Bondyho texty jsem vždy četl rád, ale čím déle se pohybuji v literatuře, tím víc si uvědomuji, jaký je Bondy z literárního hlediska outsider. Viděno perspektivou nezúčastněného pozorovatele, Bondyho opřádá aura mytické persóny, je na českém nebi jedním z mála bouřících se titánů. Jeho nepříliš rozsáhlé memoáry Prvních deset let představují poměrně silný zážitek, je to takový – vulgárně řečeno – literární bungee jumping. Snad právě kvůli dojmu nespoutané autenticity ve vyprávění mám tu knížku tak rád, z těch pár, co z Bondyho znám, určitě nejradši. Člověk se v ní setkává se šklebem šibeničního humoru. Propadne se do pekelné srandy, ze které běhá mráz po zádech. Bondy žil život, který přirozeně ústil ve zkušenosti vykoupené na přelomu 40. a 50. let ledasčím. A Prvních deset let názorně ukazuje, jak uprostřed neklidné doby žije mladý člověk, osvícený, snad i revolucionářský samozvanec.

Proto jsem uvítal, že se Tomáš Mašín zrovna tuhle knížku rozhodl zfilmovat. Nenapadlo by mě, že o takovou silnou, nekonvenční látku nějaký český režisér vůbec kdy zavadí. Jenže ouha, 3 sezóny v pekle se od knihy, třebaže s jistou taktností, distancují. Režisér sice říká, že snímek nevypovídá o Bondym, ale jak si ho z filmu odmyslet, když se v něm recitují Bondyho notoricky známé veršíky¹ a nakonec i Jan Kraus, který hraje literárního kritika a Bonnova chráněnce, se v obličeji Záviši Kalandrovi² trochu podobá. Jak tam nevidět Bondyho, když bezpečně rozpoznáme jednotlivé historky a epizody (pašování přes hranice a mnohé další), na které po přečtení knihy nelze zapomenout, o Honze Krejcarové, Bondyho femme fatale, už vůbec nemluvě.

Film se s knížkou rozchází v samém pojetí. Prvních deset let dokládají spoustu věcí, o Bondym i o době, zatímco film prakticky nevypovídá o ničem – tedy alespoň ne o ničem zásadním. Jeho vyprávění se totiž realizuje tak konvenčně, až nudí – jen předvádí dobře zvládnuté řemeslo, a šmytec. Dialogy hned ze začátku působí trochu prkenně, z Honzina problematického charakteru (a jeho potenciálu pro vyprávění) zbude jen torzo. Nadto se mi občas zdálo, že ve filmu na sebe poutá pozornost nezáměrná nekonsekventnost záběrů (všechny scény v dobové Jindřisšké ulici se patrně točily v jeden den) - atd. 3 sezóny pekle jsou bezpochyby oblečeny do pěkného, tj. drahého a výpravného kabátku, ale to je tak všechno.

Vše průměrné je ale k něčemu dobré. 3 sezónám v pekle se podařilo poukázat na fakt, že v Čechách nemáme mnoho hrdinů s hlavou plnou idejí, hrdinů-revolucionářů. Naše tradiční vyprávění je, jak o tom psal Josef Jedlička, spíše roztažené po horizontále české kotliny, což znamená, že se odvozuje buď od Švejka a historky, nebo od toposu idyly. Osobnosti typu Máchy, které se ve svém díle upínaly směrem vzhůru, když vzhlížely k vertikální ose světa, a vycházely vstříc konfliktu hodnot, střetu idejí, nebes a pozemského, takové hrdiny naše literatura postrádá. V recenzi na iDNES.cz sice udělala Mirka Spáčilová ze 3 sezón v pekle český film roku – což spíš poukazuje na stav naší kinematografie než na filmové umění jako takové –, ale osobně si myslím, že snímek zůstává právě vzhledem k netradiční postavě hrdiny pouze u hezkého pokusu a promarněné šance. Bondyho život i dílo, které se setkávají ve výjimečné autobiografii, mají totiž mnohem blíž k Máchově osobnosti než k tomu, co je nám na plátně předkládáno.

1. Bondyho odstup od doby implicitně obsažený v programu trapné poezie a společenský kontext, ve kterém básně vznikaly, na nich není patrný, proto se nezasvěcenému divákovi především mladší generace může zdát, že se mu servíruje vrchol české poezie. ^zpět
2. Záviš Kalandra byl popraven v procesu s Miladou Horákovou: ve filmu je poprava ve vykonstruovaném procesu zmíněna. ^zpět