O Egonu Bondym občanovi, básníkovi a filozofovi už bylo napsáno mnohé – jeho jméno je skloňováno v článcích a knihách, objevuje se v čítankách i dokumentárních filmech. Přesto se zdá, že hlavní syntetická výpověď o díle tohoto – ze své podstaty věčného – nonkonformisty má teprve ještě přijít.

Jedním z příspěvků do mozaiky jménem Egon Bondy, jinak poměrně homogenní, jakkoli bohaté, je i počin hudebního vydavatelství Guerilla Records, které nedávno vydalo dvojnosič Cd + DVD My žijeme v Praze.... Na discích nenalezneme samotný básníkův portrét (ten je třeba hledat jinde: viz „dobrodružné“ memoáry Prvních deset let nebo dvouhodinový dokument Fišer alias Bondy), ale básně a prózy předčítané samotným autorem, jakož i několik filmů, které představují básníkovu Prahu s jeho vlastním komentářem. Na základě tohoto doprovodného a archivního materiálu se také v hrubém nástinu pokusíme Bondyho osobnost uchopit.

Kompaktní disk se čtením z textů obsahuje kromě několika samostatných kusů především dva celky: nedokončenou poemu Zbytky eposu (dat. vzn. 1954-55) a třetí a čtvrtý oddíl ze sbírky The Plastic People of the Universe (dat. vzn. 1976). Úvodní poema Zbytky eposu patří patrně k tomu literárně nejvytříbenějšímu, co na disku najdeme, a jako taková umožňuje i hlubší vhled do veršovaného díla Egona Bondyho. Epičnost poemy, v níž rozpoznáváme obraz cesty dvou psanců – básníka a jeho milenky, kteří živoří na okraji společnosti –, je metodou surrealistického spojování rozvržena mezi pasáže kontemplativní reflexe, přírodního lyrismu i protispolečenského naladění. V buřičství, pojatém jako kontrast k intimitě nestálého a do značné míry náhodného mileneckého svazku, je tematizován rozkol mezi společností, která se ráda nechá „oblbovat“ a je „radš oblbená“, a mezi meditujícím reflektorem, potažmo milenci, kteří se snaží existovat v přirozeném rozměru lidského života (mimo zideologizovanou skutečnost). Stejně jako v jiných básních i zde je přítomno Bondyho rodné město: technickým pokrokem zanedbávaná, pustošená „mystická nevěsta“ Praha, jež má mocného genia loci; Praha, v níž se historická paměť města, sahající až do středověku, mísí s pachy kanalizací a odpadů; Praha, jejíž apokalyptická vyprahlost předznamenává názvuky totální války.

Kromě toho, že model milenců, kteří stojí mimo společnost, evokuje Bondyho osobní prožitek přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy se Bondy toulal po ulicích s Honzou Krejcarovou, jeho první femme fatale, a kdy oba živila žebrota a drobné krádeže – tedy kromě postranní evokace básníkovy zkušenosti je model nerozlučného páru variován i v dalších dílech, zejména v Bondyho nejznámější próze Invalidní sourozenci. Na obou nosičích jsou po jednom zastoupeny ukázky z tohoto románu: Namluvený je zde jednak Dopis občanu Lopatkovi, v němž Bondy, pěstující si odjakživa svůj mýtus, dává pokyny ohledně posledních věcí básníka a líčí v něm možný průběh svého pohřbu – a jednak jsou na DVD Invalidní sourozenci zastoupeni krátkým filmem Jana Ságla, který byl natočen u příležitosti prvního čtení románu v klukovické hospodě. Ságlova kamera dokola zabírá statický sál; u stolů sedí poslouchající „vlasatci“ a Bondy s brýlemi na nose a s mikrofonem v ruce předčítá z textu. Jen na okraj: Díky komentáři v bookletu se o večeru dozvíme, kdo je na filmu zachycen. Ortodoxní příznivce druhé kultury, kteří ji chápou jako poměrně uzavřené společenství nebo snad mapují jeho genezi a společenskou genealogii, může například překvapit přítomnost takového Michaela Kocába apod.

Invalidní sourozence, tuto antiutopii s prvky sci-fi, o které se říká, že se stala v undergroundu kultovní, lze také chápat jako určitou poctu společenství, které (ale nikoli proto) o generaci až dvě staršího Bondyho přijalo do svých řad. Doktor filozofie, po akademickém způsobu vykající mladým básníkům, kteří jeho byt v Nerudově ulici navštěvovali, představoval pro undergroundové společenství intelektuální autoritu i potřebné sebepotvrzení, jež zároveň skýtalo možnost navázat na snahy a zkušenosti samizdatu 50. let. Obrátíme-li perspektivu, kde jinde by Bondy mohl nalézt lidské i duchovní útočiště než ve skupině přátel a společníků, kteří – i když s ním v jeho intelektuálně-politických postojích ne zcela souhlasí – jsou přeci tak diametrálně odlišní od zavrženíhodné společnosti, jejíž obraz je ve Zbytcích eposu i o dvacet let mladších Invalidních sourozencích stále týž.

S Bondym však bude mít (a už možná má) básnictví ubírající se dalšími směry jednu zásadní potíž. Bondy, iniciátor programu totálního realismu a propagátor trapné poezie, tento z přesvědčení „marxist levý“, jak sám sebe označil v čítankové básni, hlouběji než jiní zakotvil v sémantice dobového jazyka a poetiky, především v jejím sociálním rozměru 50. let. Jeho programy přímo reagují nejenom na společenskou situaci, ale i na ztvárnění této situace v poezii, a jako takové jsou s dobovou tvorbou spřáhnuty do protilehlé dvojice, kdy bez jedné, tedy té příčinné, nemůže být plně pochopena druhá, reagující. Je známo, že Bondy velice záhy upouští od prvotního pokoušení surrealismem, který byl svého času spojován s revolučními tendencemi, a zakládá realismus totální, který reinterpretuje onen socialistický, a dále si osvojuje trapnou poezii, která záměrným primitivismem paroduje onu budovatelskou. Je to rovněž Bondy, který jde s programem totálního realismu až na samou hranu estetických norem, překračuje přitom civilní poetiku Skupiny 42 a ve snaze zmenšit distanci mezi nezmanipulovanou realitou a autentickým, nezmanipulovatelným dílem omezuje psaní na denní zápisky hnusu, apatie, skepse apod. Balancování na této hraně se ovšem později nejednou ukáže jako zrádné; na zvukovém nosiči to nejlépe dokládá sbírka The Plastic People of the Universe, která je ztělesněním rozhořčení nad šibeniční situací undergroundu v roce, kdy byl uspořádán proces se stejnojmennou skupinou, a která se zároveň zdá být beze špetky estetiky, pročež zůstává jen pouhým pocitovým komentářem na úrovni dokumentu.

Krátký tematický film Židovský hřbitov (od Tomáše Mazala), jehož průvodcem se stal Bondy, zachycuje zimní atmosféru zasněženého a z části i zarostlého hřbitova, jenž je sice zapadlý, ale přesto se tam, jak říká Bondy, ještě pohřbívá. K snímku je stejně jako ke zbylým dvěma ex post nahrána zvuková stopa. Zde se doprovodem stal improvizovaný komentář, který je v tomto případě – kvůli statičnosti hřbitovní scenérie, jež Bondymu nedovolí rozproudit běh asociací – předříkáván snad až příliš rozvážně, ale nikoli vždy účelně a k věci. Obsah komentáře, v němž Bondy neupomene pokárat národní svědomí a ve švejkovském duchu charakterizovat mentalitu Čechů, se zdá být vzhledem ke specifické motivaci průvodcovství zástupný. V básníkově meditaci o židovském údělu, s nímž se Bondy identifikoval skrze svůj umělecký pseudonym, lze vidět jistou paralelu mezi aktivním ineditním psaním a osudem Židů, kteří jsou zde připomínáni jako ti opomíjení, jako ti, jejichž životy spolkla nepřející a krutá minulost a o nichž dnes už prakticky nikdo nic neví. Stačí si jenom uvědomit, že Bondyho rozsáhlá literární produkce, vznikající v době totality, v drtivé většině oficiálně vychází až po sametové revoluci, přičemž ještě ani dnes není kompletní (viz vydávání spisů v nakladatelství Akropolis) a že ani kompletní být nemůže, protože nemálo z díla vzalo za své kvůli vytrvalému zájmu státní policie nebo se prostě nedochovalo.

Obdobnou úvahu, jakou Bondy rozvíjí v Židovském hřbitově u náhrobku Franze Kafky, s nímž vede pomyslný dialog (v obecných konturách přetřásající společenskou situaci 20. století), lze najít v titulním, hodinovém filmu My žijeme v Praze... (od Tomáše Mazala a Pabla de Sax). Tento snímek, který byl vyroben stejně jako ostatní podomácku „na koleně“, je patrně nejpovedenější. Otvírá ho jak jinak než nejznámější skladba českého undergroundu Magické noci (text je samozřejmě Bondyho). My žijeme v Praze... lze pochopit jako celoroční procházku Prahou poloviny osmdesátých let, Bondy nás provází po zasněženém Starém městě a Malé straně, navštívíme s ním letní plovárnu nebo nás zavádí na zanikající libeňskou periferii, kde můžeme v ulici Na hrázi spatřit pověstný dům č. 24, v němž v 50. letech bydlel s Bohumilem Hrabalem a Vladimírem Boudníkem. Klasickou kulisou procházky jsou lešení u domů, chátrající památky (Loreta se zazděným vchodem, synagoga přeměněná na skladiště jablek), opuštěné ulice v centru města apod. O čem tento dokument společně se Židovským hřbitovem vypovídá „mimo vlastní obraz“, jsou některé ne zcela transparentní rysy osobnosti Egona Bondyho; nikoli ty fatalistické, rozohněné, tragikomické či nevybíravě parodující, jak je známe z jeho literárních prací. Teprve až z archivního materiálu lze naplno a dobře pochopit, že Bondy byl také idealistou, který kromě jiného choval sympatie k předválečné avantgardě, a také povýtce humanistou – třebaže (či snad právě proto) s marxistickými kořeny, pro leckoho nestravitelným. Zdá se, že je to právě tato skrytá idealističnost a dvousečná víra v nezakrnělý individuální i společenský život, z níž pramení jeho básnické rozhořčení a formální i obsahová neústupnost. Stačí si vzpomenout na verše ze sbírky přiřknuté skupině Plastic People, v kterých sám sebe ještě v půli sedmdesátých let jakoby utvrzuje, že „ten mýtus o Leninovi a dělnické třídě, nositelce pokroku, není pravda“, abychom pochopili, jaký zápas svádí v básních.

Nově vydané CD a DVD nechť je tedy přijato jako vzpomínka na básníka Egona Bondyho, která je sestavená z různých, poměrně exkluzivních materiálů. Funkci vzpomínky plní beze sporu dobře, nadto nejméně dva počiny – Zbytky eposu a také film My žijeme v Praze (byť trochu rozvláčný) – mají kromě dokumentární povahy i aspiraci zařadit se do kánonu příspěvků, s jejichž obeznámením může být osobnost Egona Bondyho v rámci literární historie dobře prezentována. Vedle autorovy mytizace sebe i svého díla je to stará Praha, která s celou svou historií koluje básníkovi v žilách, i Praha totalitní, která v konkrétní době podmiňuje autorovu tvůrčí situaci. Její atmosféru do sebe nevstřebával pouze Bondy; výjimečnost města se podprahově odrazila v tvorbě dalších autorů undergroundu, jenž se zde za normalizace zformoval (což se netýká jen tvůrců tohoto rodu; viz třeba fenomén „pražské grotesky“ apod.). Bondy jako by však stál na samém vrcholu ledovce; je to on, kdo vystihl její tehdejší náladu (stejně jako ji vystihli Plastic People po hudební stránce), když kdysi napsal, že je oním místem, „kde se jednou zjeví Duch sám“.