Počátkem srpna, dva týdny poté, co ten dopis napsal, šel Márquez spolu s Mercedes na poštu poslat hotový rukopis do Buenos Aires. Byli jako dvojice, která přežila katastrofu. V balíčku bylo 490 strojopisných stran. Úředník u přepážky řekl: „Osmdesát dva pesos.“ Márquez se díval, jak Mercedes hledá v peněžence peníze. Měli jen padesát, takže mohli poslat jen polovinu knihy: Márquez přiměl muže u přepážky, aby odebíral list po listu jako plátky slaniny, až padesát pesos stačilo. Potom šli domů, zastavili kamínka, fén a mixér, vrátili se na poštu a poslali druhou část. Když vycházeli z pošty, Mercedes zůstala stát a otočila se k manželovi: „Ty, Gabo, teď už nám chybí jen to, aby ta knížka nestála za nic.“

Samotnému Márquezovi víc než budoucí úspěch románu dělalo starost, zda oba balíčky vůbec dojdou do Buenos Aires. Álvaro Mutis tehdy už rok pracoval jako zástupce společnosti 20th Century Fox pro Latinskou Ameriku a zanedlouho měl jet do Argentiny; Márquez ho požádal, aby Pacovi Porrúovi v buenosaireské redakci Sudamericany odvezl další kopii. Mutis po příjezdu Porrúovi zavolal s tím, že mu veze rukopis. „Ani mi ho nemusíte nosit,“ řekl Porrúa. „Už jsem ho přečetl, a je prostě úžasný.“ Pokud Porrúa myslel, že knížka je „prostě úžasná“, dalo se čekat, že to bude senzace.

Doma v Ciudad de México měl Márquez všechny své denní poznámky a rodokmeny zapsané ve čtyřiceti školních sešitech. On i Mercedes tvrdí, že je roztrhali a spálili, jakmile se dozvěděli, že rukopis v pořádku dorazil do Argentiny. Šlo v nich hlavně o vnitřní uspořádání a postup, řekl k tomu. Jeho přátele, kteří si daleko víc uvědomovali akademické a historické zřetele, jeho jednání ohromilo a prohlašovali, že je neměl zničit, nýbrž je uchovat pro příští generace (nebo dokonce, přitom, jak se věci vyvinuly, na nich vydělat slušné peníze). Márquez však vždycky na svou obhajobu uváděl vlastní stydlivost („pudor“) s tím, že stejně jako nestojí o to, aby někdo šátral v odpadcích z jeho domácnosti nebo v klevetách o jejich rodinných důvěrnostech, nestojí ani o to, aby se někdo přehraboval v jeho literárních odpadcích. „Jako kdyby vás přistihli ve spodním prádle.“ Je v tom samozřejmě i něco z umělce – nebo z kouzelníka – který si chrání fígle svého řemesla. Bohužel pro životopisce stejně nerad prozrazuje i ty nejnevinnější podrobnosti o vlastním životě. Vždycky chtěl mít pod kontrolou tu verzi svého života, jež se bude uvádět – nebo jich vylíčil několik, aby se nikdy nedala uvádět jen jedna – jako by tím chtěl navždycky zakrýt pocity ztráty, zrady, opuštěnosti a méněcennosti, které k němu doléhaly z dětství.

To už se o něm začínalo mluvit jako o čtvrtém členovi onoho malého bratrstva, jež tak zvaným literárním Boomem upoutávalo pozornost celého světa k latinskoamerické prozaické avantgardě. Oněm čtyřem spisovatelům – Cortázarovi, Fuentesovi, Vargasu Llosovi a od té chvíle i Márquezovi – se v příštích letech mělo dostat bezpříkladné publicity, v danou chvíli však hnutí ještě nemělo zcela pevný tvar a nikdo z nich se dosud neprojevil tak říkajíc jako vedoucí značka oné mimořádné řady nových výrobků. Těm ostatním to ovšem bylo už jasné a obrazně už před ním smekli: byl to Gabriel García Márquez. Od vydání Sta roků samoty už v Latinské Americe nic nemohlo být stejné jako předtím. První, kdo si to uvědomil, byli Argentinci.

Co se týkalo vysoké kultury, byla Argentina vůdčí zemí Latinské Ameriky. Buenos Aires, její okouzlující kosmopolitní metropole, kde měl zanedlouho vyjít Márquezův román, byla jakési novosvětské spojení Paříže a Londýna. Tamní literární kultura byla opravdu vysoká a občas snobská, diskuse však vždycky měly úroveň a vliv Argentiny na ostatní Latinskou Ameriku byl nepopiratelný, obzvlášť po španělské občanské válce, kdy někdejší mateřská země přestala velký kontinent na jihu významněji duchovně a literárně ovlivňovat. Když Márquez v roce 1947 četl v Bogotě Kafku, a potom v letech 1950 − 1953 v Barranquille tolik dalších spisovatelů, bylo to vždycky v argentinských vydáních. Před patnácti lety Losada odmítl jeho první román; teď se jeho mladistvý sen měl splnit a ona dávná křivda napravit: v Buenos Aires se ho chystali vydat.

V argentinském hlavním městě se pracovníci nakladatelství Sudamericana nijak netajili názorem, že se jim dostal do rukou latinskoamerický zázrak – a možná kritická senzace. Řízením náhody se už jménu García Márquez v předchozích měsících v Buenos Aires dostalo jisté publicity. Asi v polovině roku 1966 nakladatelství Jorge Álvarez vydalo „Desatero přikázání“ (Los diez mandamientos), výbor latinskoamerických povídek, ve kterém bylo i ‚V tomhle městečku se nekrade‛. Ona kniha, časný pokus využít narůstajícího Boomu, zůstala bestsellerem po celé druhé pololetí 1966. Nakladatelství vybídlo všechny autory, aby napsali svůj literární autoportrét. Ten Márquezův byl příznačný pro jeho nový přístup k vlastní propagaci, jakmile došel k přesvědčení, že je na nejlepší cestě v literatuře uspět:

Můj Pane, jmenuji si Gabriel García Márquez. Bohužel ani to jméno se mi nelíbí, poněvadž je to řada otřelých slov, která jsem si sám se sebou nikdy nedokázal spojovat. Narodil jsem se před čtyřiceti lety v kolumbijské Aracatace, a ještě mě to nemrzí. Moje znamení jsou Ryby a moje žena Mercedes. To jsou dvě nejdůležitější věci, které se mi v životě staly, poněvadž díky nim jsem se aspoň až do nynějška dokázal uživit psaním.

Spisovatelem jsem vinou své bázlivosti. Ve skutečnosti jsem chtěl být kouzelníkem, ale když jsem se pokoušel o nějaké triky, propadl jsem vždycky takovému zmatku, že jsem se musel uchýlit do osamění literatury. Konec konců obojí vede k jediné věci, na níž mi už od dětství záleželo: aby mě moji přátelé měli raději.

To, že jsem spisovatelem, je v mém případě mimořádný úspěch, poněvadž psaní mi vůbec nejde. Vždycky jsem se musel podřizovat kruté kázni, abych po osmihodinové práci napsal půl stránky; s každým slovem fyzicky zápasím a téměř vždycky vítězí slovo, ale jsem natolik tvrdohlavý, že jsem za dvacet let dokázal vydat čtyři knihy. Pátá, kterou teď píšu, mi jde pomaleji než ty ostatní, poněvadž kvůli mým věřitelům a mým bolestem hlavy mi na ni zbývá jen málo času.

O literatuře nikdy nemluvím, poněvadž nevím, co to je, a navíc jsem přesvědčený, že svět by bez ní byl úplně stejný. Naopak jsem přesvědčen, že bez policie by byl úplně jiný. Myslím si proto, že bych byl lidstvu daleko užitečnější, kdybych nebyl spisovatel, ale terorista.

Tady už autor očividně očekává, že bude slavný. Opět převážně napsal pravý opak pravdy, aby tak byl nejenom zajímavější, ale i žádoucnější. Předkládá obraz obyčejného chlápka, který – mezi řádky a rozpačitě – má mimořádný dar. Rozpor mezi povrchovou bázlivostí i sebepodceňováním a sebedůvěrou i touhou po pozornosti, které se pod nimi skrývají, je zřejmý, a budoucí protivníky měl nesmírně dráždit. Čtenáři onoho prohlášení rovněž vytušili, že onen obyčejný chlápek je i politicky pokrokový, i když politiku i všechno ostatní bere s notnou dávkou humoru. Byl člověkem své doby, člověkem té chvíle. Kdo by nesháněl jeho knihy, když si tohle přečetl?

Nejvlivnějším týdeníkem v Argentině byla tehdy Primera Plana. Jejím šéfredaktorem byl Porrúův přítel, spisovatel Tomás Eloy Martínez, který se později spřátelil i s Márquezem. Primera Plana zásadně ovlivňovala veřejné mínění a vycházela v nákladu 60 000 výtisků týdně. Její majitelé neustále hledali jednu kulturní senzaci za druhou, a v prosinci 1966 se na podnět Paca Porrúy rozhodli poslat svého špičkového reportéra a člena redakční rady Ernesta Schóa do Mexika, aby s Márquezem udělal interview. Vzhledem k tehdejší ceně letenek to byla pro každý časopis značná investice, Primera Plana však Porrúovi důvěřovala a věděla, do čeho se pouští. Argentinský novinář s rodinou Márquezových v Mexiku skutečně prožil celý týden. Když časopis za šest měsíců konečně uveřejnil jeho článek, byl Márquez na obálce, ne však ve své vlastní nevábné ulici, nýbrž v malebných dlážděných uličkách staré čtvrti San Ángel. Snímky pořídil sám Schóo a ukazovaly Márqueze, jak se předvádí typickým způsobem šedesátých let, na sobě své pověstné černočerveně kostkované sako. Argentinští spisovatelé se takhle neoblékali, vypadal spíš jako Jack Kerouac; zakrátko prostě jako García Márquez, a potom „Gabo“. Místo zasmušilého spisovatele, kterého ve své vlivné knize vydané jen o pár týdnů dřív než onen rozhovor vylíčil Luis Harss, Schóovy fotografie ukazovaly spokojeného, dokonce až pohodového romanopisce, který se ve světě v jádře cítí doma.