S vydáním prvního románu mladého chorvatského spisovatele Roberta Perišice (*1969 Split), který dostal příznačný název Náš čovjek na terenu (Náš člověk v terénu), se nám konečně zodpovídá otázka, zda je v dnešní chorvatské literatuře autor, který zvládne románově postihnout na dobré úrovni chorvatskou současnost. A můžeme hned na začátku říci, že se to podařilo.

Robert Perišić patří mezi mladé (nebo možná již mladší) chorvatské autory, kteří se naplno věnují především problémům mladých lidí a lidí skoro středního věku, kteří žijí ve velkých městech (především v Záhřebu). Český čtenář měl možnost seznámit se s jeho tvorbou teprve poměrně nedávno (povídka Rekonvalescent v antologii Jugolaboratorija, a sbírka povídek Děs a velký výdaje, oboje 2009). Perišić se nesnaží odkrývat v současných Chorvatech nějaká senzační moudra, ani se nestylizuje do polohy moralisty. Jeho příběhy a tím více román Náš člověk v terénu jsou jakoby suché popisy obvykle ne příliš vyvedených existencí - lidí, kteří v podstatě měli dobrou vůli, ale ono se to vždy nějak nevyvedlo a směr, který jejich život nabral, byl zpočátku zcela nečekaný a posléze trpěný. Hrdinům Perišićových příběhů chybí vůle, skutečná vůle, a to je poměrně příznačné nejen pro současné Chorvatsko, ale v jistým polohách to můžeme dobře vztáhnout i na Česko. Hlavní postava Našeho člověka... je novinář Tin, který řeší svůj vztah s přítelkyní Sanjou a se svým kamarádem Markatovićem na pozadí nelehké záhřebské současnosti. A do toho ještě zasahuje příběh bratrance, který je nasazen v Iráku a píše hlavnímu hrdinovi emaily. V románu se točí všechny aktuální činitelé – peníze, profesní problémy, neustálé pronásledování stíny minulosti, milostné komplikace, návykové látky, patrně i počínající krize středních let, a navíc ještě podivné dopisy z válkou zmítaného Iráku. A do toho, abychom byli spravedlivý, i trocha štiplavého humoru a satiry (na církev i na média). Všechna tato témata se točí doslova v „divém reji“, k tomu se postupně dozvídáme řadu detailů ze života hrdiny a jeho kamaráda, které jsou nezbytné pro pochopení současného stavu, hlavně z doby kolem let 1991–92. Začínáme už také chápat, co asi autor myslí „naším člověkem v terénu“. Závěrečné rozuzlení románu pak zcela nezbytně vede k zásadním změnám v životě hrdiny a budoucnost je spíš jen velkou otázkou.

Perišić se nebojí prostě současnost pojmenovat, ačkoliv mu pak nevychází nijak zvlášť pozitivní obraz společnosti. A on v reálu asi opravdu není. Těžké dědictví socialistického státu, který byl za často podivných podmínek narychlo přeměněn na národní (v některých polohách až nacionální) a teď se zase bleskově „europeizuje“, neboť jiná cesta než do unie asi není reálná, sebou nese podstatně těžší ztrátu jakýchkoliv „jistot“, než to známe z perspektivy občana ČR. Toto „zmatení pojmů“ pak působí na všechny a všechno – „náš člověk v terénu“ (tj. v reálném! životě) pak opravdu často neví, co dělat – je jako orientační běžec, který nemá ani busolu ani mapu, ale les je mu nějak povědomý.