I já jsem byl v Itálii... se jmenuje kniha literární badatelky Nelly Mlsové, která v ní shromáždila a okomentovala literární texty více než třiceti českých autorů, které vznikly v rozmezí posledních sta let. Mohla to být výborná antologie, kterou by ocenili všichni, jimž tato země („kde kvetou citrusovníky“) přirostla k srdci – nebo jsou k tomuto srdečnímu srůstu náchylní.

Ten podmiňovací způsob se pokusím zdůvodnit, ale nejdříve trochu k látce knihy. Titul je samozřejmě parafrází motta, kterým Goethe předeslal svou Italskou cestu („Auch ich in Arkadien“). A to motto je zase německým překladem latinského „Et in Arcadia ego“ (autorem je Vergilius), což má jednak význam vzpomínky na idylickou zemi Arkádii (ta ovšem není v Itálii, ale v Řecku, což je nutné brát jako licenci) a pak také ten, že i zde má panství Smrt, že i zde nakonec vládne neodvratný zánik... Nella Mlsová píše, že toto úsloví „dnes známe především z výtvarného umění“, ale stálo by za to snad uvést, že v 90. letech je evokoval dramatik Tom Stoppard ve své skvělé hře Arkádie, též opakovaně uváděné u nás. Ale to není podstatné.

Itálie samozřejmě není zemí jen tak ledasjakou, je to země obzvláštní cestovatelské touhy, jež nemusí být jen banálně turistická. Ostatně žádná cesta nemusí být jen banálně turistická. Cesty do Itálie mají svou dlouhou historii a tato historie je sama o sobě velkým kulturním fenoménem, který se týká celé evropské civilizace (náboženské poutě, tovaryšské cesty za uměním, šlechtická Grand tour, romantismus etc.). Itálie je zemí, jež je pravděpodobně více než kterákoli jiná spojena se silným estetickým okouzlením, které se přirozeně projevuje tím, že ho okouzlený jedinec touží zachytit, někteří písemně. Kvalita, hodnota i motivace takového zachycení je různá, na určité úrovni lze mluvit o literatuře, ovšem to je spíš výjimka.

V knize jsou sebráni a vybráni čeští autoři prozaici, kteří se během 20. století „setkali“ s Itálií a zanechali po tom literární stopu. Jsou to lidé různého typu, založení, světonázoru, jsou mezi nimi jména slavná a v české literatuře či kultuře nepominutelná: Karel Čapek, Jaroslav Durych, Josef Svatopluk Machar, Jakub Deml, Josef Váchal, Arne Novák, Zdeněk Kalista, Jan Werich... Jsou tu i jména méně známá či (po)zapomenutá: Jaroslav Hilbert, Karel Scheinpflug, Rudolf Medek, Jaroslav Maria, A. C. Nor, Čestmír Jeřábek, Josef Toman, Ladislav Stehlík...

Zvláštní pozornosti se dostalo dvěma osobnostem: poněkud exaltované básnířce Ludmile Bučanové, jejíž vášeň pro Itálii vyjadřovalo její umělecké jméno Simonetta Buonaccini, a hudebníkovi Filipu Topolovi, autorovi autobiografické cestovní novely Karla Klenotníka cesta na Korsiku (1999), již Mlsová interpretuje jako prózu o hledání sebe sama, což je správné. Oběma textům je tu věnována zvláštní kapitola: emfatické výkřiky Simonetty Buonaccini psané na rubu pohlednic jsou tu reprodukovány, naproti tomu ukázka z Topolovy novely tu z neznámých důvodů chybí, zato se dozvíme, jaká je tu role „vypravěčského subjektu“ a že nalezení sama sebe má na „škále užitečnosti cestování, jak ji vymezuje kulturní antropologie, ve všech svých projevech navýsost osobní funkci“. Chce se tím asi říct, že mnozí lidé rádi cestují a občas jim to i prospěje.

Nejstarší zařazené texty pochází z let těsně před vypuknutím první světové války (Anna Řeháková, Ferdinand Klindera), nejmladší jsou z let devadesátých (Josef Kroutvor, František Skála, Viktor Faktor). Jak už to bývá, některé texty jsou zajímavější, jiné méně, některé odvál čas, jiné se dají číst i po mnoha desetiletích: osobně mi připadají nejhorší produkty uvolněných let šedesátých, kdy občas už někdo mohl na Západ a Češi takzvaně znovu objevovali svět: je pro ně typická protivná žoviálnost spojená s pomrkáváním, že víme, co chceme mezi řádky říci, přičemž povinná je pokroková úlitba, projevující se občasným povzdechnutím nad tím, že italský pracující to má přes všechny západní vymoženosti těžké. Naproti tomu čtenář ocení, jak bravurně, živě a s vtipem se psalo před takovými osmdesáti léty, kdy člověk byl klasicky vzdělán a měl vkus. Každému z autorů věnuje Nella Mlsová medailon, v němž faktograficky a výstižně přibližuje vztah pisatele k Itálii, okolnosti a souvislosti jeho cesty etc. Dovoluji si tvrdit, že to je na její práci nejpřínosnější. Bohužel ale hlavní ambice pořadatelky knihy spočívala v něčem jiném.

Cestopisy jsou obecně velmi populární žánr, ty italské mají svoje specifika. Především asi v tom, že jsou o Itálii, což je odlišuje od cestopisů třeba o Islandu. Itálie je země, do které mnoho cestovatelů přijíždí už jaksi připravených, neboť o antice, renesanci a papežích, Římě, Benátkách a Neapoli slyšel skoro každý a ten, kdo hodlá něco napsat, toho obvykle slyšel a četl až moc.

Tato připravenost totiž bývá občas na škodu, neboť pisatel má pocit, že už stejně všechno bylo napsáno. S tím však souvisí, že nikdy toho nebude napsáno dost – a v Itálii je toho tolik, že nikdo vlastně nemůže říct, že ji skutečně zná. Proto se cestovatel velmi často za svůj příspěvek k dlouhé řadě italských impresí v úvodu omlouvá, což je prý jedna ze zvláštností italských cestopisů, i když to možná člověk dělá, i když píše třeba o Číně. Nella Mlsová tomuto poznatku věnuje celou jednu kapitolu, kterou začíná postřehem, že „nedílnou součástí většiny sledovaných próz je předmluva“. Ta se skládá ze dvou částí: v první autor vysvětluje, oč v jeho knize nepůjde, ve druhé, oč naopak půjde. Nella Mlsová tato pukrlata vědecky definuje jako „svébytnou realizaci toposu skromnosti a rovněž exordiální topiky“. Díky této terminologii je čtenáři Itálie a literární věda hned bližší.

Itálie je Itálie je Itálie...

U českého autora se navíc projevuje ta skutečnost, že je z Čech, od čehož se jen tak neodpáře ani v Itálii: často nebo stále na svou vlast myslí a to, co vidí, poměřuje svou českostí. U někoho je to samozřejmě víc, u někoho méně, někdo vplyne do italského světa snáze a silněji, u někoho zůstane distanc, to závisí na temperamentu, vzdělání, citovosti a třeba také na tom, jak je tam dlouho. Někdo píše spíše pro sebe (ale i tak je to literatura), jiný chce napsat knihu, protože se cítí být spisovatelem, má to za úkol a chce, aby se mu cesta rentovala. Někteří jsou Itálií vzděláni, rozumí například antice a vůbec mají smysl pro umění. Někteří mají potřebu poněkud poučovat. Jiní se krotí a raději píší o tom, co tam viděli a cítili, přičemž nelze říci, že to vždy za to stojí.

Tyto věci jsou veskrze triviální a napadnou asi každého. Já o nich tady píšu, neboť bych tím mohl ušetřit čas hypotetickému čtenáři sáhodlouhé úvodní statě Nelly Mlsové, jež zabírá třetinu knihy. Literární vědkyně se rozhodla, že italské texty české provenience potřebují masivní obložení jakousi strukturální analýzou, že je nutné je proklepat, prosvítit a nařezat na plátky, jež pak bude suché a vypreparované skládat do umrtvujícího alba. Shromáždila jistě úctyhodné množství literatury, pročetla možná všechno, co kdo v posledním století o Itálii aspoň trochu podstatného napsal, vybrala ukázky a seřadila je do knihy. Není sice úplně jasné, co bylo klíčem při výběru právě těchto ukázek z vybraných knih (proti výběru autorů asi těžko mít námitek), ale to je jistě autorčino právo. Například z Macharových italských knih by se jistě dal vybrat úryvek příkladnější než noční rozjímání na břehu Neapolského zálivu, když právě jeho „pojetí“ Itálie bylo tak polemické, vyhrocené a osobní, přitom výstižné pro určitý rys českého sebevymezování (ostrý antiklerikalismus a antikatolicismus, který se ostřil právě na hraně Říma antického a papežského).

Práce Nelly Mlsové nese znaky odborné literárněvědné studie, která se píše nikoli z důvodů, že by ta látka člověka zaujala, že by měl touhu a potřebu o ní něco zajímavého napsat, ale proto, že autor chce demonstrovat, že zvládl příslušnou metodologii a terminologii. Zabraňuje jí to vyjádřit se prostě a lidsky o věcech, které jsou přitom čtenářsky vděčné a zajímavé. Nutí ji to pak psát takové věty, kde se to míhá autorským subjektem a objektem, různými hledisky mluvčího, sociologickým zřetelem nebo genderovými poznatky, že autoři mužského pohlaví vnímají ženy jako možný „sexuální objekt – objekt touhy, a to i tehdy, když se jedná o ženy, které si vydobyly místo v historii jinak než svým vzhledem“. Možná je taková formulace míněna ironicky, ba je to pokus o humor, ale poznat to ve vše obklopujícím suchopáru příliš nelze.

Je nutné respektovat, že se jedná se o práce z oboru literární vědy, ale je otázka, zda v takovém rozsahu a v takové podobě je možné skoro úplně ponechat stranou historické, náboženské, politické, ba i kulturní souvislosti; zda je možné téměř úplně ignorovat vztah k italskému fašismu, česko-italské poměry poválečné, vztah italské levice k pražskému jaru a následné normalizaci, mnoho různých okolností dalších.

Je skoro až s podivem, že tak lákavé, citem, uměním a krásou prodchnuté téma bylo možné pojednat tak odbornicky, vědátorsky, katedrově. Pravděpodobně Nella Mlsová zdolala touto prací nějaký vytoužený vědecký stupínek a postoupila ve vědecké kariéře o kus dál. To jí lze jen přát. Kdyby pak tuto práci založila kamsi do univerzitního archivu, nestalo by se vůbec nic hrozného a sen o Itálii by mohl krásně dál proudit hlavami jím zasažených. Takhle si budou muset tu hlavu pořádně propláchnout.

***

Itálie samozřejmě není zemí jen tak ledasjakou, je to země obzvláštní cestovatelské touhy, jež nemusí být jen banálně turistická. Cesty do Itálie mají svou dlouhou historii a tato historie je sama o sobě kulturním fenoménem.