chystám jít psát, vezmu si některou z nich a na chvíli se začtu. Pomáhá mi to změnit pohled na svět – básníci dokážou s jazykem zahýbat.

- Proto jste přijala nabídku na onu edici poezie pro mládež?
- Ano, přijala jsem ji mimo jiné proto, že básníky velice obdivuji a mám mezi nimi mnoho přátel. V rámci edice jsem proto oslovila mnoho básníků, jejichž tvorba se mi líbila, a dvanáct z nich se rozhodlo s námi spolupracovat. Byli mezi nimi například Roger des Roches, Louise Dupréová či Denise Desautelsová.

- Jak spolupráce probíhala?
- Požádala jsem každého z nich, aby napsal novou básnickou sbírku určenou speciálně pro dospívající. Podmínkou však bylo, aby se nesnažili dělat kompromisy – chtěla jsem, aby měly děti možnost seznámit se s tím, jak tito básníci skutečně píšou. Nechtěla jsem tedy, aby se snažili psát zjednodušeně. A potěšilo mě, s jakou chutí se toho vybraní básníci zhostili. Někteří se snažili vzpomínat na období svého dospívání, jiní dali přednost svým současným představám o mladých... Ale dopadlo to všechno báječně a i sami básníci byli překvapení, jak dobře jejich „dětská sbírka“ pasuje k jejich běžné tvorbě – většina z nich uznala, že tato „sbírka pro mládež“ netvoří jen jakousi slepou uličku v rámci jejich díla, ale že do něj naopak skvěle zapadá.

- Čtou tuto poezii i dospělí?
- Právě že ano! Mnoha dospělým, kteří jinak poezii nečtou, tato edice umožnila se s poezií seznámit. Nejde o to, že by to byla „snazší“ četba, jak by se mohli někteří domnívat – řekla bych, že je jen přístupnější, právě díky dětskému pohledu na svět.

- Zajímalo by mě ještě, jak tuto poezii přijímají sami dospívající. Jen těžko si totiž dovedu představit pubertální dítko, jak sahá po sbírce básní...
- Nakladatelství La Courte échelle vždy patřilo mezi průkopníky a nebálo se zkoušet nové věci. Asi před třiceti lety se například stalo prvním ryze quebeckým nakladatelstvím, které se rozhodlo vydávat ve velkém knihy pro mládež. A tak je to i s edicí poezie pro dospívající. Dopředu věděli, že je to riskantní podnik, a samozřejmě jim bylo jasné, že to nebude zisková záležitost. Nicméně své publikum tato edice má – například na školách.

- Sbírky se tam stávají povinnou četbou?
- Tak bych to neřekla. Ale určité využití na školách nacházejí. Mimo jiné například pořádám kurzy pro učitele základních a středních škol, kteří se chtějí ve svých hodinách věnovat s žáky tvůrčímu psaní – a tak mají učitelé možnost se s edicí poezie pro dospívající seznámit. Současně s každou sbírkou navíc vychází také jakési pracovní listy, které poezii žákům ještě lépe zpřístupní. Navíc bych chtěla zdůraznit, že jsme si dali velice záležet i na grafické úpravě všech svazků – podíleli se na ní ti nejlepší ilustrátoři.

Psát pro děti
- Dokážete říct, zda mladí lidé v Quebeku hodně čtou? A má na to vliv takový fenomén, jakým je například Harry Potter?
- Myslím, že četba je mezi quebeckou mládeží stále velice populární... Samozřejmě existují různé typy literatury pro mládež a zmiňovaný Harry Potter je jedním z nich. Nicméně vychází i detektivky pro mládež, fantasy, románky pro dívky – a to je na tom to důležité, nabídnout co nejširší paletu žánrů, aby si každý mohl vybrat, co ho oslovuje.

- Jak jste se vy sama dostala k psaní pro děti a mládež? Vydala jste například několik knížek, jejichž hrdinkou je dívka jménem Pitchounette – jestli se nepletu, tyto příběhy nyní vycházejí i v souborném vydání...
- Soubor knížek o Pitchounette je skutečně určen spíše mladším dětem, i když se ta postavička u mne objevila už dřív, v jednom z románů pro dospívající. Účastnila jsem se jednou knižního veletrhu v Montrealu, kde jsem měla za úkol představit svou tvorbu. A po mém vystoupení ke mně přišla jedna malá holčička a chtěla vědět, zda bych neměla také nějakou knížku pro ni. Bylo mi líto, že jsem ji musela zklamat, protože jsem v té době měla jen jeden román pro starší děti. Měla jsem tehdy rozepsanou jednu velice ponurou povídkovou sbírku, Le cri des coquillages, kde je ústředním tématem prázdnota. A když jsem přišla domů, padla na mě taková zvláštní nálada a říkala jsem si: „Jak já tohle jenom přežiju, to se mi nemůže podařit, dopsat tak chmurnou sbírku...“ A uvědomila jsem si, že si potřebuji trochu vyčistit hlavu při psaní něčeho docela jiného. Neměla jsem v té době domluvenou spolupráci s žádným zpěvákem, takže psaní textů nepřipadalo v úvahu, a tak jsem si řekla, že začnu psát knížku pro děti... A v průběhu psaní jsem zjistila, že ta malá holčička, o které píšu, je vlastně mladší verzí jedné z mých předchozích postav.

Povídkám se věnuji ze všeho nejvíc
- Vraťme se ještě k vaší tvorbě pro dospělé, k povídkovým sbírkám. Předpokládám, že ty jsou pro vás stále ústředním bodem zájmu...
- To máte pravdu, povídkám se asi věnuji ze všeho nejvíc...

- Chtěla bych se vás zeptat, jak taková povídková sbírka ve vašem případě vzniká. Stanovíte si předem určité téma, kterého se pak držíte? Nebo si jen tak píšete povídky do šuplíku a pak z nich sestavíte sbírku?
- Systematický přístup, to rozhodně není nic pro mě... Někteří spisovatelé píší tak, že si předem určí téma a pak postupně zpracují všechny jeho podoby – je to jistě obdivuhodné, ale tohle já neumím. Když mám nad sebou bič v podobě určitých omezení, jsou mé texty strašně svázané a nudné. Nicméně bych chtěla umět takhle tvořit – byla bych si pak jistější sama sebou.

- Jste tedy spíše příznivcem volných asociací a vaše sbírky se rodí živelně, náhodně? Kdy jste se vlastně rozhodla věnovat se povídkám?
- Vydala jsem sbírek už pět a samozřejmě se to svazek od svazku mění, ale na začátku jsem rozhodně neměla žádný plán. Možná bych měla zdůraznit, že jsem se k povídkám dostala v 80. letech, v době, kdy probíhal v Quebeku jakýsi povídkový boom. Začal například vycházet časopis XYZ zaměřený na současnou povídkovou tvorbu, a také vzniklo nakladatelství L’instant même, kde posléze vyšly všechny moje sbírky. Mé starší texty navíc stály na pomezí mezi poezií a prózou a teprve v té době začala převažovat jejich narativní složka. Někdo mi tehdy řekl: „Ale ty přece píšeš povídky!“ – a teprve pak jsem si to sama uvědomila. Vyšlo mi pak několik povídek v různých časopisech a z počátku jsem vůbec necítila potřebu vydat je knižně – měla jsem pocit, že knih už je na světě dost, a nechtělo se mi ještě víc přesycovat knižní trh. A teprve během studia tvůrčího psaní na Montrealské univerzitě mě mé okolí přesvědčilo, že by to přece jen bylo žádoucí – zaujal mě především názor, že když povídková sbírka vyjde, lze práci na ní považovat za ukončenou, a že se tedy spisovatel může posunout dál.

- Jak tedy vznikla vaše první sbírka?
- Když jsem se rozhodla, že zkusím sbírku vydat, přečetla jsem si v jednom zátahu těch zhruba sedm, osm povídek, které jsem do té doby napsala, a došlo mi, že mají něco společného – v každé z nich šlo o pohled určité postavy na určitou skutečnost. A přišlo mi to natolik markantní, že jsem se rozhodla v této tematice pokračovat. Stejně jsem postupovala i u dalších sbírek, s tím rozdílem, že vhodnou tematiku mi pomáhají najít i literární kritiky, které se mým textům věnují. Čtu je vždy velice pozorně, protože se tam mohou objevit i věci, na které bych sama nepřišla.

Zachytit prchavý okamžik ve světě, který plyne klidně dál
Vaše povídky jsou velmi poetické, jejich snová atmosféra často připomíná fotografie či kresby. Vy sama jste svými texty opatřila několik obrazových, a zejména fotografických publikací – je pro vás vizuální stránka textů důležitá?
- Povídka je v tomto ohledu ideální literární žánr, protože se v ní dá zachytit byť i jen jediný prchavý okamžik, stejně jako na fotografii. V mé tvorbě se tak často objevuje závrať, chvilkové opojení, okamžiky, kdy nám něco uniká. Nikdy nejde o skutečná dramata či závažná životní rozhodnutí – spíš jde o každodenní chvilky, kdy máme pocit, že ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Krátké útvary se pro to hodí nejlépe. Román je zajisté taky zajímavý žánr, ostatně právě mám jeden rozepsaný, ale musí se v něm na realitu pohlížet jinak. V povídce jde právě o zmíněné napětí mezi konkrétním okamžikem, který je pro nás v danou chvíli vším, a okolním světem, který plyne klidně dál.

- Máte tedy pocit, že je obtížnější psát povídky než delší texty?
- Takhle se to říct nedá, ale zajisté jde o odlišný způsob práce. Mám ráda tvrzení, že psát povídky je jako nastoupit do rozjetého vlaku. Je třeba se rychle zorientovat a okamžitě přejít k věci.

Milostný dialog z papíru na filmové plátno
- Zmiňovaná práce na fotografických publikacích asi souvisí s povoláním vašeho manžela, který je fotograf a režisér. Jak probíhá vaše spolupráce?
- Bohužel dnes již nemáme tolik příležitostí věnovat se společným projektům – jsme oba příliš zaměstnaní. Nicméně jeho práce sehrála v mém vývoji zásadní roli právě v 80. letech, v době, kdy v mé tvorbě nastal posun od poezie k próze. Manžel tehdy začal pořádat veřejná vystoupení s novou technikou, kterou byl grafický zápis na filmový pás. Už dřív na veřejné projekce svých filmů zval hudebníky, kteří jeho grafický projev pokaždé doplnili improvizací. A jednou mu jeden z těch muzikantů napůl v žertu řekl, že "to není spravedlivé, protože oni musí improvizovat naživo, zatímco on jen pohodlně přihlíží projekci svého filmu“. A můj muž to tehdy vzal vážně a řekl, že se tedy také pokusí improvizovat. Při příští projekci si na scénu nainstaloval prázdný filmový pás a tak, jak se kotouč s páskou otáčel, kreslil na něj manžel obrázky. Já jsem v té době seděla stále zavřená u sebe v pracovně, psala jsem nové a nové texty a přišlo nám líto, že svá tvůrčí dobrodružství takto oddělujeme. A tak se zrodil nápad na spolupráci.

- Začala jste psát texty v přímém přenosu?
- Něco takového, i když to nejprve byla jen soukromá záležitost. Usadili jsme se u stolu v kuchyni, manžel spustil projektor a pak jsme tahali lístečky z krabičky. Já měla před sebou štos prázdných papírů a začala jsem na dané téma psát, co mě napadlo. Každou větu jsem pak manželovi nahlas přečetla a on ji v tu chvíli graficky ztvárnil a promítl na zeď. Byl z toho vlastně takový dialog, na jehož konci byl krátký film a několik popsaných listů papíru – první takový, který za něco stál, byl útvar nazvaný La lettre d'amour (Milostný dopis). Později jsme dělali i veřejná vystoupení za přispění dalších umělců, ať už to byli tanečníci, či hudební skladatelé...