Třetí beletristická kniha známého ukrajinského novináře a dokumentaristy Jurije Makarova Tři čtvrtě na deset je jakousi zpovědí kyjevského šedesátníka, do jehož života vstoupila mladičká studentka a zjištění, že má jisté schopnosti, o nichž neměl ani tušení. Začne pátrat v paměti, odkud se mohly vzít, čímž odkrývá sobě i čtenáři skvělý vhled do života člověka z konformní sovětské ukrajinské rodiny.

Hlavní hrdina knihy se narodil v Londýně, kam byl jeho otec coby válečný veterán poslán ihned po druhé světové válce „chytat špiony“. Rodina se brzy vrátila do Kyjeva, kde Mykola Pavlovyč prožil přes šedesát let. Již jen to, že měl v občance uvedeno místo narození „Velká Británie“, jej předurčilo k tomu, aby vystudoval anglistiku a zůstal na katedře jazyků až do penze. Inteligentní konformista a bonviván prožil oproti většině obyvatel Sovětského svazu velmi slušný, zaopatřený život, nikdy nestrádal, měl to, o čem se ostatním mohlo jen zdát, nikdy jej nikdo nepronásledoval, rodina neměla zvláštní potíže. Oženil se, měl dceru, která, sotva to bylo jen trochu možné, odešla do USA, manželka zemřela a Mykola si kromě malého úvazečku na katedře přivydělává doučováním angličtiny. Tak se v jeho životě objeví Nasťa, studentka, která jej svede a kterou je Mykola ochoten okamžitě si vzít. Ve stejnou dobu ovšem zjišťuje, že kdykoli pronese nějakou kletbu, doslova se vyplní. Prorektorka na univerzitě, ženská s kolchozními manýry bez vzdělání a úrovně, dosazená vedením školy, odmítne koupit pro jazykovou katedru projektor a Mykola si posléze uleví na její účet. Na dotyčnou zanedlouho spadne billboard. Pohádá se v obchodě a „popřeje“ sprosté prodavačce, aby skočila pod auto. I to se stane. Jindy si jen pomyslí, aby někdo shořel… A všechno se do písmene vyplní. Nicméně se zdá, že vše jsou náhodná neštěstí. Největší rozruch však způsobí Mykolovo přání, aby spadl nejvyšší kyjevský věžák.

Mykola je zcela konsternován. Pokouší se vybavit si, odkud se v něm vzal zvyk klít. Pokouší se s daným „darem“ sžít. Pustí se do analýzy vlastní minulosti, dostane se k rodině, první dívce, brigádě, svému manželství, práci… Probere celý svůj život. Stále přitažlivý penzista se přes dceřino naléhání nijak nemá k tomu, aby se za ní přestěhoval do New Yorku. Mezitím se v jeho usedlém životě prohání dvacetiletá Nasťa, která by klidně mohla být jeho vnučkou.

Jurij Makarov působil dlouhá léta jako novinář, publicista a dokumentarista, byl šéfredaktorem nejlepšího ukrajinského týdeníku a je znám i jako televizní moderátor. Sám vystudoval filologii a stejně jako hrdina jeho knihy, i on se narodil v cizině (v bulharské Sofii). Novinářský styl je z vyprávění cítit, většina příběhů, ať z minulosti, či ze současnosti, je vylíčena velice plasticky a s nadhledem „inteligenta z dobré rodiny“. Knihu lze číst jako příběh osamělého a zamilovaného starého muže, ale také jako dokumentární fresku ze sovětských reálií od konce války do současnosti. Mykola Pavlovyč se musí prokousat všemi vrstvami svého života, aby mu mnohé věci došly, aby pochopil a uznal, jaký byl v podstatě slaboch, paňáca a snaživec, který si pěstoval auru neodolatelného a sečtělého bonvivána. Zde je třeba kvitovat s povděkem, že autor opatřil knihu poznámkami pod čarou, kde se nacházejí vysvětlivky reálií, osob a událostí ze sovětských dob. Pravda, poznámka věnovaná Leonidu Brežněvovi mi sice připadá již příliš, ale i na současné Ukrajině se již lze běžně setkat s generacemi, které mají o gerontokratických koncích sovětského impéria jen velice mlhavé ponětí.

S cynickou nadsázkou se lze vcítit do té vrstvy sovětských občanů, jejíž příslušníci byli na správně straně barikády, nebyli potížisté, a i když jim postupně spousta věcí docházela, své výsadní postavení odmítali opustit. Mykola Pavlovyč je klasickým příkladem člověka, který je velmi inteligentní, vzdělaný (kniha je taktéž prokládána pasážemi či citacemi ze světové literatury, a to v jazycích originálu), ale „připosraný“. Na stará kolena se mu tento jeho charakterový rys pomalu otvírá, a přestože se zdá, že pro svou mladičkou milenku je vzorem krásy a chytrosti, musí si začít přiznávat, jak uboze se často choval a chová, jak se ještě nyní snaží „oblbnout“ sám sebe i okolí.

Knížka se čte velmi dobře, je psaná čtivě, je napínavá. Všechny citace a úryvky jsou vysvětleny a přeloženy, navíc nevyvolávají dojem, že mají sloužit jako demonstrace autorovy přemoudřelosti, jen vhodně doplňují děj. Velmi dobře je také vylíčen současný Kyjev, jeho architektura, současné zvyky, návyky a „puls“ města. Výborný je i vhled do jazykové otázky na Ukrajině v minulosti a dnes. Tím, že je autor nejen vystudovaný filolog, ale navíc novinář, dovede jazykové téma v příběhu podat velmi srozumitelně, aniž by musel zacházet do speciálních detailů či užívat odborné termíny. Vybrané části knihy by mohly sloužit jako zcela plnohodnotné dokumentární ukázky toho, jak se žilo za SSSR.