(úryvek)

Projíždějící taxikář zpomalil, prohlídl si je, a když uslyšel, kam jedou, znovu přidal plyn. Vyštěkl, že na druhém konci města má střídání směny, a opovržlivý tón jeho hlasu byl jako plivnutí do tváře.

Po silnici projelo policejní auto, pneumatiky zaskřípěly, jak se na místě otočilo a vyrazilo zpátky v protisměru. Když dozněla siréna, žena řekla: „Nemá cenu tady dál čekat. Pojedeme domů... Nebo kdyby se tady dal sehnat pokoj, abychom si trochu odpočinuli.“

Anestis vedl rodinu zpátky k tržnici, kde nechali zaparkovaný malý náklaďák. Odpověděl naštvaně: „Všechny zasraný pokoje jsou obsazený … Vždyť jsem se ptal už ve třech hotelích, co jsme odešli od notáře.“

„To je tím, že pořád spěcháš,“ zaskuhrala Eleftheria. „To jsme museli prodávat pole tak nahonem? Takový unáhlený rozhodnutí k ničemu dobrýmu nevedou.“

Mluvila o malém poli s řepou a chřestem, asi půl čtverečního kilometru, s malým domkem uprostřed, které dostala od rodičů jako věno. Anestis Chatzianestis se v létě rozhodl pole prodat, narychlo se dohodl s kupcem a dnes ráno podepsal smlouvu a převzal peníze.

Naříkání Eleftherie nad záležitostí, kterou považoval za nutnou a hlavně už uzavřenou, ho rozzuřilo. Otočil se a hřbetem ruky ji udeřil do tváře. Batole v jeho náručí násilné gesto probralo, začalo vřískat a tahat otce za vlasy.

Anestis spustil proud nadávek. Řecky, bulharsky, turecky, na tom nezáleželo. Všechny zněly stejně a o jejich významu tak nebylo pochyb. Od malička si zvykl nadávat bulharsky a turecky, když byl mimo dům. Styděl se, že spílá Bohu a Bohorodičce jako nějaký pohan, a cizí slova používal pak i před dětmi, jako by se za ně mohl skrýt.

Eleftheria zavrávorala a postavila na zem malého Kyriakose, který se hned přilepil k matčině noze a nechtěl ji pustit. Stáli na rohu ulice, u posledních stolků malé taverny. Eleftheria se opřela o židli, pak ji odsunula a posadila se, aby nabrala dech. Sklonila se a dlaní si hladila tvář pod černými brýlemi rudou od úderu.

„No tak si sednite,“ řekl Anestis a opatrně posadil batole na další židli.

Všichni už byli unavení. Vyjeli z vesnice za svítání, ve městě šli nejdřív k svatému Dimitrisovi zapálit svíčky, pak na výstaviště a nakonec k notáři. Děti už únavou sotva pletly nohama, ale teď rázem ožily a nadšeně se vrhly kolem stolu. Přisunuly si židle od vedlejších stolků a začaly bušit do mramorové desky a jednohlasně pokřikovat: „Hra-nol-ky, hra-nol-ky.“ „Buďte zticha, objednáme, na co máte chuť,“ řekl Anestis. Vztek ho už přešel a nenápadně se podíval po ženě. Chtěl jí něco říct, ale usmiřovací nálada ho hned přešla. Napadlo ho, že když je někdo takhle zabedněný, nedá se nic jiného dělat. Nebyla schopná pochopit, že je to tak pro ně lepší. Nebudou se už plahočit na poli, on si pořídí nějaký malý podnik, mohl by třeba dělat taxikáře, prostě něco, z čeho bude mít pravidelný příjem, děcka půjdou do pořádné školy, dostanou dobré vzdělání, jazyky a podobně. Katerině za nějaký ten rok zařídí kadeřnictví. A ona tady může pravidelně chodit na oční prohlídky. Tak co jí to zas sakra přeletělo přes nos. A spustil nový proud nadávek. Přehodil si tašku přes rameno a zvedl se, že půjde na záchod, právě když přišel číšník s prvními objednávkami.

Děti vykřikovaly a ujídaly si navzájem hranolky a  Katerina, v jedné ruce špejli s masem, vstala od stolu. Taverna byla hned vedle velké pojišťovny, a jak šli kolem, ucítili teplý proud vzduchu z velkého ventilátoru, který kdysi chytře zasadili na úroveň chodníku. Většina kolemjdoucích v tomhle místě začala komicky mávat rukama a přidržovat si oblečení, ti, co to tady znali, chodili obloukem. Katerinu objev nadchl. Stoupla si doprostřed proudu vzduchu, tam, kde síla byla tak velká, že si musela sukni zastrčit mezi kolena. Pomalu se otáčela dokolečka s blaženě přivřenýma očima, teplý vzduch ji hladil, hřál, prostupoval jí skrz naskrz. Proud byl silnější než čekala, a jak se párkrát rychleji otočila, sukně se uvolnila a její okraj poletoval vysoko ve vzduchu. Se zavřenýma očima si zasunula ruku vysoko mezi stehna, aby jí nebyly vidět krajkované kalhotky, a dál se spokojeně otáčela.

„Hele, řekni něco svý dceři,“ pronesl číšník, když přinesl pivo a čtyři koly se slámkou. „Nevidíš, co vyvádí?“ Mluvil přísně a tvářil se pohoršeně, ale současně nemohl odtrhnout oči od dívčí postavy.

„To není moje matka,“ řekla důrazně Katerina, „je to moje sestra.“

Eleftheria kývla souhlasně hlavou a pomalu ji zvedla, jako by větřila ve vzduchu. „Anestis? Anestis tady není?“ zeptala se nervózně.

„Co se děje?“ Anestis vyšel z taverny a utíral si mokré ruce do papírových ubrousků. Když nedostal žádnou odpověď, podíval se tázavě na číšníka, který nestihl odejít, sedl si a s chutí se pustil do jídla. „Ještě jednou to samý,“ řekl nahlas, zajel Katerině rukou do vlasů a rozcuchal jí culík. Dívka mazlivě opřela hlavu o jeho drsnou dlaň a sáhla po zipu cestovní tašky.

Manolis poprvé od té doby, co se posadili, pustil dlaň své matky a vytrhl Katerině tašku z ruky. „Pusť to! To je naše,“ řekl divoce a otočil se k otci: „Máme plno peněz, že jo tati. A můžeme si pronajmout někde pokoj, že?“

„Buď zticha! Co furt všichni máte? Když ničemu nerozumíš, tak nemluv!“ řekl rozčileně, protože mu syn připomněl, že sice má plno peněz, ale nemůže sehnat jediný pokoj, kde by si odpočinul. „A ty,“ namířil prst na Eleftherii, jako by ho mohla vidět, „a ty buď taky zticha! Byla to šance. Víš, co to znamená šance? Že už se neopakuje, šanci máš jen jednou. JEDNOU!“

Archiv Festivalu spisovatelů Praha