Próza Černoch současné chorvatské autorky Tatjany Gromači (*1971) je spíše než románem, jak je uvedeno na přebalu knihy, drobnou novelou s přehlednou, byť fragmentární epickou strukturou. Text novely je samoúčelně členěn do krátkých, nanejvýš jednostránkových kapitol. Samoúčelně proto, že se formální úpravou textu zbytečně rozdělují i na sebe navazující události. Příběh je stylově odvíjen v krátkých větách na pozadí drobných dějových úseků. Ty jsou vedle sebe kladeny, aniž by mezi nimi byla vždy dějová souvislost. Je zde ale souvislost jiná – téma války a jejích následků. Gromača záměrně neuvádí čas ani prostor příběhu, přesto lze z dílčích reálií vytušit, že se jedná o válečný konflikt mezi státy bývalé Jugoslávie, který se odehrál v 90. letech minulého století. Převážná část autobiografického příběhu se odehrává přímo v Chorvatsku, odkud autorka pochází, kde vyrůstala a kde také zažila válku i to, co jí předcházelo a co následovalo po jejím skončení. Autorka zaznamenává vlastní zážitky a vlastní pohled na tuto dobu.

Síla příběhu je v autenticitě vyprávění. Tu umocňuje zdánlivě strohý styl narace, v němž nic nepřebývá. Autorka zprostředkovává dílčí události velice střídmě a paradoxně o to víc přesvědčivě. „Dívku, s níž jsme kdysi na gymnáziu kouřily na záchodě cigarety, zabili. Nikdo neví, co špatného komu udělala. Byla mladá a se zbraněmi neměla nic společného. Vysokého mladíka s dlouhými vlasy a koženou bundou také zabili. Ani on neměl se zbraněmi nic společného. Zabili i některé další lidi tam od nás, jenom tak, jednoho dne už nepřišli do práce. Všichni věděli, že ty lidi zabili, nahlas o tom nemluvil nikdo.“ Tyto syrově upřímné části vyprávění „vyvažují“ lyrické úseky příběhu, v nichž autorka vzpomíná na hezké chvíle dětství, kdy ještě nebyla válka, i když už se k ní schylovalo. Klidné chvíle strávené v rodinném kruhu v čase před bouří, která všechno změní. Tuto změnu autorka s odstupem reflektuje s bezprostředností dětského vypravěče, který vidí a vnímá to, co dospělý mnohdy záměrně přehlíží nebo se tomu vyhýbá. „Nikdo už nikomu nedůvěřoval. Kdokoli mohl být nepřítel. Lidé přestali vycházet z domu, nikdo už nesedával na dvoře pod ovocným stromem a nepopíjel se sousedem kávu. Nikdo už nedělal zákusky ani se nikdo s nikým nenavštěvoval. Ani už nikdo nikomu netelefonoval. Pochybnost zastínila všechno, jako velký šedý mrak plný deště.“ Se stejnou bezprostředností autorka zaznamenává absurdní jevy v rozdělené společnosti, v níž příslušnost člověka k té či oné národnosti je důležitější než jeho osobní kvality. „Nikdo s nikým nemluvil. Všichni čekali, až přijde celník, aby viděli, jakou barvu má pas toho druhého. Podle barvy pasu poznali, jestli je ten druhý jejich přítel nebo nepřítel.“

Gromača poukazuje na to, jak válka znepřátelila a rozdělila ty, kteří žili dříve pospolu, jak změnila jejich nahlížení na druhé i na sebe samé. Mnozí lidé se podle autorky snaží vytěsňovat vlastní bolest a být lhostejní k bolesti druhých. Přijímají ji jako něco, co je přirozenou součástí války. Když někdo někomu umře, nemluví se o tom. Mlčení je pro mnohé zbraň, jak se zdravým rozumem válku přežít. A stejné je to i ve chvíli, kdy válka skončí. V lidech zůstalo trauma z bezprostřední minulosti. Jsou opatrní, nedůvěřiví, jiní. Autorka v krátkých sekvencích podobně jako režisér ve filmových obrazech zaznamenává změnu mezilidských vztahů zapříčiněnou válkou a tím, co po sobě zanechala. Nevyslovený smutek v duši, bolest, z níž se nelze vypovídat, ztrátu blízkých a pro někoho i dočasnou ztrátu domova. „Chtěla jsem odejít z města i ze země, ve které jsem žila. Ležela jsem na posteli a brečela. Už nepomáhaly ani nedělní návštěvy tržiště, ani procházky podél potoka, ani fotbalová hřiště zarostlá trávou.“

T. Gromača na malém prostoru podává emotivní svědectví o válečném konfliktu a ústy dětského vypravěče přesvědčivě dokumentuje absurditu války jako takové. Války, která není řešením, ale příčinou dalších problémů, s nimiž se stávající a především budoucí generace bude muset vypořádat. Dodejme, že prózu Černoch vydala autorka v roce 2004 jako své druhé beletristické dílo a že se této knize dostalo řady divadelních zpracování v Chorvatsku i v zahraničí. V češtině vyšla v roce 2008 autorčina básnická sbírka Něco není v pořádku? (Nešto nije u redu?) v překladu Jana Hrabala.