Jean Delumeau: Tisíc let štěstí
První celosvětový válečný konflikt zdůraznil pesimismus, který se začal rozvíjet již před rokem 1914. Nepokoje meziválečného období pak působily stejným směrem.
JE OPTIMISMUS ZBABĚLOST?
První celosvětový válečný konflikt zdůraznil pesimismus, který se začal rozvíjet již před rokem 1914. Nepokoje meziválečného období pak působily stejným směrem. Odtud pochází slavné Valéryho konstatování: „My civilisace víme nyní, že jsme smrtelné. […] A vidíme nyní, že propast dějin je dosti velká pro celý svět. Cítíme, že civilisace je právě tak křehká jako život. […] Je ztracena iluse o evropské kultuře a důkaz o bezmocnosti vědění, jak zachrániti cokoliv. Je věda zasažená smrtelně ve svých mravních ctižádostivostech a jakoby zneuctěna krutostí svého užití. Je idealism těžko vítěz, hluboce rozdrásaný, odpovědný za své sny.“ Valéry tento text uveřejnil v roce 1936. Od té doby vše, co se odehrálo ve světě, nevybízí právě k optimismu a ve srovnání s minulostí se zdá, že 20. století bylo zcela zřetelně tím nejzločinnějším stoletím v dějinách. Vraždění Arménů, nacistické, japonské a stalinské barbarství (zde mám na mysli zejména nešťastnou Ukrajinu), holocaust, hrůzy čínské kulturní revoluce, genocida v Kambodži a Rwandě, etnické čistky prováděné Srby, mučení používané v mnoha zemích: to vše jsou hrůzné skutečnosti, které se odehrály v našem věku. Je jisté, že se rozpadla sovětská říše, padla Berlínská zeď, podněcovatelé apartheidu už nejsou u moci v Jižní Africe. Ale střední a východní Evropa prožívá nadále období chaosu, dále se rozšířila hrozba muslimského integrismu, u nás roste nezaměstnanost, stejně jako pocit snížené bezpečnosti a spotřeba drog. Po velkých nadějích vyvolaných v době osvícenství a v 19. století jsme zase zprudka dopadli na zem. Ale ať už byl pád jakkoli bolestný, musíme se vzpamatovat a svou situaci jasnozřivě promyslet. A k tomu nám mohou posloužit úvahy nad dílem Roberta Musila, jehož aktuálnost zdůraznil Jacques Bouveresse. Pokud jde o technický a sociální „pokrok“, můžeme spolu s ním konstatovat, že „to, čeho jsme nabyli ve skutečnosti, jsme ztratili v oblasti snů“. Naše doba je „dobou dovršování a dovršení vždy vede ke zklamání“. Odtud pramení romantické pokušení, „které prchá od přítomnosti směrem ke všem podobám minulosti, v níž hledá modrý květ ztraceného bezpečí“. To ale pravděpodobně neexistovalo nikde jinde než v našich snech. Nezaměňujme naše smutné úvahy o nedávných dějinách za potvrzení dekadence. Neboť, jak poznamenává Peter Sloterdijk, kterého cituje Jacques Bouveresse: „Když ubývá naivity a přibývá vystřízlivění, neznamená to ještě nutně úpadek Západu.“ Kromě toho, jak zaznamenal Musil: „Voda stéká s hory dolů, ale ne naopak.“„Přese všechno je pro mne neoddiskutovatelné, že se už nikdy nevzdáme výhod (…) kterých jsme dosáhli, a že můžeme překonat škody, které jsme utrpěli.“ „Současný stav evropského [dnes bychom řekli západního] ducha se podle mne nevyznačuje nadměrnou zralostí, ale nevyzrálostí.“ Je náš současný pesimismus znamením „nevyzrálosti“? Řekl bych uměřeněji, že ukazuje na náš nedostatek trpělivosti, což je výraz, kterým lze rovněž charakterizovat milenarismus všech dob, včetně tak zvané vlny „New Age“. Neoznamuje snad pro začátek 21. století přechod ke šťastné éře Vodnáře? Na dlouhá staletí milenarismus – a to je zcela přirozené převzal princip dělení lidských dějin na krátké úseky, jaký byl dříve běžný a jenž navíc posvětil svatý Augustin. Ten ve spise O obci boží skutečně určil pět historických období od Adama až po narození Ježíše. Uvedl, že šesté období „probíhá nyní“ a sedmé „bude naším sabatem“. I když biskup z Hippo vyzýval k tomu, abychom v šestém období „nepočítali generace“, jeho způsob chronologického dělení neumožňoval uvažovat o dlouhých úsecích lidských dějin. Rozdíl mezi svatým Augustinem a milenaristy spočíval pouze v jejich přesvědčení, že sedmé období nebude „věčným sabatem“, ale dobou pozemské vlády Kristovy. Milenaristé vždy věřili, že tato vláda přijde záhy. Vytrvalost této jistoty můžeme pozorovat od montanistů až po současné proroky „New Age“, přes Jáchyma z Fiore, Vieiru a Jurieu. A bylo logické, že se snažili toto „záhy“ uspíšit. Aby se vše odehrálo co nejdříve, potřeboval Bůh své „vyvolené“. Tato netrpělivost, která byla základem eschatologie, vysvětluje násilí nejradikálnějších táboritů, Müntzera, vestfálských novokřtěnců, „Mužů páté monarchie“ v Cromwellově Anglii nebo Lazzarettiho v roce 1878. Revolucionáři 19. a 20. století – ať už vyznávali socialismus, nebo byli reakcionáři – přímo navázali na tuto apokalyptickou tradici, podle níž byla na horizontu vidět země štěstí, ke které však vedla bouřlivá cesta. Proto z historického hlediska není nepřesné přisoudit odpovědnost za velké hekatomby naší doby určitému odkazu milenarismu – odkazu „fanatiků“ násilí. Nesliboval snad Hitler v jednom projevu z roku 1934: „V nadcházejícím tisíciletí nedojde v Německu k žádné revoluci.“? Kromě toho snaha uspíšit chod událostí, příznačná pro archaickou koncepci krátkých úseků historického horizontu, je svědectvím o zatvrzelosti, s jakou chiliasté, kteří jsou v našich dějinách zastoupeni až po současnost, nepřestali ohlašovat přesný časový plán pro zahájení milénia. To, že tento časový plán bylo nutno po zklamání ze skutečných událostí neustále měnit, paličáky nikdy neodradilo. Takoví se najdou vždycky. Milenaristé nikdy neměli pochopení pro pomalý vývoj a delší čekání. Věřili, že dospěli do doby, kdy „svatí svět souditi budou“ (1 K 6, 2). Na obzoru viděli Nový Jeruzalém, „svaté město“ (Zj 21–22), kde vykvete strom života a odkud bude vyloučeno vše, co je nečisté a světské. Zavrhli tedy realističtější koncepci dějin, kterou navrhoval svatý Augustin, jenž proslul svou tezí o rozdílnosti dvou obcí – obce boží a obce světské. Přičemž „ta první, která připadá lidskému rodu, se nyní pohybuje uprostřed té druhé“. „Obě obce, které od počátku existence lidstva až do skonání věků kráčí různými obdobími promíchány jedna s druhou, musí být odděleny při posledním soudu,“ a pouze v tomto okamžiku. Takové vysvětlení bralo v potaz naši každodenní realitu, která se skládá z „navzájem promíchaného“ zla a dobra. Biskup z Hippo si neuměl představit, že by je bylo možné „oddělit“, dokud potrvá lidská pouť staletími. Můžeme říci, že historická zkušenost mu dala oproti milenaristické netrpělivosti za pravdu – a bude tomu tak i nadále. Můžeme dokonce pokládat za vysoce pravděpodobné, že pokrok lidstva nikdy nepůjde po pravidelně stoupající křivce. Dalším charakteristickým rysem milenarismu je víra ve ztracený pozemský ráj, který bylo třeba znovu vzkřísit na onom druhém konci lidského dobrodružství. Připomeňme si, jak důmyslně se Thomas Burnet a William Whiston snažili na konci 17. století vysvětlit, že k potopě, která zničila rajskou zemi počátků, došlo po kosmických srážkách. Oba prorokovali její obrodu, a to v dokonalejší podobě. Prokázaná evoluce nás odvedla od tohoto romaneskního vysvětlení, a tedy nyní už nemůžeme uvažovat o budoucnosti z pohledu nádherné minulosti, která se propadla vniveč. Dnes víme, že jsme plodem dlouhého historického vývoje a že lidstvo teprve nedávno začalo používat písmo. I když nás k tomu náš kulturní odkaz přímo nevybízí, jsme dnes nuceni akceptovat své místo ve velmi dlouhodobém procesu, který nás rozhodně učí trpělivosti. Jakýsi fyzik navrhl následující výpočet: „Pokud zobrazíme časovou škálu lineárně a každý milimetr bude představovat jeden rok, pak je od nás velký třesk vzdálen patnáct tisíc kilometrů, zatímco od prvního člověka nás dělí čtyři kilometry, neolitický člověk, u něhož lze poprvé zřetelně doložit náboženské cítění, je vzdálen deset metrů, a Kristus pouze dva metry.“ Na čtyřkilometrové úsečce, která nás dělí od prvních lidí, prošlo naše pokolení v čase i v prostoru mnoho nezdarů. A zažije ještě další. Má se snad proto vzdát? A tvrdit jako dřívější doktrináři ve smyslu „contemptus mundi“, že vše je špatné a bude špatné i nadále? Zahledíme-li se na dějiny naší planety, uvidíme v panoramatickém záběru vývojovou linii od molekul k jednobuněčným organismům, dále k mnohobuněčným organismům a poté k zeleným řasám. Pak se objeví ryby a později dinosauři. Ještě později, před sto šedesáti pěti miliony let, přijdou na řadu ptáci a dále pak první horské opice, které se zde objevily před deseti miliony let. Překročme staletí: neandrtálský člověk začal chodit na lov a vyrábět primitivní nástroje v době před sto padesáti až pětatřiceti tisíci lety. První vesnice vznikly zhruba před deseti tisíci lety. Od počátku existence Země bylo zapotřebí více jak čtyř miliard let k tomu, aby vznikl člověk. Není snad takový vývoj „pokrokem“? Vědci se dnes jednomyslně shodují na tom, že s příchodem člověka se evoluční proces prudce zrychlil a ve srovnání s ním se může zdát (pochopitelně mylně), že se zastavil. Můžeme snad tvrdit, že od prvních kroků na zadních končetinách až po vznik řeči, od prvních zrakových vjemů k umělecké tvorbě, od schopnosti naučit se určitému chování po vznik myšlení nedošlo k žádnému „pokroku“? „Bytost, která ví, že jednoho dne zemře,“ říká evolucionista Dobzhansky, „vyšla z linie předků, kteří to nevěděli.“ Nebylo snad toto uvědomění, ať už jakkoli úzkostné, projevem „pokroku“? Můžeme však hovořit o „pokroku“ i v morální oblasti? Mnozí to s ohledem na nedávné dějiny popírají. Přitom, jak uvádí Musil, není jisté, že sobectví je „nejpřesvědčivější skutečností lidského života“. Člověk je dokonce schopen dobra, je ochoten být zbabělcem i hrdinou, „stejně snadno se dopustí kanibalismu jako kritiky čistého rozumu“. Ať už má západní civilizace jakékoli slabosti, nedostatky, vady a chyby, stěžujeme si snad na existenci právního státu, na ducha tolerance, který se naše demokracie snaží uchovat, hmotné a morální pomoci, kterou přináší sociální zabezpečení nemocným a potřebným, a obecněji řečeno na celý ten velmi složitý systém, na jehož základě jedna část národa pomáhá té druhé? Představují práva člověka, žen a dětí „pokrok“, nebo ústup proti minulosti, i když není vždy snadné docílit toho, aby byla dodržována? Pokud by Organizace spojených národů, jejíž existence je záslužná, byla jednoho dne skutečně s to nastolit mír v rozbouřených regionech světa, nebyl by to snad „pokrok“? Položit tuto otázku znamená vrátit se k jednomu ze zásadních témat dějin západního milenarismu. I když dovedl – bohužel! – některé přemrštěnce k těm nejhorším projevům násilí, přesto vždy usiloval o jediný cíl: znovu nalézt nebo nastolit ráj na zemi, kde by vlk a beránek žili bok po boku a kde by dítě mohlo bez nebezpečí vložit ruku do zmijího hnízda. Na obzoru nám ukázal usmíření a bratrství a často i proti většinovému názoru si přál a zvěstoval návrat Židů do našeho společenství. Snažil se podporovat rozhodující proměny společnosti. Je snad náhoda, že autor slova „socialismus“, Pierre Leroux, také v nejčistší milenaristické tradici napsal, že „království Kristovo je přislíbeno na zemi“?
Jinými slovy milenaristé a nejdůležitější autoři utopií – k jedněm i druhým zároveň patřil třeba Campanella – přispěli na Západě výrazně k odlivu pesimismu, jak jej navodil svatý Augustin. Zaměřili pozornost na pozemský úděl člověka. Odmítli věřit, že by následně po prvotním prokletí byl navždy odsouzen do „slzavého údolí“. Z tohoto pohledu jsme dnes všichni dědici milenarismu. Málokdy mu však projevujeme uznání, jaké si zaslouží. Právě chiliastičtí snílci stejně jako jim příbuzní utopisté nás vyzvali k tomu, abychom se velmi konkrétně věnovali našemu každodennímu životu a jeho zlepšení. Zde je základ vzájemného sbližování, k němuž dochází v 18. a 19. století mezi nadějí milenaristů a nadějí zastánců „pokroku“. Jedni i druzí chtěli pracovat pro zářnou budoucnost na zemi zbavené zla a neštěstí. Máme jejich ctižádostivou snahu diskreditovat a označit za absurdní?
Skeptici a pesimisté všech dob budou přesto mluvit o snech a iluzích. Na to již ve 20. letech 20. století odpovídal Musil, že ze zmatku nás nemůže vyvést nic jiného než „něco navíc, určitý plán, určité pracovní zaměření“. Dnes bychom použili slovo „projekt“. Může celé lidstvo a každý z nás jednotlivě pokračovat dále bez „projektu“? Každý „projekt“ však v sobě obsahuje jistý sen a určité nadhodnocení sil. Této naivní víry v budoucnost je však třeba k tomu, abychom se cítili povoláni. Svatost v pravém slova smyslu není pro lidi dosažitelná. Pouze Bůh je svatý. Přitom Leviticus (19, 2; 20, 26) nám předává toto paradoxní poselství: „Svatí buďte, nebo svatý jsem, já Hospodin Bůh váš.“ Ideál svatosti totiž pozdvihuje ty nejušlechtilejší duše a pouze on je dokáže povzbudit k dlouhým a složitým cestám vzhůru.
Tato vyhraněná cesta ke svatosti má své opodstatnění a umožňuje nám sladit dva názory na budoucnost, které byly dlouho pokládány za zcela protikladné, a to postoj svatého Augustina a postoj milenaristů.
Neshodli se totiž v náhledu na etapy, které mají předcházet konečnému nastolení nebeské obce, byli však zajedno, pokud jde o konečné směřování člověka, který dojde svého naplnění skrze bratrství. Jinak řečeno, dějiny měly podle nich „smysl“, což ostatně potvrzují společně i všechna tři náboženství svaté knihy.
ukázka je z knihy Tisíc let štěstí
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství