Chtěla bych se proto pokusit spíš zprostředkovat náhled do prostředí současné irské literární tvorby, která nutně navazuje na dlouhou a bohatou básnickou, prozaickou a dramatickou tradici, a v rámci irského specifického sepětí literatury s národními a vlasteneckými hodnotami se zamyslet nad rolí současného irského spisovatele v dané kulturní tradici.

Spisovatel určitého národa a kulturní tradice je zároveň autorem více nebo méně zakořeněným ve vnímaní typickém pro své kulturní prostředí – a zároveň je nezávislou osobností s tvorbou, která jakmile jednou dozraje k publikaci, opouští spolu se svým autorem i jeho domovské prostředí. Stejně jako kdykoliv dříve, i dnes se autor ocitá na třecí ploše mezi kulturním, společenským zázemím a individuálním, jedinečným pohledem na svět. Irská básnířka a literární kritička Eavan Boland chápe poezii i ostatní literární žánry jako rozhovor mezi autorovým vnitřním a vnějším světem.¹ Pro literární tvorbu byla podle ní vždy typická konfrontace osobních ideí a dojmů umělce s očekáváním jeho okolí. S proměnami doby a literárních směrů se mění právě tento vztah mezi vnitřní realitou a vnější rolí a zodpovědností vůči určité národní identitě. Sepětí mezi osobním a národním nabývá v moderní literatuře nových podob. Každý spisovatel je spolu se svým svobodným uměleckým dílem v jistém smyslu svázán či uchycen ve své národní literatuře a dějinách a obzvlášt v irském kontextu je pak spojení spisovatele a národních zájmů a tradic velmi pevné. I v současné irské literatuře jsou si politika a literární tvorba tradičně blízké (Stewart Parker, Pentecost; Seamus Heaney, Sever) a Guinn Batten ve svých esejích zdůrazňuje silně zakořeněné chápání irského básníka jako národního hrdiny.

Současná irská literatura je na první pohled samozřejmě jiná než díla vznikající například v jednotlivých fázích Irského národního obrození, prosazujícího irštinu a potlačujícího britské kulturní vlivy, nebo než literatura psaná v první polovině 20. století, která byla ve velké míře výslovně svázaná s politicky vyhrocenou situací mezi Irskem a Velkou Británií. Spolu s otevírajícím se světem a dalšími tendencemi moderní doby je běžné a přijatelné, že ne každé dílo určité národní literatury musí být snadno místopisně zařaditelné či odpovídat příslušnému literárnímu podhoubí. I přesto však dnešní autor nezůstává autorem svého národa o nic méně než jím byl před sto nebo dvěma sty let. Jen forma spojení spisovatele s vlastní kulturou, způsob reflexe a zapojení národního tématu se proměňuje.²

Dlouhá tradice přímého sepětí literatury s národním vlastenectvím má více nebo méně citelný dopad i na dnešního irského spisovatele. Někde za jeho dílem, ať už otevřeně, nebo skrytě, stojí celá historie a literární vývoj Irska. Současný autor může v dosavadní tradici psaní pokračovat, může ji odmítnout, může ironizovat či parodovat předešlé tendence, ale v každém případě bude jeho tvorba odpovědí na tvorbu předešlou a stane se její součástí.

Irské literární prostředí první poloviny dvacátého století bylo zásadně ovlivněno smrtí osobností Yeatse a Joyce. V následujících desetiletích převládl v Irsku pocit prázdnoty a literární bezvýznamnosti. Velcí spisovatelé minulého století uvalili na tvorbu autorů dalších generací břímě zodpovědnosti.³ Irsko se začalo uzavírat v konzervativní úctě ke svým klasickým dílům a v odporu k modernímu umění.

V průběhu druhé světové války se Irsko vyznačovalo neutrálním postojem k válečnému konfliktu. Taková situace znamenala samozřejmě i pro nové umělce velmi stísněnou atmosféru. Například osobitá próza a absurdní drama Samuela Becketta nemohly ve své zemi volně dýchat, Beckett v roce 1939 emigroval do Francie. Vývoj irské moderní literatury významně ovlivnilo také období Irského národního obrození vrcholící v devadesátých letech devatenáctého století. Mezi jeho hlavní zájmy patřilo prosazování irské politické samosprávy a vlastních kulturních hodnot včetně gaelského jazyka. Obrozením byla naprosto zásadně formována i převážná část umělecké tvorby daného období (založení Irského národního divadla W. B. Yeatsem a uvedení jeho symbolicky vlastenecké hry Cathleen ni Houlihan).

V moderní poezii a próze vyvolal obrozenecký charakter předchozí literární tvorby jasně protichůdné reakce, ale také méně zaujatý, distancovaný pohled na vlastenecké tendence a proměnu chápání role národního spisovatele. Příkladem snahy o nezávislý náhled na napětí mezi starým a současným Irskem a mezi jeho tradičním a současným spisovatelem může být básnické dílo Padraica Fallona nebo Patricka McDonogha. Další autoři dvacátého století reagovali na změny v novém Irsku – sílící fenomén konzumní společnosti nebo oslabení tradičních společenských vztahů a ekonomické nadvlády Anglie – zobrazením moderního Irska jako parodie na Irsko staré. Například dramatik Brian Friel ve hře Překlady představuje staré irské hodnoty, sny a duchovní majetek včetně irštiny jako v dnešní době už směšný přežitek a mýtus. Na druhou stranu má v současné literatuře své místo i velmi vážně myšlená úcta ke starým gaelským tradicím, například v básních Seamuse Heaneyho.

Přes veškeré formy tradiční zodpovědnosti spisovatelů vůči irským národním tématům a otázkám je v nejsoučasnější tvorbě jasně zřetelný odklon od pocitu povinnosti reagovat na konkrétní kulturní a společenské problémy. Spisovatel se ve vztahu ke svému kulturnímu zázemí stává svobodnějším.⁴ Současná irská literatura se posouvá k velmi osobním nebo obecně lidským zájmům a vyznačuje se určitým nezájmem vůči národním otázkám. Jako příklad této „soukromé tvorby“ by bylo možné uvést poezii Medbh McGuckian nebo prózu Anne Enright a Johna Banvilla.

Stejně jako lze těžko určit, jaké místo každý konkrétní současný autor zaujímá či zaujme v národní tradici, i vztah spisovatele k příslušnému literárnímu a kulturnímu pozadí je samozřejmě velmi složitý. Není možné vymezit autory na ty, kterým je národní téma vlastní, a ty, kteří se svým (moderním) dílem zdánlivě ze svého kulturního prostředí vymaňují. Vztah mezi vnějším a vnitřním světem spisovatele se jednoznačně proměňuje. Autor zůstává součástí národní tradice i se svým individuálním světem a osobitým viděním reality. Není tedy jen tím, kdo reflektuje myšlení a realitu své kultury, ale zároveň také tím, kdo ji svým názorem vytváří. Může se zdát, že osobnost umělce je politickým, společenským a kulturním podhoubím svázaná, ale na druhou stranu právě umělec je schopen se z tohoto sevření vymanit, překročit hranice daného kulturního zázemí, získat odstup a dosáhnout nezávislosti svého díla.

Vztah mezi osobním - individuálním – světem a zakotvením v určitém národním pozadí je velmi složitý, a ani forma reflexe společenských témat v literárním díle nemusí být zřetelná. Autor může na konkrétní otázky historie svého národa nebo současnou situaci reagovat přímo: jeho pohled na svět a okolní problémy se tak v díle jasně odrážejí. Ale i v nepřímé a nezáměrné reakci na tradici a myšlení své kultury dochází v básni nebo próze k implicitní syntéze společenského pozadí autora a jeho čistě soukromého vnitřního světa i osobního pohledu na skutečnosti. I třeba zdánlivě národně a kulturně nezávislý spisovatel do jisté míry ze svého zázemí vychází a svým pohledem na realitu dál definuje svou literaturu a kulturu.

I když se v rámci irské literární tradice spisovatelova národní role často považuje za nadřazenou jeho individuálnímu pohledu a osobnosti a i když je tradičně jeho hlavním posláním reprezentovat národ⁵, irskou literaturu dnes samozřejmě chápeme komplexněji a volněji. Přesto v jistém smyslu není špatné spisovatele zařadit a rozumět mu jako představiteli dané kultury, protože do ní bude vždy patřit.

Samotná témata knih různých literárních žánrů, ať už přímo politická a národní, nebo spíše osobní a obecně společenská, mohou při našem čtení hrát různou roli. Jednotlivé náměty poezie, prózy nebo dramatu se pro nás mohou stát hlavním obsahem díla, jeho smyslem. Zároveň ale mohou být tematické oblasti zájmu autora chápány „pouze“ jako nástroj pro vyjádření autorovi známé reality, která se pro nás jako taková může stát těžištěm knihy. Téma může být chápáno jako pole pro spisovatelovu reflexi a sebereflexi, jako materiál pro subjektivní uchopení světa a vyjádření vlastního pohledu na realitu. Konkrétní národní otázky a myšlení dané kultury jsou autorovi vlastní, jejich prostřednictvím je určitým způsobem napojen na okolní svět: Umožňují mu pracovat se svými vlastními pohledy a prosadit svůj vnitřní svět.

Není tedy jednoznačně zřejmé a jasně interpretovatelné, co konkrétní literární dílo přináší. Zprostředkovává třeba velmi konkrétní společenské nebo politické téma, ale zároveň je nositelem autorovy osobní reality, která je pouze přiblížena a předávána skrz dobový námět. V tuto chvíli pak spisovatel překračuje sepětí se svým kulturním zázemím a ocitá se volný, nad ním. Ukotvení v konkrétní tradici a prostředí slouží jako cesta k uchopení obecnějších vztahů ve světě a lidské společnosti, jak můžeme pozorovat například v knihách Eavan Boland, Johna McGaherna nebo Martina McDonagha. V současné irské literatuře stejně jako dříve, ale možná vědoměji, dovádí zabydlení v irské kulturní tradici autory k tomu, že překračují tendence, jež jsou jí vlastní, vyjadřují své jedinečné vidění reality a se čtenářem se dělí o svou vlastní interpretaci světa.

1. Eavan Boland, ‘Born in the 50’s; Irish Poets of the Global Village’, in Irish Poetry since Kavanagh, ed. Theo Dorgan (Dublin: Four Courts Press, 1996) 137 ^zpět
2. Shane Murphy, ‘Sonnets, Centos and Long Lines: Muldoon, Paulin ,McGuckian and Carson’, in The Cambridge Companion to Contemporary Irish poetry, ed. Matthew Campbell (Cambridge: Cambridge University Press, 2003) 190 ^zpět
3. Declan Kiberd, ‘Contemporary Irish Poetry’, in The Field Day Anthology of Irish Writing, ed. Seamus Deane (London: Faber and Faber, 1991) 1309 ^zpět 
4. Kiberd 1316 ^zpět 
5. Guinn Batten, ‘Boland, McGuckian, Ní Chuilleánain and the Body of the Nation’, in The Cambridge Companion to Contemporary Irish poetry, ed. Matthew Campbell (Cambridge: Cambridge University Press, 2003) 189 ^zpět