Jurij Makarov je známá postava především z doby pomerančové revoluce, kdy vysílal v televizi 1+1, posléze napsal o revoluci knihu. V současné době je šéfredaktorem nezávislého týdeníku Tyždeň.

Kulturnyj šar (Kulturní vrstva) je jeho prozaická prvotina. Jde o literární thriller, jehož hlavní hrdina Serhij potká na hradě Dunajevci u Oděsy půvabnou mladou archeoložku. Pozve ji na oběd, ale jsou přepadeni. Serhij s Irynou musí prchat. Nejdříve do Oděsy, pak do Lvova, posléze do Kyjeva a nechtěně opět do Oděsy a Dunajevce. Během jejich úniku před nejprve neznámými vrahy se čtenář letmo dovídá o archeologických vykopávkách, které jsou na Ukrajině výnosným byznysem nejen pro oligarchy, ale i pro pracovníky muzeí, akademií apod. Iryna odhalila místo tzv. Svjatoslavova pokladu, a proto je nutné ji unést, což se také nakonec nepřátelům podaří. Serhij, starý mládenec a sympatický bručoun, je do Iry blázen a je ochoten za ni položit život.

Příběh je vyprávěn ich-formou, velice „mužským“ jazykem. Autor nám předkládá hrdinu, který hraje skvěle na piano, je sečtělý, miluje rychlá auta a pracuje ve výnosném dovozu léčiv, je též znalcem bojových umění, prošel armádou, vkusně se obléká a celkově působí až na výjimky téměř dokonale. Nicméně jeho vnitřní monology jsou mnohdy ploché a jednotvárné, je nelehké autorovi uvěřit spojení Serhijovy fyzické zdatnosti a intelektuální výše, hrdina připomíná filmové hrdiny obrostlé muskulaturou, ale jinak něžné až naivní milovníky. Na druhou stranu je třeba ocenit Makarovovu snahu předat čtenáři veškeré myšlenkové pochody zádumčivého muže. Iryna je však vykreslena jen velmi zhruba, je znát, že autorovi je ženská psychika dosti vzdálená a – podobně jako hrdinovi – ne vždy srozumitelná. Tam, kde by ženská autorka předvedla „ženskou logiku“, autor raději mlčí a nechává Serhije překvapeně zírat.

Text je prokládán úryvky z literatury týkajícími se historie Dunajevce, knížete Svjatoslava, života staré Rusi apod.

Jak je uvedeno v tiráži, jedná se o tzv. masovou literaturu, která si nedělá vysoké ambice. Nicméně jazyk a informace, které autor předkládá, stojí za povšimnutí. Makarov perfektně ovládá ukrajinštinu, což je třeba velice ocenit, neboť jeho literární kolegové, kteří se též pokoušejí o podobný druh lehkého detektivního žánru, většinou nedovedou vystavět podobně inteligentní a věrohodnou zápletku a hlavně se potýkají s jazykem, který ne vždy dobře ovládají.