Život každého spisovatele je svým způsobem schizofrenní. Spisovatel vytváří fikci a přitom sám žije v určité realitě – musí být tady i tam. Život spisovatelky Joan je ještě složitější, protože v realitě žije dva životy a další prožívá na stránkách svých knih. Joan je úspěšnou spisovatelkou gotických romancí a také autorkou jediné sbírky poezie nazvané Pýthie, která je „na půl cesty mezi Rodem McKuenem a Chalílem Džibránem“. Píše tajně pod pseudonymem, své básně se však rozhodne zveřejnit pod pravým jménem. Její dvě osobnosti jsou nepropojitelné, odsouzené ke lži ve svých světech. A nejen Joan žije v tomto románu dva životy…

Margaret Atwoodová (1939) patří k nejúspěšnějším současným kanadským autorům. Již pětkrát byla nominována na cenu Booker, cenu získala zatím jednou v roce 2000 za román Slepý vrah (česky 2001). Její knihy se pohybují na hranici mnoha žánrů, a tak v jejím díle najdeme například i dvě sci-fi knihy (Atwoodová sama používá raději pojem „spekulativní fikce“). Román Pýthie pojednávající o ženě, které je realita tak malá, že má potřebu si ji rozšiřovat, se pohybuje zase na hranici thrilleru. Pýthie je autorčiným třetím románem (v originále vyšel v roce 1976) a je literárními kritiky považován za klíčový v oblasti literatury o schizofrenii. Hlavní hrdinka se už v dětství ocitá ve schizofrenní situaci. Je uvězněna v obézním těle, které je demonstrací její vnitřní revolty - revolty vůči matce, která se skrze dceru snaží naplnit své životní sny. Když se to matce nepodaří, dává dceři najevo své pohrdání. Osamělé dětství Joany tvoří nejdelší část knihy a právě ono je klíčem k dalšímu směřování života hrdinky.

Do dospělosti vstupuje Joana se skepsí a možná právě proto si vybírá muže, kteří jsou posedlí sny: polského důstojníka Paula, který by rád zemřel ve válce, nejlépe na koni s šavlí v ruce; manžela Artura, věčného rebela, který však nikdy není schopen dotáhnout své rebelství k cíli; radikálního uměleckého performera Královského Dikobraze, který ji uchvátí svou sebejistou osobností, ale zprotiví se jím tím, jak k ní propadne lásce. Joan se od všech něco naučí, ale po chvíli se potřebuje posunout dál. Paul ji naučí, jak se uživit psaním zamilovaných románů, Artur jí ukáže svět politiky a zároveň jí vysvětlí, jak má bojovat za své názory, a Královský Dikobraz ji zasvětí do lásky, která se neohlíží na společenské konvence.

Atwoodové román se odehrává v druhé polovině 20. století a politicky odráží zejména existenci západních levicových hnutí. Sama Atwoodová se aktivně hlásí k levici a patří k propagátorům ekologického života. V očích Joan jde ale o bezzubé bojůvky, kterým přes velkolepé ideály chybí konkrétní cíl i prostředky. Artur se na chvíli stává členem quebeckého separatistického odboje, ale poté ho zklame, že se mu jeho souputníci vysmívají za směšnou snahu o quebecký přízvuk. Jindy se sama Joan stává iniciátorkou vzbouřeneckého aktu vyhození části mostu, který navrhne jen proto, aby poukázala na směšnost planého řečnění.

Uvnitř knihy najdeme ještě jednu knihu – dívčí románek spisovatelky Joan. Jeho ústředním bodem je tajemný labyrint, v němž mizí ženy bohatého šlechtice. Román se zároveň stává pro svou autorku inspirací. I ona by chtěla zmizet a objevit se na druhé straně labyrintu oproštěna od své minulosti. Ona sama se tak ve svém vyprávění stává romantickou hrdinkou, kterou toužila být už jako dítě.

Atwoodová je mimo jiné autorkou esejí o kanadské literatuře, které jsou příznačně nazvány Přežití (Survival: A Thematic Guide to Canadian Literature, 1972). Právě snahu o přežití vidí Atwoodová jako ústřední téma kanadské literatury. I její Joan přežívá. Přežívá dětství bez lásky, přežívá nepovedené manželství, přežívá zpackanou milostnou aféru. Náhle se však rozhodne zemřít – zabít jedno své alter ego. Zabít ho proto, aby to druhé, nebo možná spíš nějaké třetí mohlo přežít…