(úryvek)

Náhle se otočí a hlasem, který ztratil svou dřívější hloubku, říká: „Strašné … ten příběh mě úplně dostal, nemůžu ho uzavřít. Už skoro nespím … Nejde ani tak o to, „kdo“ ho zabil, ale o pocit jakéhosi prázdna…, ten mě přivádí k šílenství. Jako kdybych se před chvílí, když jsem se díval ven, otočil a chtěl vám něco říct a vy jste neseděl za svým stolem. Nebo jinak: teď spolu mluvíme úplně vážně, a vy mě najednou přerušíte, nebo ani nemusíte, prostě si začnete pískat. Jako by něco chybělo, nebo ne? Do háje s těmi dvěma kulkami. Tady jako by chybělo úplně všechno.“

Sedá si na své původní místo a pohrává si s gumou mezi prsty. „Abyste mě líp pochopil, povím vám příběh, co se mi stal před lety… Jak víte, určitou dobu jsem byl dopisovatelem „San Francisco Chronicle“ v Holandsku, konkrétně v Haagu. Jeden večer, takový ten idiotský holandský večer, kdy se všichni snaží být už v pět na mol a od zbytku dne se tím pádem nedá nic očekávat, jsem seděl v baru De Pool vedle prosklené stěny, vychutnával jsem si svůj guiness a počítal jsem kolemjdoucí. Potichu jsem si pískal, začalo poprchávat a moje nálada tomu odpovídala. Nikdo známý se v prázdném baru neobjevil a já jsem zoufale uvažoval, že se už třetí večer v řadě budu muset dívat na nějaký film. Jen jsem se nemohl rozhodnout, jestli to bude televize nebo kino. Bubnování deště znělo jako nějaký přisprostlý popěvek z posledních ročníků základní školy, když se najednou zjevila Laura. Slovo zjevila používám ze dvou důvodů: jednak vzhledem k tomu, co později následovalo, a jednak pro to, že vtrhla do baru razantně, pozadím napřed, v náručí dvě obrovské papírové tašky, ze kterých koukaly nákupy. K tomu byla promočená na kost a nos měla podezřele červený. Vkráčela dovnitř, a aniž bych ji stačil pozvat, uvelebila se na vedlejší židli. Její plné velkolepé tělo se přes veškerý svůj objem dokázalo pod záminkami jako musím si zavázat tkaničku nebo musím zvednout florin, co mi spadl, rozvlnit ladnými pohyby kočkovité šelmy a vyvolat nejasná očekávání. Odložila ohromné papírové tašky na bar a bez nadechnutí říká Loetovi: „Jedno pivo na žízeň a pak ti povím, co mám dneska za sebou.“ Lokla si jen tak, aby se neřeklo, a konečně mě vzala na vědomí: „Je to neuvěřitelný,“ sdělila mi. Laura měla schopnost kombinovat s neskutečnou dokonalostí různé pohyby: mluvila ke mně, olizovala si ze rtů pivní pěnu, jednou rukou si rozmarně upravovala vlasy, druhou vytahovala cigaretu a současně si přehazovala jedno obří stehno přes druhé. A ještě po mně házela vášnivé pohledy. Už nevím, jestli jsem jí řekl „neříkej“ nebo „hmm“, ale vzpomínám si, že mě nadchl ten klamný první lok, protože vzápětí do sebe hodila bez jediného nádechu celý zbytek piva, a jak jí poslední kapka stékala po okraji rtů, otřáslo jí pořádné škytnutí. Hned nato si objednala další. Zkrátím to. Vidím, že vám není jasné, co má tento příběh společného s případem, který nás zajímá.

Vyměnili jsme si se zmíněnou dámou pár nicneříkajících frází, přičemž jsem musel snést Loetovy stupidní poznámky a  komentáře, poté se o mě opřela, seskočila z barové židle, pronesla „mě teď omluvte“ a zamířila k toaletám. Svou ruku nechala na mém stehnu déle, než bylo třeba, což mě docela vyvedlo z konceptu. Napadlo mě: „Kamaráde, buď teď, nebo nikdy.“ Srovnal jsem na stole před sebou cigarety a zapalovač a třetí guiness jsem popíjel s krajní opatrností: aby šlo všechno hladce, měl bych aspoň já zůstat střízlivý. Zkušenosti z nedávné doby mě nabádaly k rozvaze, párkrát už jsem samou radostí nad potenciálním úlovkem všechno zvoral. Uběhly tak dvě hodiny – možná i tři – od doby, co Laura odešla na toalety. Loet mechanicky utíral bar a vrhal na mě dvojznačné pohledy. Nakonec jsem se zeptal: „Myslíš, že se jí něco stalo?“ Zamířil k vypínači, zhasl dvě tři světla, ani se na mě nepodíval a řekl: „Co jako?“ „Vím já? … Třeba jestli neomdlela. Byla trochu pod parou, nemyslíš?“ Přiblížil se ke mně, jednou rukou si čechral vlasy za uchem a druhou uhasil cigaretu v mém popelníku: „Moment, o kom to mluvíš?“ Nijak mě to nepřekvapilo, věděl jsem, že tohle individuum si při každé vhodné příležitosti vzadu přihne. Nebylo divu, že občas neví, co se kolem děje. „Mluvím o Lauře, co před chvílí odešla na záchod,“ odpovídám chladně. „Laura tady dneska nebyla,“ říká bez zájmu. „Nechtěl bys prosím tě zaplatit? Zavírám.“ Nebyl jsem zvyklý na takové vtipy a rozhodl jsem se pro ráznou odpověď: „Tak podívej,“ říkám mu pevným hlasem, „Laura seděla vedle mě, vypila dvě piva, tady máš její tašky s nákupem, slezla ze židle, opřela se dokonce o moje stehno, tady, přesně tady, a vešla do tamtěch dveří. Kam se díváš? Přesně tam do těch, říkám.“

Teď mě dobře sledujte, tady to začíná: neuchopitelný, kluzký pocit prázdnoty, proniká límcem košile a stéká pomalu po kůži do všech pórů těla. Říká mi: „Ty nákupy jsou moje a tamty dveře jsou jen dekorace … Jsou, jak se to říká, slepý, nikam nevedou.“ I když jsem nevěřil ani polovině z toho, co říkal, začal jsem křičet a prskat kolem sebe: „Co to meleš, ty pitomče,“ neřekl jsem přesně pitomče, použil jsem prostě něco odpovídajícího v holandštině „chceš ze mě udělat blázna nebo co? Vždyť tady před chvílí byla, naznačovala mi různý věci a opřela se o moje stehno, když šla na záchod. Nenuť mě, abych šel dovnitř a našel ji, jak sedí na míse a spí.“ Nechal svítit jen jedno světlo a naprosto chladnokrevně mi říká: „Laura se tady neukázala už týden. A opřít se o tvý stehno může sakra každej, i ty sám ...“ Udělal pauzu, takovou tu idiotskou celoživotně trénovanou pauzu mezi dvěma větami, a pokračoval: „Poslouchej, to se vždycky takhle zřídíš, když píšeš ty svý slavný reportáže?“ „Co tím myslíš, ty chytráku?,“ říkám mu – ztratil jsem už poslední zbytky slušného vychování - „takovej dojem máš z mých článků? Myslíš, že k tomu potřebuju tolik fantazie jako ty k vyčištění tohodle chlívku?“ Mávl jsem rukou do prostoru, což Loet pochopil jako pokus vlepit mu facku, uhnul trochu dozadu a snažil se zůstat pánem situace. Asi je zbytečné dodávat, že od chvíle, co Loet vyvolal hádku, nepřestal jsem se nenápadně ohlížet na dveře, do kterých vplula Laura i s mými nadějemi. Nedovedu vysvětlit, proč jsem seděl jak přikovaný na židli a snášel výsměch toho individua, když jsem klidně mohl být jedním skokem na toaletách a vítězně vycházet s Laurou v podpaží. Na ulici mě pevně chytil kolem ramen a zašeptal: „Pojď ještě na jedno, něco ti povím“ a odvlekl mě do jakéhosi pochybného nočního podniku.

Archiv Festivalu spisovatelů Praha