Po více než desetileté pauze publikovala kanadská básnířka a prozaička Anne Michaels svůj druhý román Zimní krypta. Po nadšeném přijetí jejího debutu Fugitive Pieces (č. Prchavé okamžiky, Odeon 2000) z roku 1996 byl její další počin očekáván s velkou netrpělivostí. Michaels si však dala na čas, podrobila své téma důkladným rešerším, a teprve v roce 2009 kniha v Torontu konečně vyšla. Českému čtenáři se dostává do rukou ve výborném překladu Petry Diestlerové takřka bezprostředně poté.

Samotný děj knihy je značně fragmentární. Anglický inženýr Avery Escher se vydává do Egypta, kde je pověřen řízením projektu na záchranu obrovského chrámu v Abú Simbelu. Celý objekt je nutno přesunout o pár metrů výše, jinak by se ocitl pod hladinou budoucí monumentální Asuánské přehrady. Pro Averyho je tato práce velmi důležitá nejen z hlediska jeho kariéry, ale rovněž v osobní rovině. Doufá totiž, že poté, co několik přehrad sám stavěl a přinesl tak krajině a jejím obyvatelům zkázu, tentokrát naopak pomůže uchovat a ochránit cenné kulturní dědictví. Averyho do Egypta doprovází i jeho žena, Kanaďanka Jean. Seznámili se spolu, když Avery přijel z Anglie do její vlasti spolupracovat na stavbě průplavu Svatého Vavřince a ona se do poslední chvíle snažila zachránit rostlinné druhy, které budou vodou vyplaveny a nevyhnutelně zničeny. Sbírala jednotlivé vzorky a přesazovala je do bezpečného prostoru: nejprve do truhlíků ve svém městském bytě, pak do zahrady Averyho matky. V Egyptě jejich vztah, jenž je plný vzájemného porozumění a úcty, dojde do zlomového bodu v okamžiku, kdy Jean samovolně potratí a dítě se narodí mrtvé. Oba se pak pokoušejí najít cestu jeden k druhému a jejich bolestné snahy nabývají rozličných podob.

Michaels nechává ve svém vyprávění mnohá bílá místa, která jsou otevřená interpretaci. Čtenáři se nabízí prostor uplatnit vlastní imaginaci a fantazii. Mnohé scény mají podobu spíše poetických obrazů, autorka klade vysoký důraz na smyslovou stránku textu, popisy jednotlivých prostředí silně útočí nejen na čtenářovu vizuální představivost, ale zaměřují se i na hmat, čich, chuť. Děj se neodvíjí chronologicky, převíjí se různou rychlostí, skáče vpřed a vzad. Michaels nechce zachycovat každou minutu životů svých hrdinů, spíše se pokouší uchopit momenty, které jsou pro ně subjektivně důležité a ve kterých se až na dřeň odhaluje jejich nitro. Když Jean Averymu oznamuje, že spolu budou mít dítě, učiní tak bez příprav, bez patosu, velmi prostými slovy: „A přesně to místo, kde teď stojíme, je místem, kde ses dozvěděl, že budeme mít dítě.“ (s. 112). V těch pár slovech je přítomno všechno její očekávání, všechna důvěrnost, kterou mezi sebou manželé cítí, všechna naděje, kterou v sobě oba nesou.

Autorka ve svém textu otvírá mnoho témat. Činí tak však jaksi mimoděk, s lehkostí, nenarušuje jejich tíživostí poetiku a obraznost celého románu. Všechna jsou implicitně zahrnuta v opakujících se motivech a symbolech, navzájem se zrcadlí a doplňují. Jeden ze zásadních bodů knihy představují dějiny a propojování individuálních příběhů lidí s velkou historií celých států. Avery i Jean si v sobě nesou nezahojená traumata pramenící už v jejich dětství, a ta se bolestně prohlubují a náhle otvírají v okamžicích velkých historických proměn v jejich okolí. Jako malá holčička ztratila Jean matku a nyní by ji průplav Svatého Vavřince měl připravit o všechny rostliny, které pro ni matku neustále v jejím životě zpřítomňovaly. Snaží se tedy od každého druhu zachránit alespoň jeden vzorek a přenést matčinu zahradu na bezpečné místo. Avery se vzpamatovává ze smrti svého otce, který ho všemu naučil a s nímž spolupracoval na všech jeho projektech. Nyní musí najednou vzít celou zodpovědnost za stavbu průplavu na sebe, pochopit v plném rozsahu zánik, který realizace tohoto gigantického vodního díla nutně přinese. Jeho srozumitelný a milovaný svět strojů a konstrukcí je najednou ve své celistvosti zasažen a narušen. Později se i jeho snahy o záchranu chrámu v Abú Simbelu ukážou být založeny na lži, neboť Avery si uvědomí, že zachováním budovy nezabrání jiným znásilněním, kterým je vystavena krajina okolo, spolu se všemi místními obyvateli.

Dalším výrazným tématem knihy je vztah jedince a místa. Avery se nechává pokaždé krajinou, ve které se na čas ocitá, obejmout, přetvořit. Studuje její faunu a floru, zajímá se o místní zvyky, touží s místem naprosto splynout, nechat se jím pohltit. Zároveň si je vědom toho, že krajina v sobě nese paměť. Zánik a znovunalezení či znovustvoření jsou v románu častými motivy. Varšavský žid Lucjan, se kterým se Jean setkává po smrti své dcery, hovoří o opětovné výstavbě města zničeného válkou. Lidé se dlouhé měsíce snažili vytvořit bezchybnou repliku původních ulic, domů, náměstí, a když byly práce dokončeny, bály se do znovustvořeného prostoru vstoupit. Nevěděli, zda obnovení Varšavy znamená radostné potvrzení vítězství života nad smrtí, nové narození, opětovné shledání, či zda jde o lež, o popření všeho utrpení, o to nejfalešnější město, které předstírá, že lze zapomenout na hrůzu a zvěrstva války. Stejně tak Avery pochybuje, zda jde v případě přesunutí chrámu o zázrak a jedinečný úspěch, či o podvod, neboť vlastně zachraňuje něco, co je lidmi svévolně ničeno. Chrám by se vůbec nemusel přesouvat, nebýt přehrady, kvůli které zanikne několik vesnic, tisíce lidí se budou muset přestěhovat, zanechat za sebou své mrtvé, rozdělit se navždy se svými dětmi obývajícími sousední vesnici. Abú Simbel je tedy komplementární jak k situaci v Kanadě, kde voda rovněž poznamenala životy tisíce lidí, tak k Varšavě a jejímu spornému znovuvytvoření. Ve všech těchto příbězích je patrná snaha o zachování minulosti pomocí její replikace, umělého zopakování. Podobně jako nová, okopírovaná Varšava a přesunutí chrámu nad hladinu přehrady i Jeanina vášeň pro botaniku a její odhodlání přesadit všechny ohrožené druhy do bezpečí se řídí touhou zakonzervovat čas. Nastává tu obdobný problém jako v druhých dvou případech – ač se jí podařilo zachránit jedinečný organismus, ten již nemůže nikdy existovat ve stejné autenticitě jako na původním místě.

Podobně pak Avery, ač miluje Jean a jeho láska je opětována, zůstává do jisté míry jakýmsi vetřelcem v jejím světě. Nemůže se jednoduše přesadit z jednoho místa na druhé, sloupnout ze sebe Anglii a nahradit ji Kanadou. Tato kulturní jinakost a zároveň mezilidská spřízněnost se zrcadlí i na jiném místě – Otec Averyho a Jeanina egyptského přítele Dauba, si několik let vystřihoval z novin fotografie uprchlíků z různých zemí světa. Když je dal k nahlédnutí svému synovi, nebyl Daub schopen poznat od sebe německé a arabské židy, polské křesťany, palestinské uprchlíky. Utrpení a nouze, které se zrcadlilo v jejich tvářích, smazalo veškeré etnické a kulturní rozdíly. Jejich společná vykořeněnost je sblížila.

Hrdinové Zimní krypty mají rovněž touhu místa se zmocnit, učinit ho součástí svého vlastního světa. Proto se v knize vyskytuje tolik detailních popisů, tolik silných smyslových evokací. Pomocí zabydlení prostoru mnoha předměty, ke kterým si postupně postavy vytvoří osobní vztah, se zmocňují i krajiny samotné. Na podobném principu je postavený i tok vyprávění, který proudí mezi Jean a Averym a později i mezi Jean a Lucjanem. V okamžiku, kdy svůj život a svou vnitřní realitu zachycují do slov, činí ji reálnou a ukotvují se do jejího prostoru. Mohou se s ní ztotožnit, usmířit se s ní, přijmout ji. Zároveň však v okamžiku vyprávění dosahují se svým posluchačem nejvyššího stupně intimity. Ve svých příbězích nabízejí svým blízkým celý svůj život, se všemi jeho touhami, bolestmi, se vší hrůzou a krásou. I když jde třeba jen o prosté líčení krajiny jejich dětství, v tom okamžiku druhý proniká do nejskrytějšího nitra vypravěče, neboť právě způsob uchopení krajiny do slov, její sdělovaná povaha, emoce, které ve druhém vypravěčův popis míst vyvolává, vypovídá o mluvčím nejvíc. V těchto intimních okamžicích, které se nejčastěji odehrávají v útěšné tmě noci, dochází často k znovuprožívání dávných událostí a konečně k hrdinům přichází dlouho pozdržená katarze. I tento mezní prožitek je možný jen díky přítomnosti druhého, který poslouchá, nesoudí, přijímá.

Michaels v knize zobrazuje rozličné podoby lásky, jejího zrodu, přerodu i zániku. Mateřskou a otcovskou lásku, kterou zažili všichni – Avery, Jean i Lucjan –,či její náhlé násilné odnětí – smrt Jeaniny matky, dospívání Jean provázené pocitem, že vedle ní neustále někdo chybí, později i smrt jejího otce a následné osamění, izolace, Averyho ztráta otce, který pro něj vytvořil celý jeho svět, Lucjanovo dětství v ghettu, kde pro něj matka byla vším, její náhlé záhadné zmizení, spojené zřejmě s její smrtí. Později přichází partnerská láska, která v sobě zahrnuje možnost zhojení těchto starých traumat, možnost nové důvěry a naděje, zahojení trhlin, které otevřela smrt a prohloubila následná samota. Smrt dítěte je pro Averyho a Jean mimo jiné i opakováním smrti jejich blízkých z minulosti, a proto je následně jejich vztah vystaven nejtěžší zkoušce víry: víry v možnost, víry v trvalost mezilidského pouta. Lucjan prožívá neuvěřitelně silný vztah s Ewou a Pawlem, kteří jsou pro něj jako bratr a sestra, jediné permanentní pouto s životem, jediní lidé – snad s výjimkou Jean – které je schopen a ochoten vpustit do svého vnitřního světa samoty. Jednotlivé formy lásky a to, jak zatěžují minulost jednotlivce, autorka zachycuje opět ve zlomových momentech, fragmentárně, v několika slovech partnerů, která však vyjevují vše. Zachycuje osamělé, vykořeněné jedince v zázračném okamžiku splynutí s druhým, ve chvíli, kdy se mu odevzdávají se vším: se svou minulostí, se svou odvahou, pochybami i znovunalezenou nadějí.

Jazyk Michaels je nesmírně hutný, plný metafor a vyznačuje se vypjatou obrazností. Místy je plný symbolů, autorka opakuje a zrcadlí jednotlivé motivy a tím jim dodává na dalších rozměrech. Místy velmi konkrétní, to když se snaží zachytit všechny střípky reality pomocí detailních popisů každodenních předmětů. Slova plynou jako řeka, která je jedním z hlavních symbolů celého románu. Představuje paměť, jež v sobě všechno nese a uchovává, zároveň ale její proud podemílá a obrušuje vzpomínky a přináší zapomnění. Zároveň je řeka ničitelkou odnášející pryč vše, co mělo zůstat do paměti otisknuto. Stává se tak spojnicí hlavních témat knihy, jejím prostřednictvím se vše doplňuje, navzájem odráží, protíná. Voda je v knize zásadním živlem, stává se sama postavou. Jazyk se jí podobá ještě v jednom aspektu, a to sice ve své melodičnosti, hudebnosti. Místy zurčí, místy se líně a těžce dere kupředu, nikdy však nepolevuje a jeho bohatost je ohromující.

Zimní krypta v sobě uchovává neskutečnou krásu. Ať už neobvyklost a uhrančivost tohoto románu spočívá v bezbřehé obraznosti jednotlivých pasáží, v síle příběhu, který stojí v pozadí, v jednotlivých tématech, které autorka nenásilně do příběhu začleňuje, aniž by je neobratně stavěla do popředí, či v rozmanitosti a zvučnosti jazyka, je nutné říci, že se Michaels její druhé dílo opravdu vydařilo a několikaleté čekání na něj se vyplatilo.